Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Průchodem nikdo nepřišel. Otevřela ho na špatné místo?
Dostala se na okraj římsy, shlížející dolů na bojiště v Thakan’daru. Jestli bude pokračovat, spadne. Raději to, než se stát jedním z jejích mazlíčků…
Kolem Aviendžiných nohou se ovinuly prameny vzduchu a strhly ji zpátky. Zaječela skrz zaťaté zuby a otočila se; její nohy připomínaly spíše pahýly živého masa. Zalila ji bolest a zatmělo se jí před očima. Snažila se dosáhnout na jedinou sílu.
Graendal ji zadržela, ale sama ochabla, zavrčela a pak se s lapáním po dechu sesunula. Tkanivo, které ucpávalo její ránu, bylo stále na místě, ale ženina tvář zbledla. Zdálo se, že nechybí moc, aby omdlela.
Otevřený průchod vedle ní Aviendhu lákal, byla to úniková cesta – ale stejně tak mohl být míle daleko. Aviendha, které se zamlžovala mysl a nohy měla v jednom ohni, vytáhla z pochvy nůž.
Vypadl jí z roztřesených prstů. Nebyla dost silná, aby ho udržela.
KAPITOLA 44
Dva mistři
Perrina probudil šustivý zvuk. Ostražitě pootevřel oči a zjistil, že leží v temné místnosti.
Berelainin palác, vzpomněl si. Zvuk vln venku se ztlumil a křik racků umlkl. V dálce rachotil hrom.
Kolik bylo hodin? Vonělo to jako ráno, ale venku byla stále tma. Dělalo mu potíže rozeznat tmavou postavu, která se pohybovala pokojem směrem k němu. Napjal se, ale pak rozeznal pach.
„Čiad?“ zeptal se a posadil.
Aielanka nenadskočila, přestože podle toho, jak se zarazila, si byl jistý, že ji překvapil. „Neměla bych tu být,“ zašeptala. „Tohle už je hodně na hraně toho, co by mi moje čest měla dovolit.“
„Tohle je Poslední bitva, Čiad,“ řekl Perrin. „Můžeš trochu posouvat hranice… teda pokud jsme už nevyhráli.“
„V bitvě na Merriloru jsme zvítězili, ale důležitější bitva – ta v Thakan’daru – stále zuří.“
„Musím se vrátit do práce,“ řekl Perrin. Měl na sobě jen spodky. Nedělal si s tím starosti. Aielanka jako Čiad se nebude červenat. Odhrnul pokrývku.
Ta únava, která mu pronikala až do morku kostí, bohužel ustoupila jenom trochu. „Neřekneš mi, že mám zůstat v posteli?“ zeptal se, zatímco unaveně hledal košili a kalhoty. Ležely složené u nohou postele společně s jeho kladivem. Když tam šel, musel se opírat o matraci. „Neřekneš mi, že nemám bojovat, když jsem unavený? Všechny ženy, co znám, si zřejmě myslí, že to je jeden z jejich prvořadých úkolů.“
„Zjistila jsem,“ odvětila Čiad suše, „že upozorňovat muže na hloupost z nich jenom děláještě větší hlupáky. Kromě toho jsem gaťšainka. Nepřísluší mi to.“ Podíval se na ni, a ačkoli ve tmě nedokázal rozeznat její ruměnec, cítil její rozpaky. Nechovala se moc jako gai’šainka. „Rand vás měl prostě zprostit všech přísah.“ „Takovou moc nemá,“ řekla prudce.
„K čemu je dobrá čest, když Temný vyhraje Poslední bitvu?“ obořil se na ni Perrin, zatímco si natahoval kalhoty.
„Je vším,“ řekla Čiad tiše. „Stojí za smrt, stojí za to, riskovat samotný svět. Když nemáme čest, bude lepší, když prohrajeme.“
Nu, asi existovaly věci, o kterých by prohlásil totéž. Samozřejmě ne nošení hloupých bílých šatů – ale některé z věcí, které udělali bělokabátníci, by on neudělal, i kdyby byl v sázce svět. Už na ni dál nenaléhal.
„Proč jsi tady?“ zeptal se a oblékal si košili.
„Gaul,“ řekla Čiad. „Je…“
„Světlo!“ vyhrkl Perrin. „Měl jsem ti to říct dřív. V poslední době mám v hlavě místo mozku železný šrot, Čiad. Když jsem se s ním rozešel, byl v pořádku. Pořád je ve snu a tam, kde je, plyne čas pomaleji. Jemu nejspíš uplynula jenom asi tak hodina, ale musím se za ním vrátit.“
„Ve tvém stavu?“ zeptala se, ignorujíc to, že prohlašovala, že ho kvůli tomu nebude sekýrovat.
