Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
Von Bork temně zrudl.
„Co si to dovolujete, takhle se mnou mluvit!“
„Kdybych nebyl dovolenej, tak bych nebyl ve vašich službách. A řeknu vám votevřeně, co si vo tom myslím. Proslejchá se, že politikové v Němcích nejsou neradi, když agent, kterej vykonal švy, zmizí v chládku.“
Von Bork vyskočil.
„Vy se opovažujete tvrdit, že zrazuji vlastní agenty?“
„Nic takovýho jsem neřek, vašnosti, ale někde svýho člověka mají, nebo se nějak napojili na informace, a vy byste měl koukat zjistit, co a jak. Každopádně já už neriskuju. Sypu si to do Holandska, a čím dřív, tím líp.“
Rozhněvaný von Bork se ovládl.
„Spolupracovali jsme tak dlouho, že se přece nerozkmotříme právě ve chvíli velkého vítězství,“ řekl. „Osvědčil jste se skvěle, riskoval jste a já vám to nezapomenu. Samozřejmě, jen jeďte do Holandska a v Rotterdamu můžete nasednout na parník do New Yorku. Do týdne nebude žádné jiné lodní spojení bezpečné. Vezmu si ty dokumenty a přibalím je k ostatním.“
Američan držel balíček v ruce, ale nejevil snahu jej předat.
„A co prachy?“ zeptal se.
„Jak to?“
„Bakšiš. Vodměna. Jistejch pět set liber. Ten pistolník byl nakonec hrozně nepříjemnej, musel jsem ho uchlácholit extra stodolarovkou, nebo bysme byli voba utřeli hubu. ‚A šmytec‘ povídá a myslel to dovopravdy, jenže ta poslední stovka to dokázala. Stálo mě to vod počátku dvě stě liber, takže vám to sotva dám bez mýho paklíčku.“
Von Bork se trochu hořce usmál. „Zdá se, že nemáte příliš vysoké mínění o mé cti,“ řekl, „když chcete peníze, než mi dáte dokumenty.“
„Helejte, vašnosti, obchod je obchod.“
„No dobrá, ať je po vašem.“ Usedl za stůl, naškrábal šek, vytrhl jej ze šekové knížky, ale nepodal jej svému společníkovi. „Když už má jednání probíhat za těchto okolností, pane Altamonte,“ řekl, „nevím, proč bych měl víc důvěřovat já vám než vy mně. Chápete?“ dodal a ohlédl se přes rameno na Američana. „Na stole leží šek. Žádám, abych si mohl prohlédnout ten balíček dříve, než si jej vezmete.“
Američan mu balíček beze slova podal. Von Bork rozvázal provázek a sňal dvojitý obal. Chvíli pak hleděl v úžasu na modrou knížečku před sebou. Na obálce bylo vyraženo zlatými písmeny Praktická příručka o včelařství. Jen vteřinku zíral král vyzvědačů na tento podivně odtažitý nápis. V příštím okamžiku už ho v týle uchopila železná ruka a houba napuštěná chloroformem se mu přitiskla na zkřivený obličej.
„Ještě sklenku, Watsone!“ řekl pan Sherlock Holmes a přistrčil mu láhev císařského tokaje.
„To je výtečné víno, Holmesi.“
„Skutečně pozoruhodné, Watsone. Tuhle náš přítel na otomanu mne ujistil, že pochází z vybraných sklepů Franze Josefa v Schonbrunnu. Směl bych vás obtěžovat, abyste otevřel okno, neboť chloroformové výpary otupují chuťové vnímání.“
Sejf byl dokořán, Holmes stál před ním a vybíral jeden svazek listin za druhým, každý rychle prohlédl a pak jej úhledně narovnal do von Borkova zavazadla. Spící Němec na otomanu chroptivě oddechoval, spoután popruhy na pažích i na nohou.
„Nemusíme pospíchat, Watsone. Tady nás nikdo nevyruší. Zazvonil byste laskavě? V domě není nikdo krom staré Marty, která sehrála svou roli obdivuhodně. Obstaral jsem jí tu místo, když jsem se ujal tohoto případu. Dobrý večer, Marto, jistě ráda uslyšíte, že všechno dobře dopadlo.“
Milá stará paní se objevila na prahu. Udělala panu Holmesovi pukrle a usmála se na něho, ale pohlédla úzkostlivě na postavu ležící na otomanu.
