Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

Toho dne, kdy v lázeňském městě, jehož ulice nosily ruská jména, poznala předsedu zdej šího družstva, Tereza v sobě náhle objevila obraz venkova, který v ní zanechaly vzpomínky z četby nebo jej í předkové: svět pospolitosti, v němž

tvoří všichni jakousi velkou rodinu spojenou společnými zájmy a zvyklostmi: každou neděli pobožnost v kostele, hospoda, kde se scházejí chlapi bez žen, a sál v téže hospodě, kde v sobotu hraje kapela a celá ves tančí. Vesnice za komunismu se však tomuto prastarému obrazu už nepodobá. Kostel byl v sousední obci a nikdo tam nechodil, z hospody se staly úřadovny, chlapi se neměli kde scházet a pít pivo, mladí neměli kde tancovat. Církevní svátky se slavit nesměly, státní svátky nikoho nezajímaly. Kino bylo až ve městě dvacet kilometrů vzdáleném. A tak po pracovním dnu, kdy na sebe lidé vesele pokřikovali a klábosili v minutách odpočinku, uzavřeli se všichni do čtyř stěn svých domků s moderním nábytkem, z něhož čišel nevkus jak průvan, a pozorovali rozžatou obrazovku televizoru. Nezvali se na návštěvy, sotva občas zaskočili na pár slov k sousedovi před večeří. Všichni snili o tom odstěhovat se do města. Vesnice jim neposkytovala nic, co by se podobalo jen trochu zajímavému životu. Snad právě proto, že tu nikdo nechtěl zakořenit, stát ztrácel nad vesnicí moc. Zemědělec, kterému už nepatří půda a je jen dělníkem pracuj ícím na poli, nelpí

ani na krajině ani na své práci, nemá co ztratit, nemá se o co bát. Dík této lhostejnosti si venkov uchoval značnou autonomii i svobodu. Předseda družstva nebyl dosazený zvnějšku (jako všichni ředitelé ve městech), ale byl zvolen vesničany a byl jedním z nich.

Protože odtud všichni chtěli odejít, Tereza a Tomáš měli mezi nimi výjimečné postavení: přišli sem dobrovolně. Jestliže ostatní využívali každé příležitosti, aby alespoň na den mohli navštívit okolní města, Tereza a Tomáš nestáli o nic, než být tam, kde jsou, a znali proto vesničany brzy lépe než vesničané sebe navzájem.

Zejména předseda družstva se stal jejich skutečným přítelem. Měl ženu, čtyři děti a prase, které si vychoval, jako by to byl pes. Prase se jmenovalo Mefisto a bylo chloubou a atrakcí vsi. Poslouchalo na slovo, bylo čisťounké a růžové; chodilo na svých kopýtkách jako žena s tlustými lýtky na vysokých podpatcích. Když Karenin uviděl Mefista poprvé, byl rozrušen a dlouho ho obcházel a očichával. Ale brzy se s ním spřátelil a dával mu přednost před psy z vesnice, jimiž opovrhoval, protože byli přivázáni u boudy a štěkali hloupě, ustavičně a bez důvodu. Karenin pochopil správně cenu vzácnosti a mohl bych říci, že si přátelství s prasetem vážil.

Předseda družstva byl rád, že mohl svému bývalému chirurgovi pomoci a zároveň nešťastný, že pro něho nemůže udělat víc. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole anebo vozil nářadí.

Družstvo mělo čtyři velké kravíny a kromě toho menší stáj se čtyřiceti jalovicemi. Tereza je dostala na starost a dvakrát denně je vyváděla na pastvu. Protože blízké a snadno přístupné louky byly určeny ke kosení, Tereza musila chodit se stádem do okolních kopců. Jalovice postupně spásaly trávu na vzdáleněj ších pastvinách a Tereza s nimi takto během roku obešla celou širokou krajinu kolem vesnice. Jako kdysi na malém městě nosila v ruce stále nějakou knihu, na lukách ji otevřela a četla.

Karenin ji vždycky doprovázel. Naučil se štěkat na mladé krávy, když byly příliš veselé a chtěly se vzdálit od ostatních; dělal to s očividnou radostí. Byl určitě z celé

trojice nej šťastnější. Dosud nikdy jeho úřad "strážce orloje" nebyl tolik respektován jako zde, kde žádná improvizace neměla místa. Čas, v němž tu Tereza a Tomáš žili, se přibližoval pravidelnosti jeho času. Jednoho dne po obědě (to je chvíle, kdy měli oba dva hodinu volna pro sebe) šli všichni tři na procházku za svůj domek do strání.

"Nelíbí se mi, jak běží," řekla Tereza.

Karenin napadal na zadní nohu. Tomáš se k němu sklonil a ohmatával mu packu. Objevil na stehně malou bulku.

Příštího dne ho posadil vedle sebe na sedadlo nákladního auta a stavil se ve vedlejší vesnici, kde bydlil veterinář. Navštívil ho o týden později a přišel domů se zprávou, že Karenin má rakovinu.

O tři dny později ho sám s veterinářem operoval. Když ho přivezl domů, Karenin se ještě neprobral z narkózy. Ležel vedle jejich postele na koberci, měl otevřené oči a naříkal. Na stehně měl vyholené chloupky a řez se šesti stehy. Pak se pokusil zvednout. Ale nemohl.