„Ne,“ řekl Perrin a posadil se na postel. „Posledně jsem si málem srazil vaz. Potřebuju, aby mi některá z Aes Sedai vyléčila únavu.“
„To je nebezpečná věc,“ řekla Čiad.
„Nebezpečnější než nechat Randa umřít?“ zeptal se Perrin. „Nebezpečnější než nechat Gaula ve světě snů samotného a bez spojenců chránit Kar’a’karna!“
„No, on se nejspíš opravdu propíchne vlastním oštěpem, když bude bojovat sám,“ řekla Čiad.
„Nemyslel jsem…“
„Mlč, Perrine Aybaro. Zkusím to.“ Se zašustěním šatů odešla.
Perrin se natáhl zpátky na postel a promnul si dlaněmi oči. Když teď naposledy se Zabíječem bojoval, mnohem víc si věřil, ale stejně prohrál. Skřípal zuby a doufal, že se Čiad brzy vrátí.
Vně jeho pokoje se něco pohnulo. Perrin ožil a znovu se zvedl do sedu.
Dveře zastínila mohutná postava a pak odsunula stínítko lucerny. Pantáta Luhhan byl stavěný jako kovadlina, s podsaditým – ale silným – trupem a mohutnými pažemi. V Perrinových vzpomínkách neměl tolik šedivých vlasů. Pantáta Luhhan zestárl, ale nebyl křehký. Perrin pochyboval, že někdy bude.
„Urozený pane Zlatooký?“ zeptal se Luhhan.
„Světlo, prosím,“ řekl Perrin. „Pantáto Luhhane, zrovna ty ze všech lidí bys mi měl říkat Perrin. Pokud ne ‚ten můj neschopný učedník’.“
„Ale ale,“ řekl pantáta Luhhan a vešel do pokoje. „Myslím, že takhle jsem o tobě mluvil jenom jednou.“
„Když jsem zlomil novou čepel pro kosu pantáty Moora,“ řekl s úsměvem Perrin. „Byl jsem si jistý, že ji zvládnu udělat správně.“
Pantáta Luhhan se zasmál. Zastavil se vedle Perrinova kladiva, které stále leželo na stolku v nohách postele, a položil na něj prsty. „Stal se z tebe mistr řemeslník.“ Pantáta Luhhan se posadil na stoličku vedle postele. „Jako jeden mistr druhému ti říkám, že jsem ohromený. Nemyslím, že bych někdy dokázal udělat něco tak dokonalýho, jako je tohle kladivo.“
„Vyrobil jsi tu sekeru.“
„To asi ano,“ odpověděl. „Nebyla to krásná věc. Byla to věc určená k zabíjení.“
„Někdy je nutné zabíjet.“
„Ano, ale nikdy to není krásné. Nikdy.“
Perrin přikývl. „Děkuju ti. Žes mě našel a přinesl sem. Žes mě zachránil.“
„To bylo v mým vlastním zájmu, synku,“ řekl pantáta Luhhan. „Jestli se z tohohle dostaneme, bude to díky vám, mládenci, a to je čirá pravda.“ Zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Alespoň jeden člověk si je pamatoval jako kluky – kluky, kteří, přinejmenším v Matově případě, lítali většinou v nějakém maléru.
Vlastně, pomyslel si Perrin, jsem si docela jistý, že Mat pořád většinou lítá v nějakým maléru. Jak mu prozradily vířící barvy, které vytvořily obraz, v tuto chvíli alespoň nebojoval, nýbrž mluvil s nějakými Seančany.
„Čiad říkala, že bitva na Merriloru skončila?“ zeptal se Perrin.
„Ano,“ přikývl pantáta Luhhan. „Prošel jsem tam a přivezl část našich raněných. Brzy bych se měl vrátit za Tamem a Abellem, ale nejdřív jsem se chtěl na tebe podívat.“
Perrin přikývl. To tahání v jeho nitru… pokud vůbec něco, bylo teď silnější než kdy dřív. Rand ho potřeboval. Válka ještě neskončila. Ani zdaleka ne.
„Pantáto Luhhane,“ povzdechl si Perrin. „Udělal jsem chybu.“
„Chybu?“
„Uštval jsem se,“ řekl Perrin. „Příliš jsem se dřel.“ Pěstí udeřil do rohového sloupku postele. „Měl bych mít rozum, pantáto Luhhane. Pořád to dělám. Příliš se dřu a další den nejsem k ničemu.“