Velký let [Wings - cs]

„Chceš, aby s tebou někdo šel?“ zeptal se.

„Ne. Možná si najdu nějaké nomy, co mi pomohou.“ Naklonil se blíž. „Abych pravdu řekl,“ dodal, „těším se na to.“

„É. Ano. Avšak světa je ohromný kus,“ namítl Masklin.

„To jsem vzal v úvahu. Mluvil jsem s Pinďou.“

„Jo? No… když jsi si jistý…“

„Ano. Víc než jsem si kdy byl čím jist,“ řekl Gurder. „A svého času jsem si byl zatraceně jistý spoustou věcí, jak víš.“

„Radši bychom měli najít nějaké vhodné místo, kde tě vysadíme.“

„Dobrá,“ řekl Gurder. Snažil se tvářit statečně. „Někde, kde je hodně husí,“ dodal.

Opustili ho u nevelkého jezera při západu slunce. Rozloučení bylo krátké. Pokud teď Loď spočinula někde na víc než několik minut, sbíhali se k ní lidé.

Poslední, co z něj Masklin viděl, byla malá mávající postavička na břehu. A potom bylo už jenom jezero, měnící se v zelený puntík na scvrkávající se krajině. Svět se rozprostřel s jedním neviditelným nomem uprostřed.

A potom nebylo nic.

Velitelská místnost byla zaplněna nomy, kteří pozorovali ubíhající krajinu, jak Loď stoupala.

Grimma upírala zrak na ten neobvyklý úkaz.

„Nikdy jsem si neuvědomila, že Země takhle vypadá,“ řekla. „Je jí tolik!“

„Svět je pořádně veliký,“ souhlasil Masklin.

„Myslel bys, že jeden svět bude dost veliký pro nás všechny,“ zašeptala Grimma.

„No, to nevím,“ řekl Masklin. „Možná není jeden svět dost veliký pro nikoho. Kam míříme, Angalo?“

Angalo si zamnul ruce a rázně přitáhl všechny páky.

„Tak vysoko,“ řekl se zadostiučiněním, „že nebude žádné dole.“

Loď zamířila vzhůru, ke hvězdám. Svět pod nimi přestal ubíhat, protože Loď dospěla k jeho okrajům a změnil se v kotouč, proti slunci černý.

Nomové a žáby se dívali dolů na Zemi.

A sluneční světlo ji zachytilo, rozzářilo její okraje a paprsky se od ní šířily do temnoty, takže vypadala úplně jako květ.