Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
Klubovnu prořízlo několik kuželů světla z kapesních atomových svítilen.
Molodinová zapnula vysílač a křečovitě sevřela mikrofon:
„Haló, haló — zde Osada dobyvatelů Vesmíru — Molodinová. Voláme soudružku Svozilovou — voláme soudružku Svozilovou — závažná zpráva…“
„Zde Svozilová, zde Svozilová — slyším!“
„Kde se teď nalézáte?“
„Rozhodli jsme se, že přenocujeme na jednom z korálových ostrovů v Moři života. Právě jsem vás chtěla volat. Co se stalo?“
„Okamžitě se leťte podívat do Osady neviditelných. Gravitační atomová elektrárna selhala. Bude-li v pořádku, na zpáteční cestě prohlédněte všechny přenosné mezistanice.“
„Rozuměla jsem. Startujeme…“
Klubovna oněměla napjatým tichem. Vědci nervósně přecházeli po místnosti. Kvarťanské mládě, které přišlo s Cahénem, choulilo se u stěny a třáslo se po celém těle. Občas vydalo ze sebe táhlý pisklavý zvuk, který končil v neslyšitelném ultrazvuku.
„Chvílemi se mi zdá, že se mi půda chvěje pod nohama,“ přerušil mlčení Cahén. „Nemáte tentýž pocit?“
„Nervy — rozrušené nervy… Je třeba zachovat rozvahu,“ řekl dutě Madarász. Postavil se k oknu a zhluboka vdechl chladný osvěžující vzduch.
„Proboha!“ vykřikl pojednou a chytil se za hlavu.
Všichni přiskočili k němu a vyhlédli z okna.
Hrůzou vytřeštili oči. Celý obzor vzplanul krvavou září, která rychle sílila. V několika místech vyšlehly plápolavé jazyky plamenů.
Za zády vědců se ozvalo praskání.
„Stěny pukají, rychle pryč,“ zoufale vykřikl Fratev. Uchopil Molodinovou za ruku a táhl ji ke dveřím. Z místnosti se však nedostali. Podlaha se křečovitě zachvěla a hned nato zbortila.
Vědci upadli na zem. Těsně před nimi se zřítil strop a za ohlušivého rachotu zavalil východ z klubovny.
„Oknem,“ zachroptěl Fratev, zvedl se, zaklopýtal a rovnýma nohama vyskočil ven. Cahén a Madarász ho následovali.
Molodinová zamířila k vysílači. Sevřela ho do náruče a potácela se rovněž k oknu.
„Rychleji — rychleji,“ vykřikl Fratev. Skočil zpět do klubovny, Molodinovou vyzvedl do výše a podal ji Cahénovi, který stál pod oknem.
„Zde Svozilová,“ rozhovořil se najednou vysílač úzkostlivým hlasem. „Celá západní Geosie se octla v jediném ohni. Osada neviditelných zmizela s povrchu Kvarty. Na jejím místě se zvedá obrovské pohoří.“
Molodinová uchopila mikrofon, ale hlas jí uvízl v hrdle. Na Prostřeném stole se objevila klikatá rudá čára. Z útrob země se vyvalil čpavý dusivý dým. V korytě řeky Naděje zasyčela pára.
„Po-moc, pomoc,“ dusila se Molodinová.
Zbídačelý a vyhladovělý dorazil konečně McHardy do hor, do Rajského údolí. Nebylo to už ono idylické údolí, které před časem opustil. Z bujné vegetace zbyly jenom ohořelé pahýly. V místech, kde bylo jezírko, zela hluboká propast, nad kterou se strašidelně vypínala dýmající sopka. Část údolí byla zavalena obrovskými chuchvalci utuhlé lávy.
McHardy dlouho zdrceně pohlížel na obraz zkázy.
„Proklatý život — nejlépe ho rázně ukončit,“ vydralo se mu z prsou.
Rozběhl se k propasti, ale na jejím okraji se v posledním okamžiku zastavil.
„Jsem bídák,“ zaštkal a klesl k zemi. „Žít nemohu — a k smrti nemám dost odvahy…“
Doplazil se až těsně k rokli a nesměle nahlédl do hlubin. Na temném dně se leskly nějaké předměty.
„Vlaštovka,“ vykřikl radostně a celým tělem mu projela horečnatá zimnice. Vyskočil a bezhlavě pádil pustým údolím dolů k divokému pralesu, který na úpatí hory unikl zkáze. Doběhl do houštin a jako šílený strhával se stromů dlouhé liany, porostlé plazivými parasity.
