Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Sípavě dokazoval, že se utvrdil v boží nespravedlnosti, a proto odmítá dál věřit. „Jsi hluchý!” syčel. „Kdybysnebyl, uslyšel bysmě a skolil ho na místě!” Spřimhouřenýma očima čekal, kdy z nebe sjede bleska usmrtí jeho samého. Ale to se nestalo. Se zavřenými víčky chrlil dál k nebi jedovatá a rouhavá slova. Vykřičel své zklamání a volal, že existují jiní bohové a náboženství.
Ano, jiný bůh by nedopustil, aby člověkjako Ješua byl spalován sluncem na kříži. „Mýlil jsem se!” křičel chraplavě. „Ty jsi bůh zla! Nebo tě už docela zaslepil kouř z chrámových kadidelnic a tvoje uši už odvykly naslouchat a vnímají jen hlahol kněžských trub? Nejsi všemohoucí Bůh! Jsi černý bůh! Proklínám tě, bože lotrů, jejich vůdce a ochránce!” Vtom ucítil na tváři závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr, Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všecko kolem změnilo. Nevěděl, má-li to přičítat svým kletbám nebo jiným okolnostem. Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhrůžně blížil od západu: měl bílé zpěněné okraje a černé kouřové břicho mu žlutavě zářilo. Občaszabrblal a vyplázl ohnivý jazyk. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.
Matouš ztichl a přemítal, nakolikblížící se bouře zasáhne do osudu nešťastného Ješuy. Při pohledu na ohnivé jazyky, které lízaly mrak, prosil Boha, aby bleskuhodil do Ješuova kříže. Kajícně vzhlížel k cípu modré oblohy, dosud nepozřené černí, kde si supi lehali na křídlo, aby ušli bouři. Napadlo ho, že se se svými kletbami nerozumně unáhliclass="underline" teď ho Bůh nevyslyší. Stočil pohled k úpatí hory a soustředil se na místo, kde stál rozptýlený jezdecký pluk. Zpozoroval, že se tam něco děje. Shora mohl dobře sledovat, jakvojáci pobíhají sem a tam, vytahují do země zaražená kopí a přehazují si přesramena pláště. Vodiči koní klusali po cestě a vedli zvířata za uzdu. Bylo zřejmé, že plukse chystá odtáhnout.
Matouš si chránil dlaní obličej před bodavým prachem, odplivoval si a úporně přemýšlel, co to znamená. Pohlédl vzhůru a rozeznal postavu v nachovém vojenském plášti, jakšplhá k popravišti. Srdce bývalého výběrčího daní se sevřelo radostnou předtuchou brzkého konce. Muž, který vystupoval na pahorek, byl velitel kohorty a právě přijel na koni z Jeruzaléma, provázen kurýrem. Utrpení provinilců trvalo už téměř pět hodin. Na Krysobijcůvpokyn se řetězvojáků rozestoupil a centurio vzdal tribunovi čest. Příchozí ho odvedl stranou a něco mu pošeptal. Centurio mu znovu vzdal čest a zamířil k popravčí skupině, která posedávala na kamenech u paty křížů. Tribun vykročil směrem k muži, který seděl na třínohé stoličce, a ten mu šel zdvořile vstříc.
Také jemu tribun cosi polohlasně sdělil a oba se blížili ke křížům. Připojil se k nim velitel chrámové stráže. Krysobijce štítivě pohlédl na špinavé cáry, které nedávno sloužily zločincům za oděva teď tu ležely na zemi, protože si je kati odmítli rozebrat. Ukázal na dva z nich a poručiclass="underline" „Za mnou!”
Znejbližšího kříže k nim dolétla chraplavá, nesmyslná písnička. Ukřižovaný Gestaspo třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru a teď tiše prozpěvoval cosi o vinné révě.
Občaspohnul hlavou pokrytou čalmou a mouchy líně odlétaly z jeho obličeje, ale hned se zasvracely. Dismasna druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a pravidelně se oháněl hlavou hned nalevo, hned napravo a snažil se setřást mouchy. Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla.
Mouchy a ovádi ho obsypali takhustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo. Na pokyn muže v kápi kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřívpo jedné, pakpo druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání. Násilím otevřel oči a pohlédl dolů. Jeho obvykle jasné oči byly zakalené. „Ha-Nocri!” oslovil ho kat.
