K Mrakům Magellanovým

„Báječné, děvče, jak tě to napadlo?“

Anna se bezradně usmála.

„Nevím. Dokonce jsem si myslela, že je to hloupost. Vždyť přece nervové dráhy…“

„Nebyla to hloupost, nebyla!“ přerušil ji Schrey a zatřásl jejími útlými rameny.

„Přerušené dráhy, není-liž pravda? Ale jsou mnemóny, více nebo méně trvalé, jsou vzpomínky, které je možno zničit jen současně s celým člověkem. Velice dobře jsi to udělala. Nevím, ale…“

Aniž dokončil, přistoupil k lůžku a uvolnil ležícího. Chlapec široce otevřel oči s obrovskými zřítelnicemi. Tak obrovskými, že vypadaly jako dvě černá slunce při zatmění, lemovaná úzkým proužkem šedomodré aureoly. Tyto oči, lhostejné a nevzrušené, dívaly se skrze nás.

„Abulie… čelní pole…“ bručel Schrey, „zapeklitá věc… ale to nevadí… budeme ještě operovat…“

Místem, kde se pravidelně stýkali lidé z nejrůznějších pracoven a kolektivů, byla sportovní hala. Sám jsem radil všem, aby systematicky pěstovali lehkou atletiku, předcházel jsem příkladem a chodil každý druhý den cvičit. Naším trenérem byl Zorin, Ametův přítel. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, je-li pilotem, který se také zabývá mechaneuristikou, nebo obráceně, mechaneuristou, který se věnuje řízení letadel. Byl to ostatně problém pouze zdánlivý. Jak sám říkal, potuloval se tak dlouho po různých kosmodromických stanicích, že mu to docela rozrušilo rytmus spánku a bdění; mohl pracovat nebo spát v kteroukoli hodinu denní nebo noční. Zorin byl skvělý atlet — právě tak jsem si představoval Ametu, pokud jsem ho ještě neznal. Nejsložitější gymnastické sestavy prováděl velmi lehce, jakoby mimochodem. Když přistupoval k nářadí, zastavoval se, jako kdyby se zaposlouchával do svého vlastního těla a čekal na nějaké tajné znamení, že je připraveno; najednou byl na hrazdě, začal dělat sklopky a toče. Chvílemi se zastavoval, na vzdory přitažlivosti, a prováděl kratinké efektní cviky. Ve všech jeho pohybech, ve způsobu, jakým podával ruku, ve zdánlivě těžké, třebas tiché chůzi, byla utajena ospalá kočičí grácie, jako kdyby mu zároveň působilo radost, že má tak nádherné tělo a stále musel přemáhat jeho lenost. Všichni jsme byli do něho zblázněni; uměl naše ambice povzbuzovat jakýmsi co nejdětštějším způsobem. Vzpomínám si, že Ryliant chodil každý večer do tělocvičny, aby trénoval jistý přešvih, a mořil se tak několik týdnů jen proto, aby na něho Zorin konečně přátelsky mrkl. Byl prý vynikajícím konstruktérem; jeho kolegové z Tembharovy skupiny nejednou vyprávěli o zvláštní intuici, s jakou odhadl velmi vzdálené důsledky plánovaných stereometrických řešení. Myslím, že to nějak souviselo s ovládáním prostoru, za jaké vděčil svému tělu. Nebylo vůbec známo, jak a kdy pracuje — přicházel k Tembharovi jako host, strávil v laboratoři hodinku, vzal si úkol a za dva tři dny se vracel již s hotovým řešením v hlavě. Nikdy si nedělal žádné poznámky, tak skvělou měl paměť. Modravý lesk jeho volné selenitové kombinézy jste mohli nečekaně spatřit v některé ze vzdálených, temných chodeb, které vedly daleko od srdce rakety, na obvodu letadla, někde nad letištní halou nebo v nultém poschodí. Často se tam pouštěl sám. Kráčel-li po jeho boku člověk, mohli jste dát hlavu na to, že je to Ameta. Zdálo se, že spolu nikdy nemluví. Oba totiž ovládali umění mlčet způsobem, který mě stejně udivoval jako rozčiloval, tak je mi cizí. Tu zase kolébavým, lehkým krokem přecházeli po hvězdné palubě a prohodili jeden k druhému jednou za půl hodiny slůvka pro někoho jiného nesrozumitelná — názvy nějakých raket nebo možná kosmodromických stanic — a mlčeli dál na společně zvolené téma.

V té době dosáhla GEA rychlosti devadesáti tisíc kilometrů za vteřinu. Dále se vznášela zdánlivě nehybně mezi hvězdami, jejichž světlo pouze pomalu začínalo měnit barvu, v důsledku Dopplerova efektu; hvězdy před špičkou rakety modraly a hvězdy ležící za zádí rudly; citlivé aparáty měřily tyto změny a propočítávaly rychlost cesty, strašlivou a nepochopitelnou v zemských poměrech; raketa pohybující se takovou rychlostí vyprchala by jako plyn při styku i s těmi nejřidšími vrstvami zemské atmosféry. Avšak tady bylo všechno tiché a němé, hvězdy i černá pustina mezi nimi; jen z posledních palub na zádi bylo možno spatřit Slunce jako ocelově žlutou, dosti jasnou hvězdu zářící uprostřed zploštělého kotouče; byl to mrak zodiakálního prachu, který víří v rovině ekliptiky.

Další zvětšení vzdálenosti znamenal pouze přírůstek v řadě mrtvých číslic na cifernících ukazatelů; mysl už je nemohla obsáhnout.

Už jsem dostal několik návrhů, abych se připojil k některé ze skupin. Byl jsem dokonce v pokušení, přiznám se, navázat spojení s videoplastiky, ale přemohl jsem je. Zahloubával jsem se do stále intenzivnějšího studia medicíny; po večerech, s příjemným pocitem fyzické únavy po tréninku, jsem prováděl složité operace na trionových obrazech a studoval učebnice, zavrtávaje se do bohatých ložisek lékařské literatury v knihovně rakety.

Studia mi přinášela radost, přesto však jsem stále měl jakýsi neurčitý pocit neukojení. Hned se mi zdálo, že se příliš málo stýkám s lidmi, hned zase, že mé vědomosti mají příliš akademický ráz a že nikomu na raketě nejsou nic platné. Úvahy o lékařské praxi po návratu na Zemi byly tak daleké, že byly vlastně nereálné. Zatím co jsem takto studoval, četl, vyšetřoval pacienty, navštěvoval Ter Haara, procházel se s Ametou, objevovaly se v atmosféře rakety sotva postižitelné, pomalé, ale neodvratné změny. Mou pozornost měly vlastně vzbudit četné nepatrné příhody, byl jsem však jako hluchý a slepý. Později jsem se divil, jak to, že jsem nic nezpozoroval. Ale nyní se domnívám, že mysl v sebeobraně nechtěla si připustit příznaky toho, co se blížilo, jako by to už číhalo v jedné z těch černých ledových propastí, jimiž naše raketa bez ustání prolétávala.

Tak jednou večer, když jsme unaveni během odpočívali na lehátkách s těly kouřícími od horkých sprch, poznamenal někdo, kdo se tloukl líně kolmo postavenou dlaní do stehen, jako kdyby chtěl pokračovat v přerušené masáži, jaká škoda, že si nemůžeme zaveslovat. Zorin s úsměvem řekl, že se ujímá úkolu, zorganizovat na GEI opravdové závody osmiveslic. Na naše udivené otázky vysvětlil, jak si to představuje. Lodi se postaví do bazénů, obklopí je videoplastický obraz velkého jezera, nebo dokonce moře, a mužstva začnou závodit. Skryté měřicí přístroje zjistí, která osma veslovala nejrychleji, a ta bude prohlášena vítězem. Podle svého zvyku již dokonce ve vzduchu kreslil zapojení přístroje, když fyzik Griga řekl trpce:

„To nebudou závody, ale halucinace. A vůbec, té videoplastiky je tady trochu mnoho. Umělé nebe a umělé slunce a umělá voda; kdoví, třeba všichni sedíme v obyčejné kádi a GEA, vesmír, výprava a celá ta kosmická scenérie jsou pouze videoiluze!“

Někteří se dali do smíchu, a to fyzika jen ještě víc popudilo.

„K čertu s takovou zábavou!“ zvolal. Vyskočil, a pak, stoje nad námi, nazlobeně řekclass="underline"

„To je přece sebeklam! Půjde-li to tak dál, dospějeme k tomu, že nikdo nebude nic podnikat, dokonce videoplastika bude zbytečná. Stačí spolknout pilulku, která podráždí vhodným způsobem mozek, a budeš sedět v lenošce a plně prožívat nejautentičtější dojmy, že podnikáš horolezecký výstup v Himálaji a prodíráš se přes ledovce a skály! Jaké je to sebeohlupování! Jsou to prostě odporné náhražky, narkotika! Nemůže-li člověk něco dělat skutečně, nemusí to dělat vůbec!“

Poslední slova téměř vykřikl. Z počátku se někteří z nás začali smát. Ale ojedinělé výbuchy smíchu ihned umlkaly. Nějaký biolog se pokoušel vykládat něco věcně o narkotikách, ale rozhovor ihned uvázl a také jsme se rychle rozešli, stěžujíce si hlasitě, že nás Zorin příliš vysiluje před blížícími se závody. To však byla záminka, která měla zastřít mlčení, číhající v každém z nás.

Delší dobu mi nedopřávala klidu záležitost nepředvídaného úkazu před atomovou clonou, do níž jsem byl náhodou zasvěcen. Zavázal jsem se, že o tom nebudu s nikým mluvit, ale musím se přiznat, že jsem po řadu dní čekal se vzrůstajícím vzrušením na večerní výstražné znamení a ať jsem byl kdekoli, začal jsem konat svá vlastní pozorování, stejně neobratná jako pečlivá, nemohl jsem však na nic přijít. Několikrát jsem se úmyslně zdržel u Ter Haara déle, abych při návratu od něho nahlédl do výklenku ve stěnách clony, byl však prázdný a tmavý. Měl jsem chuť opakovat Yrjólův pokus s popelem, ale bál jsem se, že mě někdo při tom přistihne a že se tak zesměšním. Ostatně problém se rozřešil sám. Yrjóla, který se koncem příštího měsíce vrátil ke stolku v jídelně, byl ve znamenité náladě a zdálo se, že na noční setkání docela zapomněl. Tu a tam jsem to nadhodil při rozhovoru, a když to nepomáhalo, zeptal jsem se ho bez okolků.

„Ach,“ řekl,to nic nebylo, všecko je v pořádku. Taková věc se při průkopnickém pokusu musí stát.“