Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
Holmes se zasmál.
„Tehdy jsem vás ještě tak dobře neznal. Člověk musí být opatrný, když hovoří o důležitých státních záležitostech. Právem se však domníváte, že pracuje pro britskou vládu. V jistém smyslu byste mohl i oprávněně říci, že je britská vláda sama.“
„Ale, milý Holmesi!“
„Tušil jsem, že vás to překvapí. Mycroft si vydělává čtyři sta padesát liber ročně, má podřadné postavení, není ani v nejmenším ctižádostivý, nikdy se mu nedostane ani čestných uznání, ani titulů, ale přesto je nejnepostradatelnějším mužem v zemi.“
„V jakém smyslu?“
„Zaujímá jedinečnou pozici. Sám si ji vytvořil. Něco takového nikdy předtím neexistovalo a nebude existovat po něm. Jeho mozek pracuje mimořádně přesně a systematicky a dokáže uchovat větší počet faktických informací než kdokoli na světě. Stejné vynikající schopnosti, které já věnuji odhalování zločinu, věnuje on své práci. K jeho rukám se sbíhají výsledky ze všech oddělení a on je taková ústřední centrála, informační banka, která udržuje rovnováhu. Všichni ostatní pracovníci jsou specialisté v určitých oborech, zatímco jeho oborem je vševědoucnost. Předpokládejme, že se některý ministr potřebuje informovat o záležitosti, která se týká námořnictví, Indie, Kanady a zlatého krytí měny: mohl by dostat z jednotlivých oddělení informaci o každém z těchto problémů, ale pouze u Mycrofta se všechny soustředí a jen on může spatra říci, jak každý faktor ovlivní ty ostatní. Začalo to tím, že ho používali pro zjednodušení agendy; nyní se prosadil tak, že by se bez něho neobešli. Jeho velkolepý mozek má všechno dokonale utříděné a v několika vteřinách je příslušná informace k dispozici. Již častokráte ovlivnilo jeho dobrozdání rozhodujícím způsobem britskou politiku. On tím žije. Na nic jiného nemyslí, ledaže se dá vyrušit mou návštěvou a na procvičení svých rozumových schopností mi vypomůže radou při řešení některého z mých problémečků. Dnes však sestoupí Jupiter z nebes. Co to pro všechno na světě může znamenat? Co je to zač, ten Cadogan West, a v jakém vztahu může být k bratru Mycroftovi?“
„Už to mám!“ zvolal jsem a začal jsem přehrabovat stoh novin na pohovce. „Ano, tady, já to věděl! Cadogan West je ten mladý muž, kterého našli v úterý ráno v podzemní dráze mrtvého.“
Holmes se vztyčil pln zájmu: ruka s dýmkou mu poklesla od úst.
„To bude něco vážného, Watsone. Pakliže můj bratr opustil ustálené zvyklosti, jde jistě o smrt za neobvyklých okolností. Co s tím probůh může mít Mycroft společného? Pokud si vzpomínám, nebyl to nijak mimořádný případ. Ten mladík očividně vypadl z vlaku a zabil se. Nebyl oloupen a nic nenasvědčovalo tomu, že se stal obětí cizí zvůle. Bylo to tak, že?“
„Soudní ohledání se už konalo,“ řekl jsem, „a při něm vyšla najevo řada nových faktů. Když se nad nimi člověk zamyslí, neubrání se dojmu, že je to zvláštní případ.“
„Podle toho, jak zapůsobil na mého bratra, bych soudil, že jde o něco zcela výjimečného.“ Uvelebil se pohodlně v křesle. „Prosím vás, Watsone, seznamte mne s okolnostmi.“
„Ten člověk se jmenoval Arthur Cadogan West. Sedmadvacet let, svobodný, úředník ve Woolwichské královské zbrojnici.“
„Státní zaměstnanec. Vizte, co ho váže k bratru Mycroftovi!“
„Odjel z Woolwiche náhle v pondělí večer. Poslední osoba, která ho viděla, je jeho snoubenka, jistá slečna Violet Westburyová: zčistajasna ji nechal stát v mlze na ulici a odešel; to se stalo kolem půl osmé večer. Nepohádali se a ona si jeho počínání nedovede vysvětlit. Pak už neví nikdo nic, až ho traťový dělník jménem Mason nalezl mrtvého hned za stanicí Aldgate v londýnské podzemní dráze.“
„Kdy?“
