Meč s fénixem

Komnata byla veliká a zdobná, zdi byly pokryty drahým čalouněním a leštěnými deskami ze vzácného dřeva. Na podlaze ze slonoviny ležely v několika vrstvách hebké koberce a strop byl zdoben složitými řezbami a ozdobami ze stříbra. Za psacím stolem ze slonoviny, zdobeným zlatou intarzií, seděl muž, jehož vzhled – široká ramena a sluncem do tmava osmahnutá pleť se do tohoto vznešeného prostředí příliš nehodily.

Zdálo se, že patří spíš slunci a větrům, které vanou nad širými pláněmi dalekých krajů. Sebemenší pohyb tohoto člověka svědčil o spojení ocelově pružných svalů a bystrého mozku, jímž se vyznačují rození válečníci. Na jeho chování nebylo nic strojeného nebo nepřipraveného. Buď byl zcela nehybný, podobný bronzové soše, nebo se změnil v pohyb sám. Nebyla to však uspěchanost a trhavost nervózního člověka, podobal se svou pružností velkým kočkám a jeho rychlost často nestačil zrak sledovat.

Oblečen byl do drahých látek, ale jeho šaty měly velice jednoduchý střih. Neměl na sobě žádné zlaté ozdoby ani prsteny, jen hříva černých vlasů zastřižených nad čelem do rovné ofiny byla přidržována pásem těžkého brokátu, vyšívaného stříbrem.

Muž odložil zlatou psací tyčinku, jíž pracně popisoval voskem pokryté tabulky, podepřel si bradu pěstí a upřel zářivě modré oči na člověka, který stál před ním. Ten byl v té chvíli zcela zaujat tím, že si pečlivě dotahoval boční šněrování svého zlatem vykládaného pancíře a při tom si zcela bezstarostně pohvizdoval. Jeho chování bylo velice neobvyklé, když uvážíme, že se nacházel v přítomnosti krále.

„Prospero,“ řekl muž za stolem, „tyhle státnické věci mě unavují mnohem víc, než všechny boje, kterých jsem se kdy účastnil!“

„Bohužel, to ale patří k celé té hře, Conane,“ odpověděl mu tmavovlasý Poitainec. „Jsi král a musíš hrát svou roli.“

„Přál bych si, abych mohl jet s tebou do Nemedie,“ řekl Conan se závistivým výrazem. „Už se mi to zdá celou věčnost, kdy jsem svíral koně mezi koleny. Publius však neustále tvrdí, že záležitosti hlavního města a státu vyžadují mé přítomnosti. Čert aby to vzal!“

„Když jsem svrhl starého krále,“ pokračoval tím lehkým tónem, kterým spolu mluvili jen oni dva, „bylo to vlastně dost snadné, i když to tak na začátku nevypadalo. Když se teď ohlédnu zpět, na ty divoké cesty, kterými jsem se ubíral, zdá se mi, že všechny ty dny plné utrpení, potu, intrik a zabíjení, byly pouhým snem.“

„Můj sen nešel dost daleko, Prospero. Mrtvý král Numedides ležel u mých nohou a já jsem mu stáhl ze zakrvácené hlavy královskou korunu, kterou jsem si vložil na hlavu vlastní a tím jsem dosáhl nejzazší hranice svého snu. Celou tu dobu jsem se připravoval na to, jak korunu uchvátím, ale už jsem nepřemýšlel o tom, jak ji udržím. V těch starých dnech svobody jsem toužil jen po tom, mít dobrý ostrý meč a vědět, kudy vede přímá cesta k nepříteli. Teď žiju život, ve kterém žádná cesta nevede rovně a můj meč mi není nic platný.“

„Tenkrát, když jsem svrhl Numedida, tenkrát jsem byl osvoboditel. Teď lidé plivají na můj stín. Do Mitrova chrámu postavili sochu toho hnusného tyrana a lidé tam chodí a uctívají ho. Oplakávají ho jako svatého mučedníka, který byl ubit k smrti barbarem s krvavýma rukama. Když jsem vedl jako námezdný generál aquilonská vojska k vítězství, bylo celé Aquilonii úplně jedno, že jsem cizinec, zato teď mi to nemůže odpustit. Teď přicházejí do Mitrova chrámu a pálí kadidlo na Numedidovu věčnou památku. A kdo? Muži, které jeho pohůnci zmrzačili a oslepili, muži, jejichž synové zemřeli v jeho vězeních hladem, jejichž ženy a dcery byly odvlečeny do jeho serailu. Ti vrtkaví hlupáci!“

„Za to může z velké části Rinaldo,“ odpověděl mu Prospero a přitáhl si opasek s mečem o jednu dírku. „Zpívá písně, které přivádějí lidi až k nepříčetnosti. Dej ho pověsit v jeho šaškovském úboru na nejvyšší věži města. Ať tam nakrmí svými veršíčky supy!“

Conan zavrtěl svou lví hlavou. „Ne, Prospero. Rinaldo je mimo dosah mé moci. Velký básník je ve skutečnosti větší, než kterýkoliv král. Jeho písně jsou mocnější, než moje žezlo. Když se tenkrát rozhodl, že bude zpívat pro mne, srdce mi při jeho písni pukalo v hrudi. Já zemřu a budu zanedlouho zapomenut, ale Rinaldovy písně budou žít věčně.“

„Ne, Prospero,“ pokračoval král a tváří mu přeběhl pochmurný stín pochybností. „V tom všem je ještě něco jiného, nějaký spodní proud, který neznáme. Cítím ho stejně jako jsem ve dnech svého mládí cítil tygra, ukrytého ve vysoké trávě opodál. V celém království se rozšířil podivný neklid. Cítím se jako lovec, který se krčí uprostřed noci u malého ohně uprostřed pralesa a všude okolo sebe slyší zvuk měkkých našlapujících tlap. Tu a tam cítím, že už už musím zahlédnout záblesk zelených očí. Jen kdybych narazil na něco hmatatelného, na něco, na co bych mohl zaútočit svým mečem! Povídám ti, že Piktové neznásobili své útoky na hranicích náhodou, není vůbec náhodou, že Bossoniánci museli požádat o pomoc, která by jim pomohla hranice udržet! Měl bych se tažení zúčastnit osobně!“