Hanuman
- Автор: Čech Svatopluk
- Язык: чешский
- Год: Иностранный паблик
- Жанр: Зарубежная классическая проза
Электронная книга - «Hanuman». Краткое содержание книги:
Hanuman
Перейти на страницу:
«Dost!» vykřikl tu kníže, hněvem plana.«Tak neurvalý tón a vyzývavýas nepoznaly sněmů anály.Ach, pohádkou vám parlamentní mravya jak se sluší mluvit ke králi.Pryč ze sněmovny: kliď se a buď rád,že nevydal jsem dosud trestní řád,sic byl bys, troupe, odevzdán již katupro hrubé uražení majestátu!»
Op starý zaražen pohlížel k němu,pak zády obrátiv se k opů sněmuvýš po lianě na pipal se soukala tamo listím ukryt ve vrcholussál mangy šťávu, přesedával, broukala pecky zlostně odhazoval dolů.
A král teď pádných argumentů vojemtak ničil řeči odpůrcovy dojem:«Můj velký praděd se hvězdnaté výšeprohlíží asi s malou rozkošízastánce takového; stud má spíše,že praotcem je tomu hastroši.Ctít velké předky své, to dobré jesti;leč kdy tak vnuci nejzvrhlejší právěsvou směšnost sluní ve svých předků slávě,zbabělci sami, jejich mečem chřestí,jich velkostí se dmou jak větrem měchy:tu mním: tak mohou chlubiti se blechy,jež strpěl ve královské hřívě lev,že lví jim krouží útrobami krev.
Ten břídil vážil cestu dalekoupro důkaz svůj až v dobu pravěkou.Jeť nedoukům nejlíp v onom kraji,kde v mlze pestré obrys všelikýse tratí oku vážné kritiky.Než prohlédněm si střízlivě tu báji.Ctím Hanumana, vím, že slavný jest,však pravda neukrátí jeho čest.Bůh v Ramu vtělil se, tož ve člověka,ne v opa – člověk tedy přednost měl —a člověk ten byl vojska velitel,jen v pomoc maje opičího reka —toť opí přednosti jsou pravé ruby.I mostem zázračným se marně chlubí:jej, pravda, ruce opic vystavěly,však Samudra, bůh moře, napřed celýplán stavby načrtal; jen hbité svaly,jež přiznávám, k té práci opi dali,ni um ni vtip – toť věru sláva levná —i sloní rypák nosí k stavbám břevna.
Je směšno chlubit se tou skrovnou rolí,již Ind nám ve své bohoslužbě dává,když ledačemus úcty rovné přává —vždyť znáte v Benaresu svaté voly!
A zvrhlý vkus ať chválí sebevíceten praničemný vzadu přívěsek:je přírody on zjevný pokleseka přímo ve tvář bije estetice.Tvar nohy člověka prý k zemi víže,co zatím op se k nebi vznáší blíže:však ještě výš se nese papouš hloupý —snad proto lepší nás ti pestří troupi?Noh našich zvrhlý způsob nynějšíje ku šplhání, pravda, schopnější:leč nechcem právě s ledajakou zvěřínadále šplhat po stromu a keřini skotačit po vzdušné úponě —než pěkně sedat v řádném saloně.
Co nahoty se týká konečně,ó buďme rádi, že v ten lesní tajaž dosud nepronikl všetečněz Evropy žádný novin zpravodaj,(z té Evropy, kde leckde v tyto časyi ňadra dívčí opěvat je hřícha policie trpí nahé krásyjen leda na bohyních antických):ten kdyby debatu tak nemravnouzde vyslechl a sdělil svému listu,k ní přilhav mnohou črtu zábavnou,jakť obyčejem pánů žurnalistů —což byl by vydán v potupu a šprýmnáš sněm před celým světem vzdělaným!
Leč dosti slov. Jen končím přísahou,že přes odpor všech hlupců, netečníkůa tmářů, copařů i zpátečníkůdál s neoblomnou půjdu odvahou,kam jasná, vznešená mi kyne meta:budoucnosť velká opičího světa.»
Zněl po té řeči křik i potlesk chvalný,ba jeden op až příliš loyálný,chtě tlesknout všemi čtyřmi dlaněmi,se octnul pádem hřmotným na zemi(jsouť byzantinci mezi opstvem taky);než dobře poznal kníže bystrozraký,že nejdou ze srdce ty hlasy chval,a proto mrzut obrátil se dolů,kde op, jenž Bhandragurou sebe zval,pod báňkou chrámce, nejblíž u prestoluna sloním rypci seděl po jízdecku,jsa vznešen nad opičí šlechtu všecku.Té vzácné osobnosti ptal se vládce:«Nuž, milý Bhandraguro, sděl ty mně,co soudíš o mém plánu? Pověz krátcea bez obalu, zcela upřímně.»
Tu poklonil se nízko Bhandraguraa praviclass="underline" «Bez lichoty, Milosti:tvá řeč, to skvostů myšlenkových šňůra,v níž každé slovo perla moudrosti.Spíš na slunci bych našel skvrn a vadnež na díle tvé geniální hlavy:jeť ono zázrak důvtipnosti pravýa veskrz dokonalé odevšad.I najdeš, zvláště co se šatů týká,vždy nadšeného ve mně učenníka.Ach, s jakým plesáním bych zdobil čelotím pyšným kloboukem a halil tělov ty spodky malebné, v ten skvostný fráček! —Než kde je vzít? – – V tom jediný as háček.»Souhlasným šumem svědčil opů sněm,že výtka tato z duše vzata všem,a zraky chtivě na krále se pjaly,jak asi tíhu námitky té svalí.
Než král se hrdě nad pagodou zvedla sněmem vítězně se porozhlédclass="underline" «Čest budiž upřímnému tvému slovu,tak mužnému, bez cety pochlebné —svým prvním ministrem tě odtud zovu;však věz, že dílo svoje velebnéjsem pilně vážil v každém ohledu:tam nedaleko, kde náš prales vroubíbřeh písčitý, pod nímž se moře hloubí,na místě, kam vás nyní dovedu,v dar přinesly nám oceánu vlnyrozkošných šatů výběr nesčíslnýi klenoty a šperky vzácných krás,že z pokladnice této každý z vásmůž zapyšnit se od hlavy až k patěv hedvábí, krajkách, sametu a zlatě.»
Ta zpráva teprv uchvátila duchyradosti prudké nadšenými vzruchy.Zněl jásot hlučný ze ssutin a stromů,bouř chvály zahučela se všech strana pozdravila krále hlasem hromu:«Buď dlouho zdráv náš velký Hanuman!»
Pak nečekajíc jeho vedeníta spousta opů jako smečka divá,jež za příšerným lovcem báje hřmívá,ve větví, úpon hustém spředeníod stromu k stromu v šumném přívaluvzdušnými hupy, přemety a skokytam letěla, kde s tesu korálůlem pralesa se díval v mořské toky.
Перейти на страницу: