Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]

Zbídačelý a vyhladovělý dorazil konečně McHardy do hor, do Rajského údolí. Nebylo to už ono idylické údolí, které před časem opustil. Z bujné vegetace zbyly jenom ohořelé pahýly. V místech, kde bylo jezírko, zela hluboká propast, nad kterou se strašidelně vypínala dýmající sopka. Část údolí byla zavalena obrovskými chuchvalci utuhlé lávy.

McHardy dlouho zdrceně pohlížel na obraz zkázy.

„Proklatý život — nejlépe ho rázně ukončit,“ vydralo se mu z prsou.

Rozběhl se k propasti, ale na jejím okraji se v posledním okamžiku zastavil.

„Jsem bídák,“ zaštkal a klesl k zemi. „Žít nemohu — a k smrti nemám dost odvahy…“

Doplazil se až těsně k rokli a nesměle nahlédl do hlubin. Na temném dně se leskly nějaké předměty.

„Vlaštovka,“ vykřikl radostně a celým tělem mu projela horečnatá zimnice. Vyskočil a bezhlavě pádil pustým údolím dolů k divokému pralesu, který na úpatí hory unikl zkáze. Doběhl do houštin a jako šílený strhával se stromů dlouhé liany, porostlé plazivými parasity.

Ověšen lianami vrátil se k propasti. Usedl na její okraj a kvapně smotával dlouhé lano. Když se mu zdálo, že je již dosti dlouhé, připevnil je k skalnímu útesu a pomalu se spouštěl dolů.

Konečně se octl na dně. Několika skoky proběhl mezi balvany k lesknoucím se předmětům a zaraženě zůstal stát

Vlaštovka byla roztříštěna na mnoho kusů. Z reaktoru i raketového pohonu zbyly jen trosky. V zoufalství se vrhl k žalostným zbytkům letadla a jako rozumu zbavený přehazoval je a obracel na všechny strany.

Vtom padl jeho zrak do široké pukliny ve skalní stěně. Pevně svírala část trupu letadla, která byla podivnou náhodou uchráněna před ostrými skalními hroty. Pomocí lana vyšplhal nahoru — a zajásal. V pokroucené části kabiny objevil pravý poklad: rozbitou bednu s konservami, skafandr, několik knih, gumový člun — a vysílač. Hned ho zapnul, ale přístroj zarytě mlčel.

„Však já tě donutím hovořit,“ uvažoval nahlas. „Nejprve si vás všechny, přítelíčkové, odnesu do bezpečí, na pohodlnější místo.“

Vynášení cenných věcí z propasti mu zabralo celý den. K smrti unaven lehl si na gumový člun a rázem usnul.

V noci ho probudilo chladno. Rozespale se rozhlédl. Rázem se však vzpamatoval. Nad skalním hřbetem blikala rudá záře, vrhající příšerný svit na plující mračna.

Hnán strachem, rozžehl svítilnu a vyběhl na hřeben.

Nedohledná rovina před ním se svíjela v plamenech. Na obzoru, asi v těch místech, kde stála Osada neviditelných, počala se půda zvedat do výše. Uprostřed vypoukliny se protrhla a v místě výbuchu vyšlehl ohnivý sloup.

McHardyho pojala hrůza. Ztřeštěně hnal se zpět ke svým věcem.

„Zachrání mne — zachrání mne — nenechají mne tu zahynout,“ blábolil a třesoucíma se rukama uchopil vysílač. Rychle ho otevřel a nahlédl dovnitř.

„Je zničen,“ klesla mu hlava na prsa.

„A co příjem?“ vzpamatoval se za chvíli. Stiskl spínač a pomalu točil knoflíkem.

„…Haló, haló, změňte kurs,“ ozval se najednou Fratevův hlas. „Na Naději nemůžete přistát, její vřící voda uniká do širokých trhlin v zemi. Čekejte nás v průlivu, snad se dostaneme k helikoptéře — zatím není poškozena…“

McHardymu vyvstal na čele studený pot.

„Jsme zachráněni — nalézáme se na palubě helikoptéry. K vážnému zranění nedošlo… Voláme Paprsek. Zde Molodinová. Oznamte záchranné výpravě, že život na Kvartě se stává nemožným…“

„Zde Navrátil. Stateční soudruzi, čekáme vás na Paprsku! Je připraven k odletu. Chotěnkovovi jsme oznámili, že letadlo je i bez posledního reaktoru schopno delšího letu, Na štěstí jsme se včas zásobili pohonnou hmotou…