Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Cestou potkávají sousedku, která v gumových holínkách spěchá do kravína. Sousedka se zastaví: "Copak váš pejsek? Nějak kulhá!" Tereza říká: "Má rakovinu. Je odsouzený," a cítí, že se

jí svírá hrdlo a nemůže mluvit. Sousedka vidí

Tereziny slzy a skoro se rozzlobí: "Bože, nebudete přece brečet kvůli psovi!" Neříká to zle, je to hodná ženská, chce spíš Terezu svými slovy utěšit. Tereza to ví, je ostatně zde na vsi už dost dlouho, aby pochopila, že kdyby vesničané

milovali každého králíka jako ona miluje Karenina, nemohli by žádného zabít a umřeli by brzy hladem i se svými zvířaty.

Přesto však jí znějí sousedčina slova nepřátelsky. "Já vím," odpovídá bez protestu, ale rychle se od ní odvrací a pokračuje v cestě. Cítí se se svou láskou k psovi osamocena. Se smutným úsměvem si říká, že ji musí tajit víc, než

by musila skrývat nevěru. Nad láskou k psovi se lidé pohoršují. Kdyby se sousedka dověděla, že je nevěrná Tomášovi, plácla by ji na znamení jistého srozumění vesele po zádech.

Jde tedy dál se svými jalovičkami, které se třou jedna o druhou svými boky, a říká si, že jsou to velice milá zvířata. Klidná, bezelstná, někdy dětinsky veselá: vypadají jako tlusté padesátnice, které předstírají, že je jim čtrnáct let. Není nic dojemnějšího než krávy, které si hrají. Tereza se na ně dívá se sympatií a říká si (ta myšlenka se j í už po dva roky neodbytně vrací), že lidstvo parazituje na kravách jako tasemnice parazituje na člověku: přisálo se k jejich vemenu jako pijavice. Člověk je parazit krávy, tak by asi definoval ve svém živočichopisu člověka ne-člověk.

Tuto definici můžeme považovat za pouhý žert a shovívavě se jí usmát. Zabývá-li se jí však Tereza vážně, ocitá se na šikmé ploše: jej í myšlenky jsou nebezpečné

a vzdalují ji lidstvu. Už v Genesis svěřil Bůh člověku vládu nad živočichy, ale můžeme to pochopit tak, že mu ji jen propůjčil. Člověk nebyl vlastníkem, ale jen správcem planety, který se bude musit ze své správy jednou zodpovídat. Descartes učinil rozhodný krok dáclass="underline" učinil z člověka "pána a vlastníka přírody". A je v tom jistě jakási hluboká souvislost, že právě on odepřel zvířatům definitivně

duši: člověk je vlastník a pán, kdežto zvíře, říká Descartes, je jen automat, oživený stroj, "machina animata". Jestliže zvíře naříká, není to nářek, je to skřípění špatně fungujícího mechanismu. Když kolo vozu vrže, neznamená to, že žebřiňák trpí, nýbrž že není namazán.

Stejně tak musíme chápat i pláč zvířete a nermoutit se nad psem, když ho v pokusné laboratoři zaživa krájejí. Jalovičky se pasou na louce, Tereza sedí na pařezu a Karenin se k ní tiskne, hlavu položenu na jejích kolenou. A Tereza si vzpomíná, jak kdysi, snad před deseti lety, četla dvouřádkovou zprávu v novinách: bylo tam psáno, že v jednom ruském městě postříleli všechny tamní psy. Tato zpráva, nenápadná a zdánlivě

bezvýznamná, jí dala poprvé pocítit hrůzu z té příliš velké sousední země. Tato zpráva byla anticipací všeho, co přišlo potom: V prvních letech po ruské

invazi se nedalo ještě mluvit o teroru. Jelikož skoro celý národ nesouhlasil s okupačním režimem, Rusové musili najít mezi Čechy nové lidi a protlačit je k moci. Ale kde je měli hledat, když víra v komunismus i láska k Rusku byly mrtvé?

Hledali je mezi těmi, kteří v sobě měli touhu za něco se mstít životu. Bylo třeba sjednotit, pěstovat a udržovat v pohotovosti jejich agresivitu. Bylo třeba ji cvičit nejdřív na provizorním cíli. Tím cílem se stala zvířata. Noviny tehdy začaly otiskovat cykly článků a organizovat dopisy čtenářů. Žádalo se například, aby byli ve městech vyhubeni holubi. A také vyhubeni byli. Hlavní kampaň však byla namířena proti psům. Lidé byli ještě zoufalí nad katastrofou okupace, ale noviny, rozhlas, televize nemluvily o ničem jiném než o psech, kteří znečišťuj í chodníky a parky, ohrožují tak zdraví dětí, jsou bez užitku a přece jsou živeni. Vytvořila se taková psychóza, že Tereza měla strach, aby poštvaná luza Kareninovi neublížila. Teprve o rok později se nastřádaná (a na zvířatech vytrénovaná) zloba upřela na svůj pravý cíclass="underline" na lidi. Začalo vyhazování z míst, zatýkání, soudní procesy. Zvířata si konečně mohla oddechnout.

Tereza hladí stále Karenina po hlavě, jež tiše odpočívá na jejím klíně. Říká si v duchu asi toto: Není žádná zásluha chovat se dobře k druhému člověku. Tereza musí být slušná vůči ostatním vesničanům, protože by jinak na vesnici nemohla žít. A dokonce i k Tomášovi se musí chovat láskyplně, protože Tomáše potřebuje. Nikdy nebudeme moci stanovit s jistotou nakolik naše vztahy k jiným lidem jsou výsledkem našich citů, lásky, nelásky, dobrotivosti či zloby, a nakolik jsou předurčeny poměrem sil mezi námi a jimi.

Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývaj í všechny ostatní. Jedna z jalovic se přiblížila k Tereze, zastavila se a dlouze se na ni zadívala velkýma hnědýma očima. Tereza ji znala. Říkala j í Markéta. Ráda by pojmenovala všechny své jalovice, ale nemohla. Bylo jich příliš mnoho. Kdysi dávno, jistě