Velký boj [Diggers - cs]

Nebyla to zrovna chumelenice, jenom jedna taková sněhová přeháňka, jaké přicházejí začátkem zimy, aby daly jasně najevo, že zima je tu. Tohle říkala bábi Morkie.

Rada ji stejně nijak zvlášť nezajímala. Ráda trávila čas s jinými staříky a stařenkami, vyměňovala si s nimi nářky a, jak to nazývala, „vobveselovala je a rozptylovala chmury“.

Vykračovala si ve sněhu, jako by jí všechen patřil.

Ostatní kmeti ji pozorovali v němé hrůze.

„Se ví, tohle nejni nic,“ skřehotala. „Pamatuju, že bylo sněhu, že se v něm nedalo chodit, museli sme si vyhrabat tunely! Žádná legrace!“

„Ehm, madam,“ řekl vážně jeden velmi starý nom, „to vždycky takto padá z nebe?“

„Toť se ví! Někdy ho žene vítr. To ho pak máte celý velikánský hromady!“

„Mysleli jsme — víte na pohlednicích — to jest, v Obchoďáku — tedy, mysleli jsme, že jaksi na věcech vypučí,“ řekl ten stařík. „Jaksi šťastně a vesele vánočně,“ dodal a tvářil se rozpačitě.

Dívali se, jak sněhu přibývá. Nad lomem visely mraky jako přecpané duchny.

„To znamená, že aspoň nebudeme muset jít do té děsné stodoly,“ pronesl jiný nom.

„To jo,“ řekla bábi Morkie. „Mohli byste si uhnat smrt, chodit v tomhle venku.“ Tvářila se spokojeně.

Staří si bručeli mezi sebou a s obavami pozorovali oblohu, zda neobjeví drozdy nebo soby.

Kamenolom obklíčil sníh. Už jste neviděli přes pole.

Dorcas seděl ve své dílně a díval se, jak se sníh vrší před špinavým oknem, kterým do kůlny padalo matné šedavé světlo.

„No,“ řekl tiše, „chtěli jsme se tu zatarasit. A teď se to stalo. Nemůžeme utéct a nemůžeme se schovat. Měli jsme jít pryč, když Masklin odešel.“

Zaslechl za sebou kroky. Byla to Grimma. V posledních dnech trávila hodně času u brány, ale sníh ji konečně zahnal dovnitř.

„Nemohl by se vrátit,“ řekla. „V tomhle sněhu ne.“

„No jo. Pravda,“ přitakal Dorcas nejistě.

„Už je to osm dní.“

„Ano. Je to dost dlouho.“

„Cos povídal, když jsem vešla?“ zeptala se.

„Jen jsem si tak povídal pro sebe. Ten sníh, ten zůstává ležet dlouho?“

„Bábi říká, že ano, někdy. Týdny a týdny, říká.“

„Ó.“

„Když se lidé vrátí, zůstanou tu nadobro,“ řekla Grimma.

„Ano,“ souhlasil Dorcas smutně. „Ano. Myslím, že máš pravdu.“

„Kolik nás tady bude… však víš… moct dál zůstat?“

„Možná pár tuctů. Když nebudou moc jíst a přes den budou ležet v úkrytu. Není tu žádná Tržnice, to víš.“ Vzdychl. „A lovit se moc nebude. To proto, že v lomu budou celý čas lelkovat lidé. Všechna zvěř nahoře v mlází uteče.“

„Ale jsou nás tisíce!“

Dorcas pokrčil rameny.

„Pro mne je dost těžké chodit tím sněhem,“ řekl. „Stovky starších to nikdy nedokáží. Ani mladí, když na to přijde.“

„Takže tu musíme zůstat, zrovna jak to chce Nisodemus,“ řekla Grimma.

„Ano. Zůstat a doufat. Snad sníh sejde. Mohli bychom pak utéct do mlází nebo tak,“ řekl neurčitě.

„Mohli bychom zůstat a pustit se do boje,“ řekla Grimma.

Dorcas zavrčel. „Ó, to je toho. Pereme se pořád. Tahanice, tahanice, tahanice. To máš tu nomskou náturu.“

„Já myslím bojovat s lidmi. Bojovat o lom.“

Dlouhá pomlka.

Potom ze sebe Dorcas vypraviclass="underline" „Cože, my? Bojovat s lidmi?“

„Ano.“

„Ale jsou to lidé!“

„Ano.“

„Ale jsou o tolik větší než my!“ naříkal Dorcas zoufale.

„Tak to budou lepšími terči,“ řekla Grimma rozhodně a oči jí zářily. „A jsme rychlejší než oni, a chytřejší než oni, a víme, že oni existují a máme výhodu,“ dodala, „momentu překvapení.“

„Mo — co?“ zeptal se Dorcas, úplně popletený.

„Momentu překvapení. Oni nevědí, že jsme tady,“ vysvětlila mu.

Podíval se na ni úkosem.

„Ty už jsi si zase četla nějaké prapodivné knihy,“ řekl.

„No, je to lepší než posedávat, lomit rukama a říkat ‚Ó je, ó jé, přijdou lidé a všechny nás rozmačkají‘.“

„To je všechno moc pěkné,“ řekl Dorcas, „ale co navrhuješ? Mlátit je po hlavě, to by bylo vážně důmyslné, to mi věř.“

„Ne po hlavě,“ řekla Grimma.

Dorcas na ni zíral. Bojovat s lidmi? To byl tak neskutečný nápad, že šlo těžko přesvědčit o něm vlastní mozek.

„Ale… inu, vždyť o tom byla kniha, ne? Co ji Masklin našel v Obchoďáku, ta, co ho přivedla na nápad řídit Náklaďák. Jak to bylo? Gulliverovy cesty? A byl tam obrázek ležícího člověka a bytosti, které se podobaly nomům, ho svazovaly stovkami provazů. Ani ti nejstarší nomové se nemohli upamatovat, že se to někdy událo. To muselo být hodně dávno.“