Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
„Jednat, Sherlocku – jednat!“ zvolal Mycroft a vyskočil. „Všechno se ve mně instinktivně vzpouzí přijmout tento výklad. Využij svých schopností! Navštiv dějiště zločinu! Promluv si se zúčastněnými! Zobracej všechno naruby! Za celý život jsi ještě neměl příležitost prokázat své vlasti tak velkou službu.“
„No dobrá, dobrá!“ řekl Holmes a pokrčil rameny. „Pojďte, Watsone! A vy, Lestrade, mohl byste nám laskavě věnovat hodinku či dvě? Zahájíme pátrání na stanici Aldgate. Sbohem, Mycrofte. Pošlu ti do večera zprávu, ale upozorňuji tě předem, aby sis nedělal velké naděje.“
O hodinu později jsme s Holmesem a Lestradem stáli na kolejích podzemní dráhy v místech, kde se těsně před stanicí Aldgate vynořují z tunelu. Jakýsi úslužný brunátný starý pán zastupoval dopravní společnost.
„Tady ležel ten mrtvý mládenec,“ řekl a ukázal na místo asi tři stopy od ocelových pásů. „Nemohl spadnout shora, jelikož tyto zdi nikam nevedou, jak sami vidíte. Proto se sem mohl dostat jedině z některého vlaku, a pokud to můžeme posoudit, tedy z vlaku, který tudy projížděl v pondělí kolem půlnoci.“
„Prohlédli jste vozy, nejsou-li někde stopy násilí?“
„Nikde takové stopy nebyly a rovněž jsme nenašli žádnou jízdenku.“
„Nedošlo hlášení, že někde zůstaly otevřené dveře?“
„Ne, nic takového.“
„Dnes ráno jsme získali novou informaci,“ řekl Lestrade. „Jeden cestující, který projížděl stanicí Aldgate na normální metropolitní lince v 23.40, prohlašuje, že slyšel dutou ránu, asi jako kdyby tělo dopadlo na trať, těsně předtím, než vlak zastavil ve stanici. Byla však hustá mlha, a proto nic neviděl. Nenapadlo ho, aby to hned na místě ohlásil. Ale propána, co je vám, pane Holmesi?“
Přítel stál a na tváři se mu zračilo usilovné soustředění: hleděl na kovové kolejnice, které v oblouku vybíhaly z tunelu. V Aldgate se kříží tratě, takže je tam hotová síť kolejnic. A právě na ni upíral Holmes dychtivě zvídavý pohled a já opět uzřel na jeho bystrém, energickém obličeji ty pevně stisknuté rty, to zachvívající se chřípí a soustředění vyzařující z bohatého košatého obočí – výraz, který jsem tak dobře znal.
„Ta křižovatka kolejnic,“ zahučel, „ta křižovatka.“
„Co s ní má být? Oč vám jde?“
„V celé podzemní dráze asi nebude mnoho takových velkých železničních uzlů, že?“
„Ne, je jich jen pár.“
„A ještě k tomu zatáčka. Křižovatka a zatáčka. U všech všudy, jen aby to tak bylo.“
„Co je, pane Holmesi? Napadá vás nějaké řešení?“
„Není to než domněnka – pouhý náznak, nic víc. Případ tím však zajisté získává na zajímavosti. Ojedinělé, zcela ojedinělé, a přitom – proč ne? Nevidím tu na kolejích nikde stopy po krvácení.“
„Žádná krev tu ani moc nebyla.“
„Vždyť jsem slyšel, že utržil velkou ránu.“
„Měl proraženou lebku, ale zvenčí nedošlo k většímu poranění.“
„Stejně by člověk čekal, že bude krvácet. Mohl bych si prohlédnout vlak, v němž jel ten cestující, co zaslechl v mlze dunivý pád?“
„Obávám se, že to nepůjde, pane Holmesi. Vlak už byl rozpojen a jednotlivé vagóny zařazeny do provozu.“
„Ujišťuji vás, pane Holmesi,“ řekl Lestrade, „že jsme každý vagón pečlivě prozkoumali. Sám jsem na to dohlížel.“
Jednou z nejočividnějších povahových nedostatků mého přítele je netrpělivost, kterou projevuje vůči méně bystrým hlavám, než je sám.
„Rád věřím,“ řekl a odvrátil se. „Nechtěl jsem však v tomto případě prozkoumávat vagóny. Watsone, naše práce zde skončila. Nemusíme vás už déle obtěžovat, pane Lestrade. Myslím, že budeme teď v pátrání pokračovat ve Woolwichi.“
Na stanici London Bridge napsal Holmes bratrovi telegram, a než jej odeslal, dal mi ho přečíst. Zněclass="underline"
Spatřil paprsek světla v tmách, může však pohasnout. Zatím pošli po zřízenci, tak aby na mne při návratu do Baker Street čekal, úplný seznam všech špiónů a mezinárodních agentů, kteří se toho času zdržují v Anglii, s adresou jejich bydliště.