Vzpomínka na světlo

Pátral po nich, zatímco poslouchal, jak Aielové buší oštěpy do štítů, když běží do bitvy. Zatímco on slyšel vyjící vítr uvnitř tunelu a cítil, že ona stojí na samém konci.

Dole pod ním domanští kušiníci zoufale natahovali kuše. Předtím jich střílely tisíce. Teď jich zůstával jen zlomek.

Možná… „hrůzostrašné“.

To bylo a zároveň nebylo správné slovo. Možná nebylo nečekané, ale bylo velice, velice pravdivé. Cítil to až do morku kostí. Jeho žena bojuje o život. Armády Světla, zahnané až na pokraj smrti. Světlo, tak strašně se bál. O ni. O ně všechny.

Ale bylo to slovo bez fantazie. Potřeboval něco lepšího, něco dokonalého.

Tairenové dole v údolí zoufale napřáhli píky proti útočícím trollokům. Dračí spřísahanci používali nejrůznější zbraně. Nedaleko ležel rozbitý parní vůz, naložený šípy a šipkami, dovezenými posledním průchodem z Baerlonu. Už celé hodiny nedostali zásoby. Zdejší zakřivení času a bouře něco prováděly s jedinou silou.

Vozu si Tom všímal zvlášť pozorně – bude ho muset popsat způsobem, který ten div zachová, který ukáže, jak jeho chladné železné stěny odrážely šípy, než konečně padl.

V každé řadě bojovníků, v každé natažené tětivě a každé ruce, která držela zbraň, bylo hrdinství. Jak to vyjádřit? Ale také jak vyjádřit strach, zkázu, tu čirou podivnost toho všeho? Včera – v jakémsi zvláštním krvavém příměří – obě strany přerušily boj, aby odklidily těla.

Potřeboval slovo, z něhož byly cítit chaos, smrt, nesouzvuk, čiré hrdinství.

Dole se unavená skupinka Aes Sedai vydala vzhůru po stezce k místu, kde čekal Tom. Minuly lučištníky, kteří si horlivě prohlíželi bojiště a pátrali po mizelcích.

„Intenzívní“, napadlo Torna. To je to správné slovo. Nečekané, ale pravdivé. Vznešeně intenzívní. Ne. Ne „vznešeně“. Nechám to slovo samostatně. Pokud je to správné slovo, zabere i bez pomoci. Pokud je to špatné slovo, pak s dalšími navíc bude jen vypadat zoufale.

Takový by konec měl být. Trhající se nebesa, zatímco nepřátelské frakce válčí o ovládnutí samotných živlů, lidé z různých zemí, bojující do posledních sil. Pokud Světlo zvítězí, bude to jen o ten nejtenčí vlásek.

To jej pochopitelně děsilo. Dobrá emoce. Bude ji muset začlenit do balady. Potáhl z fajfky a věděl, že to dělá, aby se netřásl. Nedaleko od něj celá strana údolí vybuchla a na lidi bojující dole se snesla sprška kamení. Nevěděl, kdo z usměrňovačů to udělal. Na tomto bojišti byli i Zaprodanci. Tom se jim snažil držet z cesty.

Tohle dostaneš, staříku, připomněl si, když nevíš, kdy přestat. Byl rád, že nedokázal uniknout, že jeho snaha opustit Randa, Mata a ostatní neuspěla. Skutečně by chtěl vysedávat v nějaké zapadlé hospodě kdoví kde, zatímco se odehrává Poslední bitva? Zatímco ona tam šla sama?

Zavrtěl hlavou. Byl stejný blázen jako kdokoli jiný. Měl jen dost zkušeností, aby si to uvědomil. Trvalo pár let, než si to člověk dokázal dát dohromady.

Blížící se hlouček Aes Sedai se rozdělil, některé zůstaly dole, jiné se unaveně belhaly k jeskyni. Kadsuane. Bylo tu méně Aes Sedai než předtím; ztráty byly stále větší. Jistě, většina z těch, kdo sem přišli, věděla, že je čeká smrt. Tato bitva byla ta nejzoufalejší a ti, kdo v ní bojovali, měli nejmenší šanci přežít. Z každých deseti, kteří přišli k Šajol Ghúlu bojovat, dosud stál pouze jeden. Tom s jistotou věděl, že starý Rodei Ituralde poslal předtím, než toto velení přijal, své ženě dopis na rozloučenou. Dobře, že to udělal.

Kadsuane na Torna kývla a pak pokračovala dál k jeskyni, kde Rand bojoval o osud světa. Jakmile se ocitla k Tomovi zády, hodil jediným nožem, zatímco druhou rukou stále přidržoval fajfku v puse. Nůž zasáhl Aes Sedai přímo doprostřed zad a přeťal jí páteř.

Svalila se jako pytel brambor.

To se taky používá přehnaně často, uvažoval Tom a bafal z fajfky. Pytel brambor? Tady budu potřebovat jiné přirovnání. Kromě toho, jak často se pytle brambor svalí? Moc často ne. Svalila se jako… jako co? Ječmen. Svalila se na hromadu jako ječmen, který se sype z roztrženého konce pytle. Ano, to bylo lepší.

Když Aes Sedai dopadla na zem, její tkanivo se rozplynulo a odhalilo jinou tvář za maskou „Kadsuane“, kterou používala. Mamě tu ženu poznával. Domanka. Jak se to jmenovala? Jeaine Caide. To je ono. Byla hezká.

Tom zavrtěl hlavou. Chůze byla úplně špatně. Copak si žádná z nich neuvědomovala, že chůze je stejně příznačná jako nos ve tváři? Všechny ženy, které se kolem něj pokusily proklouznout, předpokládaly, že aby ho ošálily, postačí změnit si tvář a šaty a možná hlas.