K Mrakům Magellanovým
- Автор: Лем Станіслав
- Год: 1958
- Язык: чешский
- Год: Mladá fronta
- Переводчик: Jaroslav Simonides
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «K Mrakům Magellanovým». Краткое содержание книги:
„No, pravda!“
Yerioga se rozčilil.
„To je neslýchané. Tak pozdě se o tom dovídáme… Co se asi odehrávalo na Zemi a my jsme nic nevěděli…“
„Totéž, co v stém dvacátém, když svou práci dokončoval Ter Sofar,“ řekl jsem. „Tu o fotonech. Vzpomínáte si? Lidé se tehdy úmyslně zastavovali cestou, jedni se vyptávali druhých, nevědí-li náhodou, kdy budou vysílat pokračování. Na našem učilišti — byl jsem tehdy ještě student — měly právě začít regaty, když vtom hlásí reproduktor, že Ter Sofar bude přednášet další část teorematu, a v minutě nebylo na celém nábřeží živé duše. Déle než dvě hodiny mokly prázdné lodi na řece, protože všichni stáli hlava na hlavě, aby slyšeli Ter Sofara…“
Obědvávali jsme v parku u stolků malebně rozestavených mezi záhony květin. Toto nedávno zavedené zlepšení jsme přijali s velkým uspokojením. Tembhara, který byl hotovým zlatým dolem historických anekdot, vyprávěl o architektech dvacátého druhého věku, kteří projektovali „létající města“, celé kaskády kovových paláců, udržovaných ve vzduchu otáčivým pohybem gigantických vrtulí. Nonna na oplátku vyprávěla příběh o Klausiovi, mechaneuristovi dvacátého čtvrtého století, podivínu, který zhotovoval mechanické pavouky, chytající mechanické mouchy.
Po obědě jsme se se Schreyem a Ter Harém přestěhovali na skály nad potůčkem, abychom „zpralidštili“ konec besedy. Na blízkém trávníku si hrály dvě děti, chlapec asi sedmiletý a děvčátko o něco mladší, zřejmě bratr a sestra. Oba byli tmavovlasí; jejich pleť měla hluboký nazlátlý odstín, jaký jí dodává dlouhý pobyt pod jižním sluncem. Děvčátko před bratrovýma očima hned otvíralo, hned zavíralo pěstičku.
„Ty stejně ani nevíš, co to je!“ zaslechl jsem hošíkova slova.
„A zrovna vím! Peníz!“
„A co je to peníz?“
Děvčátko se tak usilovně zamyslilo, až se mu skrčil nosík.
„Věděla jsem to, ale už jsem zapomněla.“
„Ty jsi vždycky stejná,“ řekl chlapec pohrdavě, „nikdy jsi to nevěděla. Peníz, to je taková věc… eh…“ máchl ručkou. „Stejně tomu nebudeš rozumět.“
„Tak řekni! Řekni!“
„Před dávnými, velice dávnými časy, dostalo se za to všecko. Byla taková místa, a tam za to bylo všecko, a už je to všecko.“
„Co?“
„Nerozumíš? Aha! Samozřejmě! Já to věděl.“
„Rozumím. A zrovna rozumím. Za takové plíšky dostávali všecko. Dospělí si tehdy také hráli — že? To byly časy! Víš co, poprosíme tatínka, on nám těch penízů nadělá!“
S veselostí stěží potlačovanou zašeptal chirurg Ter Haarovi:
„Slyšíš? Konečně někdo, kdo lituje ‚starých zlatých časů!“ Chlapec se na nás podíval, Schrey ho zavolal úsměvem a pohybem hlavy. Hoch k nám bez rozpaků přistoupil.
„Jak se jmenuješ?“
„Andrea.“
„A já — Schrey. Jsem lékař a tohle je profesor Ter Haar; shodou okolností se taky zajímá o ty staré časy, o nichž jsi mluvil, víš? Může ti o nich vyprávět mnoho zajímavého.“
Pohlédl na hodinky, vstal, a bera mě v podpaží, připojiclass="underline"
„A my se s vámi rozloučíme, protože musíme do nemocnice. Dobrou zábavu!“
Když jsme odcházeli, zachytil jsem zoufalý pohled Ter Haarův. Dobráka Schreye ve snu nenapadlo, jak málo přátelskou úsluhu prokázal historikovi tím, že ho vydal dětem na pospas!
Po dvou hodinách jsem sešel do parku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, a spatřil jsem ke svému bezmeznému údivu Ter Haara na témž místě nad potokem. Usedl jsem vedle něho a naslouchal jsem, jak vypráví chlapci o událostech před tisíci lety. Vyprávěl o dobách, kdy lidé připoutáni k maličkému kousku země těžce pracovali, o strašlivých válkách, které v několika hodinách ničily to, co bylo budováno po celá staletí, o tyranech, kteří žili v nesmírném přepychu, zatím co jejich poddaní umírali hladem. Chlapec naslouchal zaujatě, celou svou bytostí. Přestal odhazovat vlasy, které mu spadaly do čela; jeho oči, visící na historikových rtech, temněly a jako by stárly. Opálené ručky přitiskl na prsa a stál tak bez pohybu ještě dlouho po vědcově posledním slově. Konečně zašoupal nohama a hluboce zamyšlen odešel.
