![Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/0/2/planeta-t-download.jpg)
Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Shora? Ani nápad! Nač je dráždit?!“ rozčiloval se Gruber. „Možná, že mají protiletadlové dělostřelectvo…“
„K tobě půjdeme o radu! Vůdcem jsem tu zatím já — a na osadu se podíváme!“ řekl umíněně Kraus.
McHardy nervosně zacukal hlavou:
„Dobrá — ale leť, prosím tě, hodně vysoko. Bude to tak přece jen bezpečnější…“
Letadlo zakroužilo nad poloostrovem.
„Do zálivu ústí dvě velké řeky — to je dobré znamení!“ zvolal radostně Gruber. „Usnadní nám cestu do vnitrozemí.“
Kraus mlčky stáhl k sobě řídicí páku. Vlaštovka začala stoupat k bezoblačné nafialovělé obloze. Krajina dole se rychle proměňovala v pestrobarevnou mapu. Světlounce zelený pás vystřídal modrozelený, za ním se objevily strmé vysoké hory — a pod jejich úpatím se rozložila široká rovina, porostlá pralesy a stepními travinami. Jedna z řek se vinula nepravidelnou vlnovkou napříč rovinou.
„Tam — u řeky — na pokraji pralesa —“ zašeptal McHardy a ukázal dolů k velkému ohbí řeky, které vytvářelo jakýsi malý poloostrov. Uprostřed něho byl pravidelný, zlatě okrový obdélník, zakončený na jedné straně třemi silnicemi, které se rozbíhaly do stepi a tam se ztrácely v zeleni.
Gruber uchopil dalekohled a zamířil jej k záhadnému místu.
„Na obdélníku jsou zvláštní stavby,“ hlásil za okamžik. „Mají podobu ostroúhlého jehlanu. Na jejich vrcholcích je něco napíchnuto… Mám dojem, že jsem zahlédl také nějaké konstrukce… Škoda, že letíme tak rychle — prales mi zakrývá výhled…“
„To nám stačí,“ řekl klidně Kraus. „Teď máme aspoň jistotu, že tu někdo bydlí a že je civillsovaný. Až se na něho podíváme zblízka, pak uvidíme, co dělat dál.“
Letadlo se obloukem vrátilo k zálivu a přistálo na klidné hladině moře.
Doktor Zajac přišel domů neobvykle brzy — v devět hodin večer. Zabručel něco na pozdrav, sedl si k pracovnímu stolu a zabořil hlavu do dlaní.
Paní Zajacová k němu tiše přistoupila a pohladila ho po vlasech.
„Nevěš hlavu… Možná, že se jim ještě nepodařilo sestrojit vysílač…“
„Tomu uvěřím až naposledy — pro tak skvěle vybavené letadlo to není žádný problém… Určitě se jim něco stalo, jinak by už dávno odpověděli. Vždyť varovnou zprávu a návod na vysílač vysíláme už půl roku…“
Ve dveřích se objevil Jurko v pyžamu. Slámově žluté vlasy měl rozcuchány jako vrabčí hnízdo.
„Tatínku — postavte ještě jeden Paprsek a běžte je hledat…“
„O tom jsme už uvažovali,“ řekl zamyšleně Zajac. „Nejde to.“ A pod tíhou nesmírně obtížné situace se na syna utrhl. „A proč vlastně ještě nespíš? Už ať jsi v posteli…“ Chlapec za sebou rychle přivřel dveře.
„Jurko za to nemůže — proč na něho křičíš?“ zašeptala důrazně paní Zajacová. „A proč by to nešlo?“
„Představuješ si to všechno náramně jednoduše, Haničko. Jak chceš někoho najít v nekonečném vesmíru? Copak sluneční soustava je bratislavská Petržalka? A kdyby tam byla jenom jedna! Jsou tam hned tři pohromadě… To spíše najdeš jehlu v kupce sena… Ale což jestli se tam naše zprávy vůbec nedostaly? Naše výpočty mohly přece selhat, nejsme neomylní…“
„Tomu nevěřím!“ odporovala rozhodně paní Zajacová. „S observatořemi na Měsíci se pomocí gravitace domlouváte bez poruch — a také spojení s výpravou na Marsu se podařilo dokonale…“
„To je pravda, ale Mars a trojhvězdí Centaura — to je malý rozdíl,“ usmál se trpce. „K Centauru letí světlo přes čtyři roky — a na Mars dohodíš málem kamenem… Ostatně — když tak přemýšlím, snad bychom to přece jenom mohli zkusit se stavbou nové rakety. Půjdu na akademii, — promluvím o tom s Chotěnkovem…“
„Snad tam nejdeš hned?“ zeptala se Zajacová překvapeně, když zpozorovala, že si Zajac ukládá něco do aktovky.
