Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]

„Já ti pak udělám novou lodičku,“ řekl. „Mnohem větší…“

„Já nechci žádnou lodičku,“ řekl nemilosrdně Rasmus. „A myslím si, že únosci dětí vůbec nejsou hodní.“

Byli ponecháni sami sobě. Slyšeli, jak Nicke zvenčí zamyká dveře. A pak už neslyšeli nic, jen venku vítr v korunách stromů.

„To se ale udělal zatracený vítr,“ řekl Anders, když dlouho mlčky seděli.

„To je dobře,“ řekla Eva-Lotta. „Ať je taková bouře, že převrhne Svanbergovi člun,“ dodala s nadějí v hlase.

Pak se podívala na Kalla.

„Za hodinu,“ řekla. „Za hodinu se vrátí. Co uděláme, Kalle?“

„Budeš muset povědět, kde jsi je schoval,“ řekl Anders. „Nebo tě zabije.“

Kalle si rval vlasy. Peters řekl, aby rozumně uvažoval. A Kalle byl pevně rozhodnut, že to také udělá. A když opravdu vezme rozum do hrsti, tak snad, snad se mu podaří přijít na něco, aby se dostal z téhle situace.

„Kdybych mohl utéct,“ povídal přemýšlivě. „To by bylo dobré…“

„A kdybych stáhl měsíc na zemi, tak taky,“ řekl Anders.

Kalle neodpověděl. Přemýšlel. „Poslouchejte,“ řekl nakonec. „Touhle dobou by už měl Nicke přinést nějaké jídlo, ne?“

„Ano,“ řekla Eva-Lotta, „mám ten dojem. Touhle dobou aspoň dostáváme snídani. I když je možné, že nás Peters bude chtít vyhladovět.“

„Rasmuse ne,“ poznamenal Anders. „Rasmuse nenechá Nicke hladovět.“

„A co kdybychom se všichni najednou vrhli na Nicka,“ řekl Kalle. „Až přinese jídlo. Kdybyste se na něj všichni najednou pověsili, třeba by se mi zatím podařilo utéct. Co myslíte?“

Eva-Lotta se rozzářila.

„To půjde,“ řekla. „Určitě to půjde. Já ho praštím po hlavě, už dlouho po tom toužím.“

„Já taky praštím Nicka po hlavě,“ říkal vesele Rasmus. Potom si však vzpomněl na luk a na loďky z kůry a zamyšleně dodaclass="underline" „Ale uhodím ho jen trošku. Protože Nicke je moc hodný.“

Ostatní ho neposlouchali. Nicke mohl přijít každou chvíli a museli být připraveni.

„A co hodláš udělat pak, Kalle?“ tázala se vzrušeně Eva-Lotta. „Myslím, až utečeš.“

„Přeplavu na pevninu a půjdu na policii, ať si profesor říká co chce. Policie nám musí pomoct a měli jsme to udělat už dávno.“

Eva-Lotta se poděsila.

„No dobře,“ řekla. „I když nikdo neví, co Peters udělá, než sem policie přijede.“

„Pst,“ napomenul je Anders. „Nicke už jde.“

Tiše utíkali ke dveřím a postavili se k nim po obou stranách. Slyšeli, jak se Nickovy kroky blíží, jak řinčí nádobí na podnose s jídlem. Slyšeli, jak se v zámku otáčí klíč, a napjali v těle každičký nerv a každý sval… Už… teď to bude.

„Tady jsem ti přinesl míchaná vajíčka, Rasmusi,“ volal Nicke, když otvíral. „Budou ti chutnat…“

Nikdy se nedověděl, jestli Rasmusovi chutnají míchaná vajíčka. Neboť v týž okamžik se na něho vrhli. Podnos spadl s rámusem na zem a míchaná vajíčka se rozstříkla. Pověsili se mu na ruce a na nohy, porazili ho, tloukli ho, lezli po něm, sedli si na něj, chytili ho za vlasy a tloukli mu hlavou o podlahu. Nicke bručel jako raněný lev a Rasmus poskakoval kolem bojujících s drobnými výkřiky radosti. Tohle přece skoro byla válka dvou Růží a on pokládal téměř za svou povinnost, aby nějak pomohl. Chvíli se rozmýšlel, protože Nicke byl přece jen jeho přítel, avšak po zralé úvaze vykročil a pořádně ho kopl do zadnice. Anders a Eva-Lotta se rvali jako dosud nikdy a Kalle zatím vyběhl jako blesk ze dveří. Za pár vteřin bylo po všem. Nicke měl sílu obra, a jakmile se vzpamatoval z překvapení, několika rozmachy silných paží se vysvobodil. Zlostně a překvapeně se postavil na nohy a hned zpozoroval, že Kalle zmizel. Hněvivě se rozběhl ke dveřím a pokoušel se je otevřít. Dveře však byly zamčené. Na okamžik se zastavil a hloupě se zahleděl před sebe. Pak se vrhl plnou silou proti výplni dveří, ta však vydržela jeho nápor a nehnula se ani o vlas.

„Který zatracenec zamkl!“ vykřikl zuřivě.

Rasmus tam neustále poskakoval kolem dokola, vesele a radostně.

„Já jsem zamkl,“ křičel. „Já! Kalle utekl a já jsem zamkl.“

Nicke ho tvrdě chytil za paži.

„Kde máš klíč, ty neřáde mrňavý?“

„Au, to bolí,“ bránil se Rasmus. „Pusť mě, hloupý Nicke!“

Nicke s ním ještě jednou zacloumal.

„Povídám, kam jsi dal klíč?“

„Vyhodil jsem ho oknem,“ řekl Rasmus. „Abys věděl!“

„Výborně, Rasmusi,“ volal Anders.

Eva-Lotta se smála hlasitě a spokojeně.

„Teď aspoň poznáš, jaký to je pocit, když je člověk pod zámkem, Nicke,“ řekla.

„A bude hrozně legrační, co tomu řekne Peters,“ poznamenal Anders.

Nicke ztěžka usedl na nejbližší pryčnu. Zřejmě se pokoušel uspořádat si všechno v hlavě. A když si to v hlavě srovnal, znenadání a nečekaně se rozesmál.