Velký boj [Diggers - cs]

Ostatní nomové se hnali lomem s Nisodemem v čele a nahrnuli se do hloučku kolem brány.

„Co se stalo? Co se stalo?“

„Všechno jsem to viděl,“ chrlil ze sebe jeden nom středního věku. „Byl jsem na hlídce a viděl jsem Dorcase a několik chlapců nastoupit do nákladního auta. A to se potom rozjelo z kopečka a pak přejelo silnici a pak se zastavilo rovnou na trati a pak… a pak…“

„Já jsem zakázal veškeré šťourání v těchto pekelnických strojích,“ křičel Nisodemus. „A řekl jsem, že máme přestat, ém, přestat stavět hlídky, ne? Stráž, kterou drží bří Arnoldové (zal. 1905) by měla pokorným nomům stačit!“

„Ano… no… Dorcas říkal, že si myslí, že neuškodí, když mu píchneme, takhle,“ řekl ten nom nervózně. „A říkal —“

„Rozkazy jsem vydal já!“ vřískal Nisodemus. „Všichni mě budete poslouchat! Copak jsem nezastavil nákladní auto mocí bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„Ne,“ ozvala se Grimma klidně. „Ne, nezastavil. Dorcas ho zastavil. Položil na cestu hřebíky.“

Nastalo absolutní, zděšené ticho. Uprostřed něj Nisodemus pomalu bledl vzteky.

„Lhářko!“ vykřikl.

„Ne,“řekla Grimma mírně. „Opravdu to byl on. Opravdu dělal všechno možné, aby nám pomohl, a my jsme mu nikdy neřekli prosím nebo děkuju a on je teď mrtvý.“

Dole na cestě ječely sirény a kolem nehybného vlaku bylo rušno. Všude blikala modrá světla.

Nomové rozpačité přešlapovali z nohy na nohu. Jeden z nich řekclass="underline" „Ale není doopravdy mrtvý, že ne? Ne doopravdy. Myslím, že v poslední chvíli seskočil. Takový chytrý nom jako on.“

Grimma se bezmocně dívala na zástup nomů. V davu uviděla Nootiny rodiče. Byl to tichý, trpělivý pár. Sotva s nimi kdy promluvila. Teď měli šedé obličeje plné obav. Vzdala to.

„Ano,“ vzdychla. „Snad všichni seskočili.“

„Rozhodně museli,“ utrousil jiný nom a snažil se tvářit optimisticky. „Dorcas není ten typ, co hned tak umírá. Ne zrovna, když ho potřebujeme.“

Grimma přikývla.

„A teď,“ pokračovala, „si myslím, že i lidem bude divné, co se tu děje. Brzy přijdou na to, odkud ten náklaďák přijel a přijdou sem a já předpokládám, že by mohli mít velký vztek.“

Ale Nisodemus si olízl rty a řekclass="underline" „My se nebudeme bát. My se jim postavíme a budeme jim vzdorovat. Ém. Budeme s nimi jednat s pohrdáním. My nepotřebujeme Dorcase, my nepotřebujeme nic, kromě víry v bří Arnoldové (zal. 1905). Hřebíky, to zrovna!“

„Když vyrazíme hned,“ pravila Grimma, „mohlo by se nám podařit dostat se do té stodoly i přes zbytky sněhu. Myslím, že lom pro nás už brzy nebude příliš bezpečné místo.“

Způsob, jakým to řekla, nomy znervózněl. Grimma obyčejně křičela nebo se hádala, ale tentokrát mluvila klidně. To se jí vůbec nepodobalo.

„Běžte,“ řekla. „Musíte ihned vyrazit. Budete si muset vzít co nejvíc jídla a jiných věcí. Běžte.“

„Ne!“ křičel Nisodemus. „Nikdo ani hnout! Myslíte, že bří Arnoldové (zal. 1905) vás opustí? Ém, já vás před lidmi ochráním!“

Dole se od železniční trati pomalu rozjelo auto s modrým majáčkem, přejelo hlavní silnici a pomalu zamířilo vzhůru po cestě.

„Budu vzývat bří Arnoldové (zal. 1905), aby mocí ztrestal lidi!“ křičel Nisodemus.

Nomové se tvářili nešťastně. Bří Arnoldové v Obchoďáku jaktěživ nikoho neztrestal. Jenom ho založil a dohlížel na to, aby v něm nomové vedli pohodlný a ne příliš namáhavý život, a kromě rozvěšování nápisů po zdech se skutečně do ničeho moc nemíchal. A teď se najednou objeví a bude v jednom kuse zuřit, rozčilovat se a trestat lidi. To bylo velice zarážející.

„Budu stát zde a vzdorovat hrůzným přisluhovačům Rozhodnutí!“ ječel Nisodemus. „Dám jim lekci, na kterou nezapomenou!“

Zbytek nomů neříkal nic. Bylo jim jedno, jestli si Nisodemus přeje postavit se autu.

„My jim budeme všichni vzdorovat!“ křičel.

„É… cože?“ zeptal se jeden nom.

„Bratři, zůstaňme pevní a ukažme Rozhodnutí, že jsme v našem odporu jednotní! Em. Budete-li oddaně věřit v bří Arnoldové (zal. 1905), nebude vám ublíženo!“