„Ano, hned. Nedalo by mně to spát…“
Závěs u vchodu do jeskyně se rozlétl a dovnitř se vřítil Severson. „Ve skladišti se objevila nebezpečná puklina ve stěně. Okamžitě musíme zabezpečit strop…“
Když byla jeskyně zajištěna podpěrami a všichni vědci byli opět pohromadě, Molodinová prohlásila rozhodně:
„Průzkumné výpravy musíme zatím odložit. Všemi silami se musíme pustit do stavby obytného domu a nové atomové elektrárny. Tato událost ukázala, že naše obydlí je součástí vyhaslé sopky a že pod vlivem okolních vulkánů může tu dojít ještě k dalším geologickým přesunům. Nebylo by divu, kdyby nás tyto neklidné skály pohřbily za živa.“
Po chvilce mlčení se po přítomných rozhlédl Navráticlass="underline"
„To ovšem znamená, že naše plány musíme úplně přepracovat na základě nového průzkumu místních stavebních materiálů. Vyrábět stavební hmoty uměle v našich atomových laboratořích, to by bylo příliš zdlouhavé. Zbývá nám jediná možnost: použít zařízení, které jsme s sebou přivezli se Země — a materiály, které nám skýtá zdejší příroda. Záleží teď na našem důvtipu a znalostech, jak těchto prostředků nejvhodněji využijeme…“ Akademik Navrátil se odmlčel. V prostorné jeskyni zavládlo naprosté ticho. Světlo zářivek neúprosně dokreslovalo tvrdé rysy v zasmušilých obličejích vědců.
Molodinová se zvedla z křesla a popošla několik kroků.
„Pevně věřím, že v nejbližším okolí najdeme vápenec, vhodný k výrobě cementu. Tento úkol si vezme na starost naše skupina. Vaše skupina, soudruhu Navrátile, mohla by zatím prozkoumat zdejší vegetaci a zjistit, jak dalece je možno zdejšího dřeva použít pro bednění… O ocel do železobetonu nouzi mít nebudeme…“
Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně. Její skupina vydala se hned s vrtulníkem na cestu. Také Navrátilova skupina vyrazila k nedalekému pralesu. Počasí jim přálo. Z jasné oblohy usmívala se všechna tři slunce — a prohřátý vzduch se ani nepohnul.
Těsně před západem největšího slunce se Navrátilova skupina vrátila. „Jak jste pochodili?“ zeptal se nedočkavě Watson. Navrátil sundal ochrannou přilbu a kapesníkem si pomalu utíral zpocené vlasy.
„Zatím špatně. Dřevo zdejších stromů je příliš měkké a mokré. Na slunci sice rychle schne, ale takhle.“ Vytáhl z brašny zkroucené prkýnko a položil je na stůl. „Podobně se chová dřevo všech ostatních stromů. Zdá se, že je to zde na Kvartě jakýmsi pravidlem. Pochybuji, že to jinde vypadá líp. Vždyť jsme prohlédli nejméně sto druhů rostlin…“
„Dřevařský průmysl tu nezaložíme — to je už jisté,“ řekl zamyšleně Fratev. „Ale mám nápad: Nějaké dřevo a umělé hmoty vezeme s sebou. Stačí, když si uděláme několik forem a vyrobíme v nich prefabrikáty — takovou velkou stavebnici, jako to děláme při stavbách u nás na Zemi…“
„Nápad je to sice dobrý — jako vždy — ale příliš nám asi nepomůže,“ ozval se u vchodu hlas Molodinové, která právě vstoupila do jeskyně. Všichni se na ni podívali zaraženě.
„Vápenec jste nenašli?“ zeptal se překvapeně Watson. „Jak je to možné? Ať už tu žijeme v jakémkoliv geologickém údobí, vápenec tu musí někde být. Na Zemi ho přece nalézáme i v nejstarších útvarech — v silurském, devonském, permském, jurském — a dokonce celá pohoří…“
„Vápenec jsme sice našli — na mnoha místech — a jsou ho opravdu hory, stejně jako na Zemi. Ale…“