Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]

Ne, tak se to nedá povědět! A teď mu Rasmus položí ruku kolem krku a řekne nejněžnějším hlasem:

„Pojď, Nicke, půjdeme odtud! Půjdeme k mému tatínkovi!“

„Ne, Rasmusi,“ namítá vyčerpaně Nicke. „Už nemohu jít, rozumíš, musím tady zůstat. Ale jdi ty sám… chci, abys šel!“

Rasmus vystrčí spodní ret.

„Ale když já nepůjdu, víš,“ prohlásí určitě. „Počkám, až se mnou půjdeš ty. Abys věděl!“

Nicke neodpovídá. Nemá už sílu a neví, co by měl říkat. Rasmus se mu zavrtá nosem do tváře a šeptá:

„Protože já tě mám moc a moc rád!“

Tu se Nicke rozpláče. Naposledy plakal jako dítě, od té doby nikdy. Ale teď pláče. Neboť je velice unavený a je to poprvé, co mu někdo něco takového říká.

„Myslíš to doopravdy?“ sípe Nicke. „Opravdu můžeš mít rád únosce dětí?“

„Já si myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ ujišťuje ho Rasmus.

Nicke sbírá poslední síly.

„Rasmusi, teď musíš udělat, co ti řeknu. Musíš jít za Kallem a Andersem a Evou-Lottou. Máš přece být Bílou růží, ne? To přece chceš.

„Chci, ale…“

„Tak vidíš! Utíkej! Myslím, že na tebe už čekají!“

„Ale co ty, Nicke?“

„Já ležím tady v mechu a je mi krásně. Odpočinu si tady a budu poslouchat, jak švitoří ptáci.“

„Ale…,“ namítá Rasmus. Tu zaslechne z dálky volání. Někdo volá jeho jméno.

„To je táta,“ zaraduje se Rasmus.

Teď Nicke opět pláče, nyní však zcela tiše, s hlavou v mechu. Už si nemusí dělat kvůli Rasmusovi starosti. Pláče vděčností… a protože je strašně těžké říci sbohem téhle malé postavičce ve špinavé bundě, která se stále rozmýšlí, zda má odejít za tatínkem nebo zůstat u Nicka.

„Jdi a řekni tatínkovi, že tady v lese leží otrhaný starý únosce dětí,“ řekne Nicke.

Tu ho Rasmus znovu chytne kolem krku a zavzlyká:

„Ty nejsi žádný starý otrhaný únosce dětí, Nicke!“

Nicke zvedne s námahou ruku a pohladí Rasmuse po tváři.

„Sbohem, Rasmusi,“ šeptá. „Teď jdi a ať je z tebe Bílá růže. Nejlepší bílá růžička…“

Rasmus znovu slyší, jak volají jeho jméno. S pláčem vstane, nerozhodně stojí a dívá se na Nicka. Pak odchází. Několikrát se otočí a mává. Nicke nemá dost sil, aby zamával také, ale provází dětskou postavičku oddanýma modrýma očima, které jsou plné slz. Teď už tam žádný Rasmus není. Nicke zavře oči. Je nyní spokojen — a unavený. Je krásné, že může spát.