Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
Von Bork přikývl. „Byl jsem přítomen,“ pravil suše.
„Vidíte. Přirozeně jsem poslal souhrnnou informaci do Berlína. Náš milý kancléř nepatří bohužel v těchto věcech k nejobratnějším a utrousil někde poznámku, která prozrazovala, že ví, o čem se hosté bavili. Stopy vedly ovšem přímo ke mně. Neumíte si představit, jak mi to uškodilo. Tenkrát bylo s našimi britskými hostiteli všechno jiné než lehké pořízení, to mi věřte. Trvalo mi dva roky, než se na to pozapomnělo. Ale vy tu vystupujete v roli sportsmana –“
„Ne, ne, neříkejte tomu role. Do role se musíte nutit. Pro mne je tohle zcela přirozené. Jsem rozený sportovec. Těší mne to.“
„Tím je to působivější. Závodíte s nimi na jejich regatě, účastníte se jejich honů, hrajete pólo, vyrovnáte se jim v každém sportu, vaše čtyřspřeží získá na olympiádě cenu. Slyšel jsem dokonce, že ani neváháte boxovat s mladšími důstojníky. A co to má za následek? Nikdo vás nebere vážně. Jste prostě ‚sportsman tělem duší‘, ‚na Němce docela sympatický‘, flamendr, který je doma ve všech nočních podnicích, lehkomyslný mladý floutek. A přitom tohle vaše odlehlé venkovské sídlo zrodí každou druhou neplechu, která se v Anglii děje, a sportovně založený pán domu je nejprohnanější vyzvědač v celé Evropě. Jste génius, milý von Borku – génius!“
„Lichotíte mi, barone. Mohu ale doufám konstatovat, že jsem tu nepřežil čtyři roky nadarmo. Neukázal jsem vám dosud svůj archív. Obtěžoval byste se na chvíli dovnitř?“
Dveře z pracovny vedly přímo na terasu. Von Bork je rozrazil, vešel první a cvakl vypínačem elektrického světla. Zamkl pak za mohutnou postavou, která mu vstoupila v patách, a pečlivě vyrovnal těžký závěs na zamřížovaném okně. Teprve když se takto opatrně pojistil a znovu všechno přezkoušel, otočil snědou tvář s orlím nosem k hostu.
„Některé dokumenty jsou už pryč. Moje paní vzala s sebou ty méně důležité, když včera odjížděla s rodinou a služebnictvem do Flushingu. Těm ostatním bude ovšem muset vyslanectví zajistit ochranu diplomatické imunity.“
„Vaše jméno už je na seznamu příslušníků osobní suity. Nebudete mít žádné těžkosti ani vy osobně, ani se zavazadly. Nelze ovšem ani zcela vyloučit tu možnost, že tu třeba ještě zůstaneme. Možná že Anglie ponechá Francii jejímu osudu. Víme s určitostí, že mezi oběma zeměmi nedošlo k žádné závazné dohodě.“
„A co Belgie?“
„Ani pro Belgii nic neudělají.“
Von Bork zavrtěl hlavou. „To přece není dost dobře možné. V tomto případě závazná smlouva existuje. Anglie by se z takové potupy už nikdy nevzpamatovala.“
„Zachovala by si však aspoň dočasně mír.“
„A její čest?“
„I jděte, příteli, žijeme přece v prospěchářské době. Čest je středověký pojem. Krom toho není Anglie na válku připravena. Je to k neuvěření, ale ani naše mimořádná padesátimiliónová válečná daň, která přece vyjevila úmysly Německa tak zřetelně, jako kdybychom je byli inzerovali na první stránce Timesů, nevyburcovala tyhle lidi z letargie. Tu a tam se ozve otázka. Já jsem tu od toho, abych na ni měl pohotově odpověd. Tu a tam se objeví pobouření. Já jsem tu od toho, abych je uklidnil. Ale mohu vás ujistit, že nejdůležitější přípravy – zásoby munice, obrana proti útokům ponorek a výroba účinných třaskavin – nijak nepokročily. Jak by se do toho tedy Anglie mohla vložit, zvlášť když jsme rozdmychali plameny občanské války v Irsku, a tuhle támhle něco, takže mají i doma oč se starat.“
„Anglie musí myslet na budoucnost.“
„Ach, to je zase jiná otázka. Tuším, že máme do budoucna s Anglií velice určité plány a vaše informace jsou pro nás životně důležité. John Bull si může vybrat: dnes, anebo zítra. Dá-li přednost dnešku, jsme dokonale připraveni. Zvolí-li zítřek, budeme připraveni ještě lépe. Podle mého názoru by udělali lépe, kdyby bojovali se spojenci než bez nich, ale to už je jejich věc. Tento týden je pro ně osudový. Vy jste však hovořil o svých dokumentech.“
Usedl do křesla pod lampu, jejíž světlo mu oblévalo širokou holou hlavu, a bafal důstojně z doutníku. Stěny rozlehlé pracovny byly obloženy dubovým táflováním a knihovnami.
V rohu proti dveřím visel závěs a pod ním se skrýval velký sejf s mosaznými okraji. Von Bork sňal malý klíček z řetízku od hodinek a po delší složité manipulaci se zámkem otevřel dokořán bytelná dvířka.
„Pohleďte!“ řekl, ustoupil stranou a mávl rukou.
Světelný kužel mířil přímo do otevřeného sejfu a vyslanecký rada si se soustředěným zájmem prohlížel řady přihrádek, které vyplňovaly vnitřní prostor. Každá přihrádka byla označena štítkem, a jak po nich přejížděl očima, četl nápisy jako „Brody“, „Obranná opatření v přístavech“, „Letouny“, „Irsko“, „Egypt“, „Portsmouthské bašty“, „Kanál La Manche“, „Kosythe“ a mnoho dalších. Každá přihrádka přetékala listinami a nákresy.
„Kolosální!“ řekl vyslanecký rada. Odložil doutník a tiše zatleskal tučnýma rukama.
„A všechno za čtyři roky, barone. Není to tak špatné na venkovského statkáře, který je tak dobrý kumpán na flámu i na štvanici. Avšak na korunní drahokam má sbírka teprve čeká a hnízdečko pro něj je už připraveno. Ukázal na oddíl nadepsaný „Námořní kódy“.
„Vždyť už tam máte slušnou dávku.“
„Zastaralá makulatura. Admiralita nějak zavětřila nebezpečí a změnila celý kódovací systém. To byla těžká rána, barone – největší malér, který mne potkal při celé akci. Ale díky mé šeková knížce a nedocenitelnému Altamontovi dnešní večer vše napraví.“
Baron pohlédl na hodinky a z hrdla se mu vydral hlasitý projev zklamání.
„Nemohu skutečně už déle čekat. Jistě si umíte představit, že v politickém klubu na Carlton Terrace dostávají události spád a že všichni musíme být k dispozici. Doufal jsem, že přivezu zprávu o vašem slavném činu. Nestanovil Altamont přesnou hodinu?“
Von Bork mu přisunul telegram.
Dostavím se určitě dnes večer a přivezu nové svíčky.