Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Když se na opačném konci koridoru začaly vršit trolločí mrtvoly, lopaty stáhli. Jako další do této jámy krveprolití dorazila hejna corlmů, velkých bezkřídlých opeřených tvorů s dlouhými zakřivenými zobáky, určenými k trhání masa. Tito masožravci s lehkostí přeběhli po hromadách mrtvol k trollokům, kteří stále bojovali, a rvali jim maso z kostí. Seančanští vojáci se na tom všem téměř nepodíleli, jenom seřadili pikenýry, aby se ujistili, že žádný trollok neunikne koridorem nebo na západní stranu Výšin. Útočící zvířata trolloky tak vyděsila, že jen pár z nich napadlo rozběhnout se k seančanským vojákům.
Mezitím se na svahu trolloci, v hrůze prchající před Matovou armádou, která se za nimi hnala dolů, srazili s trolloky v koridoru. Stvůry o sebe zakopávaly a rvaly se mezi sebou ve snaze dostat se na vrchol hromady a dýchat o něco déle.
Talmanes s Aludrou rozestavili draky naproti koridoru a do rozbouřené masy vyděšených trolloků zahájili střelbu dračími vejci.
Rychle bylo po všem. Počty žijících trolloků se z mnoha tisíc zmenšily na stovky. Když ti, kteří přežili, viděli, že se po nich ze tří stran sápe smrt, uprchli do bažin, kde mnoho z nich pohltila mělká voda. Jejich smrt byla méně násilná, ale stejně děsivá. Zbytku se dostalo milosrdnější smrti, když je sestřelily šípy, oštěpy a šipky z kuší, zatímco se močálem plahočili za sladkou vůní svobody.
Mat sklonil zkrvavené ašandarei. Zkontroloval oblohu. Někde tam nahoře se ukrývalo slunce; nebyl si jistý, jak dlouho jel s hrdiny.
Bude muset Tuon poděkovat, že se vrátila. Nevyrazil ji však hledat. Měl pocit, že od něj bude čekat, že dostojí svým princovským povinnostem, ať už byly jakékoli.
Jenže… cítil v nitru to zvláštní škubání. Stále sílilo.
Krev a zatracenej popel, Rande, pomyslel si Mat. Já už svoji část odvedl. Ty odveď tu svoji.
Vzpomněl si na slova, která mu řekla Amaresu. Každý tvůj nádech je jen díky jeho shovívavosti, Hráči…
Mat byl dobrý přítel, když to Rand potřeboval, ne? Většinou? Krev a popel, nemohli jste čekat, že si jeden nebude dělat starosti… možná se držet trochu opodál… když byl do toho zapletený šílenec. Správně?
„Jestřábí křídlo!“ zavolal Mat a rozjel se k němu. „Tahle bitva,“ zhluboka se nadechl Mat. „Je dobojováno, je to tak?“
„Tohle jsi sešil pevně, Hráči,“ řekl Jestřábí křídlo, královsky posazený na svém hřebci. „Ach ano… co bych dal za to, abych se ti mohl postavit na bitevním poli. Jak velkolepá bitva by to byla.“
„Skvělý. Nádhera. Nemyslel jsem tohle bojiště. Myslel jsem Poslední bitvu. Je dobojováno, ano?“
„Na to se ptáš, když máš nad hlavou oblohu zahalenou stínem a země pod nohama se ti otřásá hrůzou? Co ti říká tvá duše, Hráči?“
Kostky v Matově hlavě stále rachotily.
„Moje duše říká, že jsem pitomec,“ zavrčel Mat. „To, a zatracený cvičný panák, který stojí a čeká, až na něj zaútočí.“ Obrátil se k severu. „Musím jít za Randem. Jestřábí křídlo, prokázal bys mi laskavost?“
„Vyslov se, Trubači.“
„Znáš Seančany?“
„Jsem s nimi… obeznámen.“
„Myslím, že jejich císařovna by se s tebou velice ráda seznámila,“ řekl Mat a už se hnal pryč. „Kdyby sis s ní mohl promluvit, ocenil bych to. A jestli to uděláš, buď tak hodný a pověz jí, že jsem tě poslal.“
MYSLÍŠ, ŽE USTOUPÍM? zeptal se Temný.
Věc, která tato slova pronesla, byla něco, co Rand nemohl nikdy zcela pochopit. Dokonce i pohled na vesmír v jeho celistvosti mu nedovolil pochopit samotné zlo.
NIKDY JSEM NEČEKAL, ŽE USTOUPÍŠ, řekl Rand. VĚŘÍM, ŽE TOHO NEJSI SCHOPEN. PŘÁL BYCH Sl, ABYS POCHOPIL, ABYS DOKÁZAL POROZUMĚT TOMU, PROČ NEUSTÁLE PROHRÁVÁŠ.
