Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]

„Urozený a udatný bojovník bude nyní pasován na rytíře Bílé růže. Hrdina, jehož jméno budí hrůzu široko daleko. Rasmusi Rasmussone, předstup!“

Obávaný hrdina předstupuje. Je sice maličký a na pohled ne-nahání příliš velikou hrůzu, na čele mu však plane oheň nadšení, který je znamením rytířů Bílé růže. Pozvedne zrak k náčelníkovi. V temně modrých očích září světlo, které zřetelně nasvědčuje, že se mu teď splňuje hluboké a toužebné přání. Konečně může být Bílou růží — konečně!

„Rasmusi Rasmussone, teď zvedneš pravou ruku a proneseš závaznou přísahu. Budeš přísahat, že od této chvíle do smrti budeš věrný Bílé růži, že neprozradíš žádné tajemství a že budeš potírat Červenou růži, kde jen vystrčí nos.“

„Já to zkusím,“ řekl Rasmus Rasmusson. Pozvedl pravou ruku a spustil.

„Přísahám, že budu od nynějška až do smrti Bílou růží a že zradím každé tajemství, kde jen vystrčím nos, na mou duši, na to přísahám!“

„Ten tedy určitě prozradí každé tajemství,“ zašeptal Kalle Evě-Lottě. „Ještě jsem neviděl tak upovídaného kluka.“

„Ale rozhodně je dobrý,“ řekla Eva-Lotta.

Rasmus se díval pln očekávání na náčelníka — co se stane teď?

„Ale, když jsi to popletl,“ řekl Anders. „No co, to konečně nevadí. Rasmusi Rasmussone, poklekni!“

A Rasmus poklekl na vyšlapané podlaze v podkroví. Měl obrovskou radost, nejradši by byl pohladil prkna na podlaze — od nynějška to bude také jeho hlavní stan!

Náčelník sejmul se stěny meč.

„Rasmusi Rasmussone,“ pravil. „Když jsi nyní slíbil závaznou přísahou věrnost Bílé růži, pasuji tě tímto na rytíře Bílé růže.“

Udeřil Rasmuse mečem po rameni a Rasmus radostně vyskočil.

„Teď jsem tedy už určitě Bílou růží?“ tázal se.

„Bělejší než kdo jiný,“ řekl Kalle.

Otevřenou okenicí přilétl v tu chvíli dovnitř kámen. S úderem dopadl na podlahu. Anders jej šel rychle zvednout.

„Zpráva od nepřítele,“ řekl a rozbaloval papír, do něhož byl kámen vložen.

„Copak píšou ti ubozí Červenáči,“ zeptala se Eva-Lotta.

„Mrzké Bílé růže,“ četl Anders.

„Dovedete sice vyčenichat starý papír za knihovnou, ale Velkého bručouna se nikdy nezmocníte. Neboť se nalézá v doupěti Velkého divokého zvířete, kteréhož jméno je TAJNÉ! Ale když vás Velké divoké zvíře kousne do nosu, řeknete půl jeho jména. Konec jeho jména je stejný jako konec toho, čím píšete, rozumíte, vy mrzáci?“

„Máme teď vyrazit válečný pokřik?“ tázal se s nadějí Rasmus, když náčelník skončil.

„Ne, napřed musíme přemýšlet,“ prohlásila Eva-Lotta. „Rasmusi, co řekneš, když tě kousnu do nosu?“

„Řeknu „Au“!“ odpověděl Rasmus.

Eva-Lotta se k němu naklonila a žertem ho kousla do špičky nosu.

„Ne,“ bránil se Rasmus.

,,No vidíš, řekl jsi ne,“ opravila ho Eva-Lotta.

,,A píšeme tužkou,“ doplňoval Anders.,,Ne-ka, to ale nic není. Mají ti Červení hloupé nápady.“

„Nero,“ vyřešil záhadu Kalle. „Píšeme taky perem.“

„Jak jen pro všechno na světě položili Velkého bručouna do boudy Nerovi,“ divila se Eva-Lotta. „To mu museli dát narkózu!“

„Komu? Velkému bručounovi?“ zlobil ji Anders.

„Ale prosím tě! Pochopitelně Nerovi!“

Nero byl primářův vlčák a byl stejně vzteklý jako primář, což už něco znamenalo.

„Určitě si vyčíhali, když ho šel doktor Hallberg vyvenčit,“ usuzoval Kalle.

„A co uděláme teď my?“ zeptala se Eva-Lotta.

Sedli si na podlahu a uspořádali zasedání válečné rady. Rasmus také. Měl oči i uši na stopkách — teď se konečně začne odehrávat to napínavé!

Anders se podíval na Rasmuse a v očích mu blýsklo. Rasmus čekal tak dlouho a trpělivě, aby mohl být Bílou růží, že opravdu nebylo možné mu tu radost odepřít. I když vlastně bylo velice obtížné mít kolem sebe takového kluka, který se ve všem jen věšel na paty. Bude nutné najít mu nějaké zaměstnání, aby se člověk mohl v klidu a pokoji věnovat válce Růží bez jeho přílišného vměšování.

„Poslouchej, Rasmusi,“ řekl Anders. „Doběhni k nemocnici a podívej se, jestli je Nero v boudě!“

„Mohu vyrazit válečný pokřik?“ otázal se Rasmus.

„Ovšem,“ řekla Eva-Lotta. „Jen už jdi!“

A Rasmus už šel. A vyrazil nejdivočejší válečný pokřik, jaký se kdy v pekařově zahradě ozval.

„Výborně,“ řekl Anders, když Rasmus zmizel. „Teď si konečně můžeme promluvit o věcech. Především — musíme vypátrat, kdy se doktor Hallberg prochází s Nerem. To provedeš ty, Evo-Lotto!“

„Stane se,“ řekla Eva-Lotta.

Rasmus se vydal na cestu k nemocnici. Už tam byl navštívit Nicka — a věděl, kudy tam dojde. Primář měl vilu hned vedle, a tam stála také Nerova bouda. Na vrátkách k lékařově zahradě byly nápisy: „Soukromý pozemek“ a „Pozor, zlý pes!“. Rasmus však naštěstí neuměl číst a směle tam vstoupil. Nero ležel v boudě. Zlostně na Rasmuse zavrčel a Rasmus se s velkým strachem zastavil. Špatně porozuměl rozkazu. Domníval se, že musí přinést do hlavního stanu Velkého bručouna, a jak si teď má troufat, když Nero takhle vrčí? Rozhlížel se, kdo by mu pomohl, a k své úlevě si všiml, že k němu jde nějaký strejda. A ke všemu to ještě byl doktor, který operoval Nicka.