Ter Haar zářil radostí, že našel tak vnímavého posluchače. Pak jsme se procházeli parkem a naslouchali sborovému zpěvu. Již zavládl hluboký soumrak a stromy postříbřil nepravý, ale tak krásný pozemský Měsíc. Najednou se z postranní cestičky vynořila chlapcova rozcuchaná hlava. Přistoupil rychle k historikovi, uklonil se, polkl a řekclass="underline"
„Promiň… poslyš… ale všechno to, cos mi povídal… to byla jenom pohádka, že?“
Ter Haar neodpověděl ihned. Díval se na chlapce a na jeho tváři s úsměvem hasnoucím ve světle se objevil najednou stydlivý fantasta, plachý člověk s prošedivělými skráněmi a srdcem plným snů, které jsem najednou vytušil.
Mé tušení potvrdila jeho slova, jimiž se v jediném okamžiku zřekl všeho, co znaclass="underline"
„Ano,“ řekl, „to byla jenom pohádka…“
Týden potom, co byla na raketě zapojena trionová knihovna, stali se určití lidé neviditelnými. Napřed zmizeli z jídelny skoro všichni astrogátoři, pak přestali do parku přicházet někteří fyzikové; nikde jste nemohli potkat konstruktéry Uteneuta a Yrjólu — jako kdyby vůbec nebyli na palubě. Přestože to všichni viděli, nikdo si toho nevšímal, protože si říkali stejně jako já:
„Jistě to má své příčiny.“
Na kloub tajemství jsem přišel náhodou. Ráno toho dne si mi stěžoval jeden mladý matematik, že chtěl provést jakýsi velmi obtížný výpočet pomocí hlavního elektronového mozku GEY. Když o to požádal Ter Akonjana, odbyl ho astrogátor stroze slovy, že je stroj právě přetížen.
„Tomu se říká pracovní podmínky!“ bědoval mladý muž. „Žijeme jako primitivové! V kamenné době měl každý člověk aspoň vlastní kamínek a načmáral si výpočtů, kolik chtěl; kamenů, tehdejších počítacích strojů, bylo všude plno. Ale dnes! Ať mi ještě někdo říká, že tady máme všechno, co potřebujeme…“
Odpoledne jsem si zaskočil k Ter Haarovi. Zastal jsem tam větší společnost, mezi jinými byli u něho biofyzik Diokles a matematik Žmur, Goobarovi spolupracovníci.
Diokles je malý, černovlasý a černooký človíček; vyznačuje se jakousi, řekl bych, velmi ustaranou pohyblivostí. Vypadá, jako kdyby něco ztratil a právě přišel na tuto nepříjemnou skutečnost. Žmur, možná podle zákona kontrastu, mi připadá neochvějně klidný, jako člověk, který je vždycky pánem situace, v jejímž bludišti se jeho malý kolega ztrácí. Vyprávěl nám o Goobarovi; naslouchal jsem mu se zájmem, neboť má dar vyprávění a navíc má také jadrný, i když suchý humor. Vysvětloval, proč někteří studenti jsou přednáškami slavného vědce uneseni, zatím co druzí je nemohou ani slyšet. Když Goobar přednáší s vědomím, že seznamuje posluchače s věcmi neznámými a pro ně velmi obtížnými, je prašpatným přednášečem; huhňá, opakuje se, koktá — je to prostě trapné; kdyby si to člověk přečetl v nějaké učebnici, měl by z toho víc. Ale když se rozhovoří s vášnivým zápalem, zmizí tento pomalý, jakoby pěší, ba přímo plazivý chod myšlení, tak vzdálený jeho povaze, a na jeho místo nastoupí skoky z jednoho vzdáleného kouta důkazů na druhý konec, jak to má Goobar ve zvyku. Cestu na vrchol vysvětlované teorie tvoří řada obrovských myšlenkových skoků a je třeba nemalého důvtipu, aby mu člověk stačil.
,To je přece jednoduché,“ řekl Žmur, „je těžké žádat od kamzíka, když se šplhá vzhůru na skály, aby držel krok s chodcem. A bude-li se pohybovat s vynaložením velkého úsilí tak pomalu jako chodec, bude provádět nepřetržitě desítky zbytečných pohybů, předbíhat se, zastavovat, vracet se a jeho uměle zpomaleným pohybům se pak nebude dostávat krásy a síly, jimiž se můžeme obdivovat jen tehdy, když se pohybuje přirozeným bleskurychlým krokem.“