Pod nimi, na bojišti, trolloci padali, poražení mladým hráčem z Dvouříčí. Stín neměl prohrát. Nedávalo to smysl. Trolloci měli větší armádu.
Nicméně trolloci bojovali jen proto, že je myrddraalové donutili – sám od sebe by trollok nebojoval s nikým silnějším o nic spíš, než by se liška pokusila zabít lva.
Bylo to jedno z nejzákladnějších pravidel mezi dravci. Žerte to, co je slabší než vy. Prchejte před tím, co je silnější než vy.
Temný vřel hněvem, který Rand na tomto místě cítil jako fyzickou sílu.
NEMĚL BYS BÝT PŘEKVAPENÝ, řekl Rand. COPAK JSI KDY V LIDECH POVZBUZOVAL TO NEJLEPŠÍ? TO NEDOKÁŽEŠ. JE TO MIMO TVÉ SÍLY, ŠEJ’TANE. TVOJI POCHOPOVÉ NIKDY NEBUDOU BOJOVAT, KDYŽ JE SITUACE BEZNADĚJNÁ. NIKDY NEBUDOU BOJOVAT, PROTOŽE JE TO SPRÁVNÉ. NEPORÁŽÍ TĚ SÍLA. PORÁŽÍ TĚ UŠLECHTILOST.
BUDU NIČIT! BUDU RVÁT A PÁLIT! PŘINESU TEMNOTU VŠEM A MŮJ PŘÍCHOD OHLÁSÍ SMRT JAKO POLNICE! A TY, PROTIVNÍKU… OSTATNÍ MOŽNÁ UNIKNOU, ALE TY ZEMŘEŠ. MUSÍŠ TO VĚDĚT.
ALE ANO, VÍM, ŠEJ’TANE, řekl Rand tiše. PŘIJÍMÁM TO, PROTOŽE SMRT JE – A VŽDY BYLA – LEHČÍ NEŽ PEŘÍČKO. SMRT PŘICHÁZÍ V JEDINÉM ÚDERU SRDCE, NENÍ O NIC HMATATELNĚJŠÍ NEŽ ZABLIKÁNÍ SVĚTLA. NIC NEVÁŽÍ, NEMÁ PODSTATU…
Rand vykročil vpřed a promluvil hlasitěji. SMRT MĚ NEDOKÁŽE ZADRŽET A NEMŮŽE MI VLÁDNOUT. O TO TADY JDE, OTČE LŽÍ. KDY JSI NĚKOHO POVZBUDIL, ABY TI OBĚTOVAL SVŮJ ŽIVOT? NE ZA TVÉ SLIBY, NE ZA BOHATSTVÍ, PO NĚMŽ TOUŽÍ, NEBO POSTAVENÍ, KTERÉHO SE JIM DOSTANE, ALE ZA TEBE. STALO SE TO NĚKDY?
Temnota utichla.
PŘINES MI SMRT, ŠEJ’TANE, zavrčel Rand a vrhl se do temnoty. PROTOŽE JÁ PŘINÁŠÍM TVOJI!
Aviendha dopadla na skalní římsu nad thakan’darským údolím. Pokusila se postavit, ale zničené nohy nedokázaly její váhu udržet. Zhroutila se na římsu a světelný oštěp jí zmizel z prstů. Po nohách sejí vzhůru šplhala bolest, jako by je strčila do ohně.
Graendal od ní couvala na nejistých nohách, lapala po dechu a svírala si bok. Aviendha okamžitě spředla útok, plameny, ale Graendal je skosila vlastními tkanivy.
„Ty!“ vychrlila Graendal. „Ty chamradi, ty hnusné děcko!“ Přes své zranění byla žena stále silná.
Aviendha potřebovala pomoc. Amys, Kadsuane, ostatní. Navzdory bolesti zoufale držela jedinou sílu a začala vytvářet průchod zpátky na místo, kde byla předtím. Leželo dostatečně blízko na to, aby nemusela okolí znát moc dobře.
Toto tkanivo nechala Graendal být. Mezi prsty jí prýštila krev. Zatímco Aviendha pracovala, Graendal spředla tenký pramínek vzduchu a ránu jím ucpala. Pak na Aviendhu ukázala zakrvácenými prsty. „Snažíš se utéct?“
Žena začala spřádat štít.
Zoufalá Aviendha, kterou opouštěly síly, uvázala tkanivo a nechala průchod otevřený. Prosím, Amys, všimni si ho! pomyslela si, když odrážela Graendalin štít.
Stěží se jí to podařilo; byla velice slabá. Graendal v průběhu celého jejich boje využívala vypůjčenou sílu, zatímco Aviendha svou vlastní. Dokonce i se svým angrialem nebyla v tomto stavu Graendal žádným soupeřem.
Graendal se s bolestným výrazem ve tváři napřímila. Aviendha jí plivla k nohám a pak se začala vléct pryč. Zanechávala za sebou krvavou stopu.