Velký let [Wings - cs]

Rampa se zasunula dovnitř. Dveře se zavřely. Loď stoupala do vzduchu, až byla vysoko nad budovami.

A zůstala tam, zatímco slunce zapadalo.

Lidé dole k ní vysílali barevná světla a hráli jí melodie a nakonec na ni jenom mluvili všemi jazyky lidem známými.

Loď nevypadala, že by si toho všímala.

Masklin se probudil.

Ležel na velmi nepohodlné posteli. Byla příliš měkká. Nesnášel ležet na čemkoli měkčím než zem. Nomové v Obchoďáku rádi spali na prvotřídních kouscích koberce, ale Masklinovým lůžkem byl kus dřeva. Jako přikrývku používal kousek hadru a myslel si, že je to přepych.

Posadil se a rozhlédl se po místnosti. Byla skoro prázdná. Byla tam jen postel, stůl a židle.

Stůl a židle.

V Obchoďáku si nomové vyráběli nábytek z krabiček od zápalek a špulek; nomové žijící Venku ani nevěděli, co nábytek je.

Tento vypadal téměř jako lidský nábytek, ale měl nomské rozměry.

Masklin vstal a ťapal po kovové podlaze ke dveřím. Opět nomských rozměrů. Ke dveřím vyrobeným nomy, aby jimi nomové mohli procházet.

Vedly do chodby s řadou dveří. Budila dojem stáří. Nebyla špinavá ani zaprášená. Budila dojem něčeho, co bylo naprosto čisté i po tak dlouhý, předlouhý čas.

Cosi se k němu s vrněním blížilo. Byla to malá černá krabička, dosti podobná Věci, na malých pneumatičkách. Malý otočný kartáč připevněný vepředu shrnoval prach do otvoru. Tedy shrnoval by ho, kdyby tam nějaký prach byl. Masklin uvažoval, kolikrát asi tuto chodbu přičinlivě uklidila, zatímco čekala, až se nomové vrátí.

Narazila mu na nohu, pípla na něj, a potom odchvátala opačným směrem. Masklin pospíchal za ní.

Po chvíli minul další krabičku. Sunula se po stropě s tichým klapáním a čistila ho.

Zahnul za roh a skoro šlápl na Gurdera.

„Ty jsi vzhůru!“

„Ano,“ řekl Masklin. „É. Jsme na Lodi, pravda?“

„Je to úžasné —!“ začal Gurder. Třeštil oči a vlasy mu trčely na všechny strany.

„To rozhodně je,“ ujistil ho Masklin.

„Ale jsou tady všechny ty… a jsou velikánské… a támhle ty obrovské… a nikdy bys nevěřil, jak široké… a tolik…“ Gurderův hlas se vytratil. Vypadal jako nom, který by se měl naučit nová slova, než bude moci popisovat věci.

„Je strašně veliká!“ vyhrknul. Popadl Masklina za paži. „Pojď,“ vykřikl a klusal chodbou.

„Jak jste se dostali dovnitř?“ zeptal se Masklin a snažil se s ním držet krok.

„Bylo to úchvatné! Angalo sáhl na takový ten panel a on se jen odsunul a pak jsme byli uvnitř a byl tam takový ten výtah a potom jsme byli v téhle velikánské místnosti s křeslem a Angalo si sedl a všechna taková ta světla se rozsvítila a on začal mačkat knoflíky a už se to hýbalo!“

„Ty ses ho nepokusil zarazit?“

Gurder zakoulel očima. „Znáš to, Angalo a stroje,“ hájil se. „Ale Věc se pokouší přivést ho k rozumu. Jinak bychom už touhle dobou vráželi do hvězd,“ dodal chmurně.

Vedl Masklina dalším průchodem do—

Inu, musela to být místnost. Bylo to uvnitř Lodi. Ještě dobře, že to ví, pomyslel si Masklin, protože jinak by si myslel, že je to Venek. Prostírala se do daleka, stejně velká jako jedno z oddělení v Obchoďáku.

Stěny byly pokryty rozměrnými obrazovkami a složitě vyhlížejícími panely. Většina z nich byla temná. Přízračné přítmí se šířilo všemi směry, až na malou kalužinu světla přesně uprostřed místnosti.

Nasvěcovalo Angala, téměř ztraceného ve velkém čalouněném křesle. Před sebou měl Věc položenou na nakloněné kovové desce poseté tlačítky. Viditelně se s ní přel — když k němu Masklin přistoupil, zabodl do něj pohled a stěžoval si: „Nedělá, co jí říkám!“

Věc vypadala ještě menší a černější a hranatější.

„On chce řídit Loď.“ řekla.

„Ty jsi stroj! Musíš dělat, co se ti řekne!“ odsekl Angalo.

„Já jsem inteligentnístroj, a nechci skonat velmi placatá na dně hluboké jámy.“ pravila Věc.„Zatím nemůžeš Loď pilotovat.“

„Jak to víš? Nenechalas mě to zkusit! Řídil jsem Náklaďák, ne? Nemohl jsem za to, že se všechny ty stromy a lampy a kdesicosi pletlo do cesty,“ dodal, když zachytil Masklinův pohled.