Ověšen lianami vrátil se k propasti. Usedl na její okraj a kvapně smotával dlouhé lano. Když se mu zdálo, že je již dosti dlouhé, připevnil je k skalnímu útesu a pomalu se spouštěl dolů.
Konečně se octl na dně. Několika skoky proběhl mezi balvany k lesknoucím se předmětům a zaraženě zůstal stát
Vlaštovka byla roztříštěna na mnoho kusů. Z reaktoru i raketového pohonu zbyly jen trosky. V zoufalství se vrhl k žalostným zbytkům letadla a jako rozumu zbavený přehazoval je a obracel na všechny strany.
Vtom padl jeho zrak do široké pukliny ve skalní stěně. Pevně svírala část trupu letadla, která byla podivnou náhodou uchráněna před ostrými skalními hroty. Pomocí lana vyšplhal nahoru — a zajásal. V pokroucené části kabiny objevil pravý poklad: rozbitou bednu s konservami, skafandr, několik knih, gumový člun — a vysílač. Hned ho zapnul, ale přístroj zarytě mlčel.
„Však já tě donutím hovořit,“ uvažoval nahlas. „Nejprve si vás všechny, přítelíčkové, odnesu do bezpečí, na pohodlnější místo.“
Vynášení cenných věcí z propasti mu zabralo celý den. K smrti unaven lehl si na gumový člun a rázem usnul.
V noci ho probudilo chladno. Rozespale se rozhlédl. Rázem se však vzpamatoval. Nad skalním hřbetem blikala rudá záře, vrhající příšerný svit na plující mračna.
Hnán strachem, rozžehl svítilnu a vyběhl na hřeben.
Nedohledná rovina před ním se svíjela v plamenech. Na obzoru, asi v těch místech, kde stála Osada neviditelných, počala se půda zvedat do výše. Uprostřed vypoukliny se protrhla a v místě výbuchu vyšlehl ohnivý sloup.
McHardyho pojala hrůza. Ztřeštěně hnal se zpět ke svým věcem.
„Zachrání mne — zachrání mne — nenechají mne tu zahynout,“ blábolil a třesoucíma se rukama uchopil vysílač. Rychle ho otevřel a nahlédl dovnitř.
„Je zničen,“ klesla mu hlava na prsa.
„A co příjem?“ vzpamatoval se za chvíli. Stiskl spínač a pomalu točil knoflíkem.
„…Haló, haló, změňte kurs,“ ozval se najednou Fratevův hlas. „Na Naději nemůžete přistát, její vřící voda uniká do širokých trhlin v zemi. Čekejte nás v průlivu, snad se dostaneme k helikoptéře — zatím není poškozena…“
McHardymu vyvstal na čele studený pot.
„Jsme zachráněni — nalézáme se na palubě helikoptéry. K vážnému zranění nedošlo… Voláme Paprsek. Zde Molodinová. Oznamte záchranné výpravě, že život na Kvartě se stává nemožným…“
„Zde Navrátil. Stateční soudruzi, čekáme vás na Paprsku! Je připraven k odletu. Chotěnkovovi jsme oznámili, že letadlo je i bez posledního reaktoru schopno delšího letu, Na štěstí jsme se včas zásobili pohonnou hmotou…
…Právě jsme zachytili zprávu z Elektronu, že se záchrannou výpravou se máme setkat v sluneční soustavě Proximy Centaura…“
Nad hlavou McHardyho se rozpoutala prudká bouře. Kulové blesky křižovaly oblohou, praskaly a vybuchovaly. Do ohlušivého rachotu se opět ozval hlas Molodinové. McHardy přitiskl ucho na přijímač.
„…Helikoptéru jsme šťastně naložili do Šipky. Startujeme. Sbohem, nešťastná Kvarto. Byla jsi nám dobrým hostitelem i tvrdým učitelem. Žij blaze a brzy se vzpamatuj z horké lázně. A vám, nešťastní okřídlení Kvarťané, přejeme mnoho štěstí do dalších dnů. Snad vás vaše křídla zachrání před katastrofou… Buďte zdrávi…“
McHardymu ztuhla krev v žilách. Křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře.
„Odlétají — navždy odlétají… Zůstanu tu sám — tak strašlivě sám uprostřed pekla, biliony kilometrů vzdálen od rodné Země a od lidí… Od šťastných lidí…“
Vyskočil a v zoufalství začal křičet:
„Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne…“