Ješua pohnul odulými rty a otázal se chraplavým, lotrovským hlasem: „Čeho si žádáš? Proč jsi ke mně přistoupil?”
„Pij,” nařídil kat a zvedl k jeho rtům kopí s namočenou houbou. V Ješuových očích se kmitl radostný záblesk, umírající přitiskl rty k houbě a lačně sál vodu. Ze sousedního kříže se ozval Dismasůvhlas: „To je nespravedlnost! Jsem zrovna takový buřič jako on!”Dismasse vypjal, ale nemohl se pohnout: jeho ruce na třech místech svíraly provazy. Vtáhl břicho, zaryl nehty do dřeva kříže, hlavu obrácenou k Ješuovi, a oči mu nenávistně planuly. Vtom oblakprachu zahalil popraviště a silně se setmělo. Sotva se prach rozptýlil, zvolal centurio: „Mlč, ty tam na druhém kříži!”
Zločinec utichl. Ješua odtrhl rty od namočené houby a snažil se, aby jeho hlaszněl vlídně a přesvědčivě. Místo toho všakzachroptěclass="underline" „Dej mu napít!”
Valem se stmívalo. Mrakzakryl už celou polovinu oblohy a plul k Jeruzalému. Napřed bílé kadeřavé obláčky a za nimi se valil černý kolosnapitý vláhou a obtížený blesky. Přímo nad Golgotou se obloha rozsvítila a zaburácel hrom. Kat sňal houbu z kopí. „Blahořeč velkodušnému vladaři!” zašeptal obřadně a pomalým pohybem bodl Ješuu do srdce. Ten sebou škubl a zašeptaclass="underline"
„Vladař…” Vytrysklá krevmu stékala po břiše, spodní čelist se křečovitě zachvěla a hlava bezvládně klesla. Když zahřmělo podruhé, kat napájel Dismase a pakho s týmiž slovy „Blahořeč vladaři!” usmrtil.
Pomatený Gestaspolekaně vykřikl, když uviděl před sebou kata, ale sotva se houba dotkla jeho rtů, zaryčel a zakousl se do ní. Zanedlouho i jeho tělo bezvládně skleslo, nakolikto dovolovaly provazy. Muž v kápi šel katovi a centurionovi v patách a za ním velitel chrámové stráže. První se zastavil u nejbližšího kříže, pozorně si prohlédl zkrvaveného Ješuu, dotkl se bílou rukou jeho chodidla a oznámil svým společníkům: „Je mrtev.”
Totéž se opakovalo u ostatních dvou křížů.
Poté tribun pokynul centurionovi, otočil se a sestupoval z kopce spolu s velitelem chrámové stráže a s mužem v kápi.
Smrklo se a blesky brázdily černou oblohu. Náhle z ní vyšlehl plamen a centurionůvpokřik: „Vyklidit pozice!” zanikl v hromovém rachotu. Rozradostnění vojáci se dali na útěka v běhu si naráželi přílby. Tma zaplavila Jeruzalém.
Nečekaný lijákzastihl centurii v polovině kopce. Déšť se spustil takprudce, že v patách prchajícím se řítily vodopády. Vojáci klouzali, padali na rozmoklé hlíně a pospíchali na rovnou silnici, kudy pádila k městu na kůži promočená jízda a téměř se ztrácela v dešťové cloně. Netrvalo dlouho a v bouřkovém, dešťovém a bleskovém oparu zůstal na kopci jediný člověk. Pohrával si s nadarmo ukradeným nožem, nohy mu ujížděly na kluzkých útesech, snažil se zachytit, kde se dalo, chvílemi lezl po kolenou a mířil ke křížům. Občaszmizel v hustém šeru a hned nato byl ozářen mihotavým světlem. Prodral se až ke křížům, brodil se po kotníky vodou, strhal ze sebe ztěžklý, promáčený tallisa jen v košili padl Ješuovi k nohám. Přeřezal provazy, které obepínaly kotníky, vystoupil na spodní příčný trám, objal Ješuu a uvolnil mu ruce. Nahé mokré tělo povalilo Matouše na zem. Lévi už si je chtěl přehodit přesrameno, ale v poslední chvíli se zarazil.