Velký boj [Diggers - cs]

Noc byla rušná…

Ke stodole to bude několikahodinové putování. Skupinky nomů vyznačovaly trasu a nahrubo upravovaly cestu, kromě toho si dávaly pozor na lišky. Ne že by je poslední dobou vídali častěji; taková liška mohla s úspěchem zaútočit na osamoceného noma, ale třicet dobře vyzbrojených a morálkou prodchnutých lovců už byla jiná věc, a byla by to věru velmi hloupá liška, kdyby projevila byť jen náznak zájmu. Těch několik, co žilo poblíž lomu, zamířilo chvatně opačným směrem, kdykoli zavětřily noma. Naučily se, že nomové znamenají potíže.

Pro některé to byla tvrdá lekce. Nedlouho po tom, co se nomové nastěhovali do lomu, jedna liška s překvapením a potěšením padla na párek neopatrných nomů, co si vyšel na jahody, a pochutnala si na nich. Večer byla ještě překvapenější, když ji dvě stovky rozzuřených nomů vystopovaly k noře, zapálily u vchodu oheň, a ubodaly ji k smrti, když s uslzenýma a oslepenýma očima vyrazila ven.

Spousty zvířat by si pochutnaly na nomovi, říkal Masklin. Mělo by se jim dát na srozuměnou: buď my, nebo vy. A mělo by se jim dát na srozuměnou hned teď, jak se jim povede. Žádné zvíře už nedostane chuť na noma. Už nikdy.

Kočky byly mnohem bystřejší. Ty se k lomu ani nepřiblížily.

„To by nám samozřejmě nemuselo dělat starosti,“ řekl nervózně Angalo za svítání. „Možná jsme to nemuseli vůbec dělat.“

„Zrovna když jsme se začali usazovat,“ bručel Dorcas. „Přesto si myslím, že můžeme být všichni na nohou v pěti minutách, když budeme pořádně hlídat. A ráno tam nahoru začneme stěhovat nějaké zásoby. To nezaškodí. Budou tam, kdybychom je potřebovali.“

Někdy nomové zamířili až k letišti. Cesta vedla kolem skládky odpadků, která byla hlavním zdrojem různých hadříků a kousků drátu, a zaplavená štěrkoviště opodál zase využívali ti, co měli trpělivost rybařit. Byl to vcelku příjemný celodenní výlet, většinou vedl jezevčími pěšinkami. Museli překročit hlavní silnici nebo spíš ji podlézt; z nějakého důvodu byly pod silnicí pečlivě položeny roury právě tam, kde křižovala trasu. Podle všeho to udělali jezevci. Rozhodně rour hojně využívali.

Masklin vyhledal Grimmu ve školní noře pod jednou ze starých kůlen, jak dohlíží při hodině psaní. Vytřeštila na něj oči, řekla dětem, aby psaly dál — a chtěl by Nicco Galanter říct celé třídě, co ho tak rozveselilo? Ne? Tak může stejně zvesela pokračovat v psaní — a vyšla na chodbu.

„Přišel jsem ti jenom říct, že odcházíme,“ špitl Masklin a rozpačitě v prstech otáčel kloboukem. „Spousty nomů jdou ke skládce, takže budeme mít kousek cesty společnost. É.“

„Elektřina,“ poznamenala Grimma bezvýrazně.

„Cože?“

„V té staré stodole není elektřina,“ řekla Grimma. „Vzpomínáš si, co to znamenalo? Když nesvítil v noci měsíc, nedalo se dělat nic, než zůstat v noře. K tomu se nechci vrátit.“

„No, možná proto jsme byli lepší nomové,“ zamumlal Masklin. „Neměli jsme všechno, co máme dnes, ale byli jsme —“

„Zmrzlí, ustrašení, nevědomí a hladoví!“ odsekla Grimma. „Však víš. Zkus něco říct bábi Morkie o starých dobrých časech a uvidíš, co ti na to poví.“

„Měli jsme jeden druhého,“ namítl Masklin.

Grimma si prohlížela ruce.

„Jenom jsme byli stejně staří a žili jsme v jedné díře,“ řekla bezvýrazně. Vzhlédla. „Ale teď je všechno jinak! A… no, pak ty žáby, to zaprvé.“

Masklin se zatvářil zaraženě. Grimma tentokrát vypadala nejistě.

„Četla jsem o nich v jedné knize. Existuje jedno místo, víš. Jmenuje se Jihoamerika. A jsou tam takové hory, kde je horko a pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové hrozně vysoké stromy a právě v nejvyšších větvích těch stromů rostou takové ohromně veliké květy, kterým se říká broméliovité a do těch květů se dostane voda, ta udělá malé jezírko a jeden druh žáby naklade do těch jezírek vajíčka a z nich se vylíhnou pulci, kteří vyrostou v nové žáby, a tyhle žabičky žijí celý život v těch květech na vrcholcích stromů a ani nevědí, že je země, a svět je plný takovýchto věcí a já už teď o nich vím, a jakživa je nemohu spatřit, a vtom přijdeš ty,“ zalapala po dechu, „a chceš po mně, abych s tebou šla žít do nějaké díry a prala ti ponožky!“

Masklin si nechal větu znovu projít hlavou, pro případ, že by dávala nějaký smysl.

„Ale já ponožky nenosím,“ podotkl.

To zjevně nebylo to pravé, co měl říct. Grimma ho dloubla do žaludku.