„Mrtvý byl objeven v šest hodin v úterý ráno. Ležel nedaleko zastávky dost daleko od kolejí po levé straně trati, když směřujeme k východu, v místech, kde vlaky vyjíždějí z podzemního tunelu. Měl rozdrcenou lebku – k čemuž mohlo dojít pádem z vlaku. Nebožtík se jinak než z vlaku na trať nemohl dostat. Kdyby ho byl někdo přinesl zvenčí, byl by musel projít staničním turniketem, kde vždycky stává zřízenec. Tento bod je zřejmě bezpečně ověřen.“
„Prosím. Zmíněná okolnost se jeví dosti jednoznačně. Ten muž, ať už živý či mrtvý, buď vypadl anebo byl shozen z některého vlaku. To je mi jasné. Pokračujte.“
„Trať, u níž byl mrtvý nalezen, vede od západu k východu a jezdí po ní jak vozy metropolitní linky, tak vlaky z Willesdenu a předměstských přípojů. Lze předpokládat, že mladík, než přišel o život, cestoval tímto směrem někdy pozdě v noci, ale kde nastoupil, to se určit nedá.“
„Mohlo by se to přece zjistit podle jeho jízdenky.“
„Neměl u sebe žádnou jízdenku.“
„Že neměl jízdenku? Propána, Watsone, to je vskutku velmi podivné. Pokud je mi známo, nedostane se člověk na nástupiště k metropolitnímu vlaku, aniž předloží jízdenku. Dá se tedy předpokládat, že ji ten mladík měl. Vzal mu ji pachatel, aby nikdo nepoznal, kde nastoupil? Je to možné. Aneb ji sám pohodil ve vlaku? Ani to není vyloučeno. Tento bod však vzbuzuje zvědavost a zájem. Říkal jste, že to nevypadá na loupežné přepadení?“
„Zřejmě ne. Tady uvádějí soupis věcí, které měl u sebe. Jeho peněženka obsahovala dvě libry a patnáct šilinků. Měl také šekovou knížku, vydanou woolwichskou odbočkou Centrální a provinční banky. Podle ní zjistili jeho totožnost. Dále dva lístky do woolwichského divadla, na první balkón, právě na osudný večer. Také několik technických listin.“
Holmes vyjádřil hlasitě své zadostiučinění.
„A jsme doma, Watsone! Britská vláda – Woolwich. Zbrojnice – technické listiny – bratr Mycroft – řetěz se uzavírá. Ale tu přichází, pokud se nemýlím, a poví nám to sám.“
Krátce nato uvedla hospodyně do místnosti vysokého, důstojného pána – Mycrofta Holmese. Jeho silná, statná postava působila až humpolácky a neohrabaně, ale na tomto málo ladném podstavci seděla hlava s tak imperátorským čelem, tak bystrýma ocelově šedýma zapadlýma očima, s tak energickými rty a s tak citlivě proměnlivým výrazem, že člověk zakrátko přestal vnímat hřmotné tělo a uvědomoval si jen úchvatný intelekt.
A jemu v patách přicházel náš dobrý známý, hubený a přísný detektiv Lestrade ze Scotland Yardu. Tvářili se oba tak vážně, že už to samo napovídalo, v jak důležité záležitosti přicházejí. Detektiv nám beze slova stiskl ruce. Mycroft Holmes se vysoukal z převlečníku a sklesl do křesla.
„Jde o nesmírně nepříjemnou záležitost, Sherlocku,“ začal. „Je mi velice proti mysli opustit ustálené zvyklosti, ale situace je taková, že se člověk musí podřídit. Vzhledem k stávajícím poměrům v Siamu je nanejvýš nepříhodné, že jsem se musel vzdálit z kanceláře. Ale tohle je vážná krize. Nikdy jsem dosud neviděl ministerského předsedu tak rozrušeného. A což teprve admiralita – tam to bzučí jak v překoceném úle. Informoval ses o tom případu?“
„Právě jsme pročítali noviny. Co to bylo za technické listiny?“
„To je ten kámen úrazu. Naštěstí nevyšlo nic najevo. Noviny by pěkně řádily, kdyby to vyšťouraly. Technické listiny, které měl ten nešťastný mladík v kapse, patřily k dokumentaci Bruce-Partingtonovy ponorky.“
Mycroft Holmes pronesl tu větu slavnostním hlasem, jímž dával najevo, jak dokonale si uvědomuje závažnost celé věci. Jeho bratr a já jsme seděli v napjatém očekávání.
„Přece jsi o ní už slyšel? Domníval jsem se, že není človíčka, aby o ní nevěděl.“