„Je v pořádku, Marto. Vůbec jsme mu neublížili.“
„To jsem ráda, pane Holmesi. Byl to svým způsobem laskavý pán. Chtěl, abych zůstala s jeho paní, když včera odjížděli do Německa, ale to by se vám asi nehodilo, viďte?“
„Jistěže ne, Marto. Dokud jste tu byla vy, nedělal jsem si starosti. Dnes jsme se trochu načekali na smluvené znamení.“
„To ten vyslanecký rada, prosím.“
„Já vím, minuli jsme jeho vůz.“
„Už jsem si myslela, že se odsud snad nevypraví. Věděla jsem, že by vám to nebylo příjemné, kdybyste ho tady zastal.“
„To máte pravdu. Vždyť se nestalo nic jiného, než že jsme asi půlhodinku počkali, než jste zhasla lampu, a dala nám tím znamení, že je čistý vzduch. Ohlaste se u mne zítra v Londýně, Marto, v hotelu Claridge’s.“
„Prosím.“
„Počítala jste s tím, že odjedete, viďte?“
„Ano, pane Holmesi. Odesílal dnes sedm dopisů. Zapsala jsem si adresy jako obyčejně.“
„Výborně, Marto. Podívám se na ně zítra. Dobrou noc. – Tyto dokumenty,“ pokračoval, když stará paní odešla, „nejsou samozřejmě příliš důležité, protože informace v nich obsažené byly už dávno předány německým úřadům. Tohle jsou originály, které bylo příliš riskantní odesílat přes hranice.“
„Pak tedy nemají žádnou cenu.“
„To bych zase netvrdil, Watsone. Naši z nich aspoň poznají, co je známo a co ne. Mohu prohlásit, že valnou část těch dokumentů dostal mým prostřednictvím, a nemusím snad dodávat, že neobsahují právě důvěryhodné informace. Potěšil bych se ve stáří, kdybych se dožil toho, jak některý německý křižník proplouvá kolem ostrova Wight podle plánů minových polí, jež jsem zaopatřil já. Ale co vy, Watsone –“ zanechal práce a položil starému příteli ruce na ramena – „vždyť jsem se na vás ještě nepodíval na světle. Jak jste odolával zubu času? Vypadáte pořád jako ten někdejší junák.“
„Cítím se o dvacet let mladší, Holmesi. Málokdy mi něco způsobilo takovou radost jako váš telegram, abych na vás čekal s vozem v Harwichi. Ale vy, Holmesi, vy jste se skoro vůbec nezměnil – až na tu odpornou bradku.“
„Takové oběti přináší člověk na oltář vlasti, Watsone,“ řekl Holmes a zatahal se za prořídlý plnovous. „Zítra už to bude jen trapnou vzpomínkou. Až se dám ostříhat a provedu na sobě pár drobných povrchových úprav, objevím se zítra v Claridge’s znovu takový, jaký jsem býval, než se mi nachomejtla tahle amerikánská legranda – omlouvám se, Watsone, studnice mé mateřštiny zůstane zřejmě trvale znesvářena – tedy než jsem přijal toto americké poslání.“
„Ale vždyť jste odešel na odpočinek, Holmesi. Slyšeli jsme, že poustevničíte mezi svými včelami a knihami na malé farmě v jižní Anglii.“
„Správně, Watsone! Zde vizte plod mého příjemného nicnedělání, opus magnum[6] mého životního podzimu!“ Vzal ze stolu svazek a přečetl celý jeho název: Praktická příručka o včelařství, s přihlédnutím k oddělení královny. Na tom jsem pracoval sám. Je to plod nocí věnovaných úvahám a dnů věnovaných pilné práci, kdy jsem pozoroval, co se děje v úle, se stejným zaujetím, jako jsem kdysi pozoroval, co se děje v londýnském podsvětí.“
„A jak jste se opět vrátil k staré práci?“
„Víte, že jsem se tomu sám často divil? Kdyby byl ministr zahraničí přišel sám, snad jsem mu odolal, ale když i ministerský předseda poctil návštěvou mé skromné obydlí –! Jádro věci tkvělo v tom, že tento pán na otomanu byl pro naše lidi příliš prohnaný. Je to extratřída. Věci se nedařily, a nikdo nemohl najít ten pravý důvod, proč se nedaří. Někteří agenti vzbudili podezření a dali se chytit, ale bylo zřejmé, že tu pracuje nějaká silná neznámá ústřední osobnost. Bylo naprosto nezbytné ji odhalit. Podrobili mne silnému nátlaku, abych se toho pátrání ujal. Stálo mne dva roky, Watsone, ale nebyla to doba prostá vzrušení. Když vám řeknu, že jsem svou anabázi začal v Chicagu, dosáhl členství v jednom tajném irském spolku v Buffalu, dělal těžkou hlavu policii v Skibbareenu, až si mne povšiml jeden podřízený von Borkův agent a doporučil mne jako vhodného člověka, uvědomíte si, že to byla složitá záležitost. Časem mne poctil svou důvěrou, což nezabránilo tomu, aby se jeho záměry většinou trochu nějak pokazily a pět jeho nejlepších lidí skončilo ve vězení. Pozoroval jsem je, Watsone, a sbíral je, jakmile dozrál čas. Nu, pane, doufám, že jste to přežil bez úhony!“ Poslední věta patřila už von Borkovi, který nejprv hojně lapal po dechu a mžikal očima a pak už jen tiše ležel a naslouchal. Nato se mu vyřinul z úst běsnící proud německých urážek a tvář se mu zkřivila zuřivosti. Holmes dál rychle třídil dokumenty, zatímco zajatec klel a nadával.
6
opus magnum — vrcholné dílo