Meč s fénixem

Mlha pomalu zřídla a Conan viděl, že se ocitl v obrovské, tmavé chodbě, která byla vytesána v solidní, černé skále. Chodba sice nebyla osvětlena, ale jakýmsi podivným kouzlem viděl právě tak jasně jako ve dne. Podlaha, strop i stěny byly vyhlazeny do matného lesku a vyzdobeny řezanými postavami pradávných hrdinů a polozapomenutých bohů. Otřásl se, když letmo zahlédl nejasné obrysy Starých Bezejmenných a byl si téměř jist, že touto chodbou neprošla noha smrtelníka celá staletí.

Pak došel k širokému schodišti vysekanému ve skále a obě stěny stoupající vzhůru byly vyzdobeny esoterickými symboly tak prastarými a tak příšernými, že se král Conan otřásl odporem. Samo schodiště bylo pokryto odpudivými podobami prastarého hada Seta tak, že při každém kroku spočinula králova noha na hlavě jedné z nich. Tato skutečnost ho nikterak neuklidňovala.

Tajemný hlas ho však volal na další cestu a Conan nakonec dorazil v té temnotě, neproniknutelné normálním zrakem, do podivné hrobky a na sarkofágu viděl matný obrys sedící postavy s dlouhými, bílými vousy. Conanovi se zježily vlasy v zátylku a pevněji sevřel rukověť svého meče, postava k němu však promluvila hrobovým hlasem.

„Ó, muži, znáš mne?“

„U Croma, nikoliv!“ zaklel král.

„Věz tedy, člověče,“ řekl stařec, „že mé jméno je Epemitreus.“

„Ale Epemitreus – Vědoucí, je přece mrtev víc než patnáct set let!“ zadrhl král.

„Slyš!“ pokračoval stařec panovačně v řeči. „Když hodíš do černých vod jezera oblázek, vytvoří se kola, která za čas dorazí i k něj vzdálenějšímu břehu. Stejně tak události, které rozčeřily hladinu života v říši temnot, dorazily i ke mně a pronikly pod hladinu mého spánku. Sledoval jsem dobře tvé kroky, Conane z Cimmerie, neboť neseš znamení velikých činů a jsi prapůvodcem velkých událostí. Teď však ohrožuje tvou zem zkáza a nebezpečí, proti kterým je tvůj meč zcela bezmocný.“

„Mluvíš v hádankách,“ odpověděl nejistě Conan, „ukaž mi mého nepřítele a já mu rozetnu lebku až po bradu.“

„Šetři si svou divokost pro nepřátele z masa a kostí,“ odpověděl mu stařec, „nejsou to lidé, proti kterým tě musím chránit. Existují temné světy, o nichž má smrtelný člověk sotva tušení. Tam se plíží ve stínech beztvaré hrůzy – nepřátelé, kteří mohou být přivoláni z vnějšího světa a kteří na sebe přijmou hmotnou podobu, aby mohli plnit rozkazy zlých čarodějů. V tvém domě je had, ó králi, jedovatá zmije, která ohrožuje celé království. Připlazila se ze Stygie a v duši ukrývá temná kouzla a temné úmysly. Tak jako spící člověk sní o odporném hadu, který se plazí opodál, tak jsem i já vycítil přítomnost odporného uctívače Setova. Je opilý nesmírnou silou a údery, jimiž se chystá zničit své nepřátele, by mohl rozdrtit celé království. Povolal jsem tě k sobě, abych ti předal zbraň, která ti pomůže zvítězit nad ním i jeho pekelnými pomocníky.“