Rytirka Natal [cs]

Život ubíhal klidně, noci byly nepřetržitým něžným šílenstvím. Ráno však všichni kamsi mizeli. Olga s Jelizarem se ztráceli tak pravidelně, že se podle nich dal kontrolovat čas. Když se Olga setkala s Natálií, dívala na ni s tak přihlouple šťastnýma očima, že to bylo neúnosné. Učený hvězdopravec se pro změnu děsně styděl, takže Natálii vbrzku přestalo bavit ho pošťuchovat. Kapitán mizel hned po snídani. Chodil besedovat s učenci, s kupci, kteří vykonali dlouhá putování a vracel se až pozdě večer. Dlouze se vždy omlouval a vyprávěl, jak důležité věci je potřeba řešit z očí do očí. Pak vždy sliboval, že až přijde vhodná doba, seznámí Natálii se všemi podrobnostmi i tajemstvími. Zatím je ale ještě příliš brzy. Na konci třetího dne se náhodně nachomýtla k návštěvě. Na dvůr přišel důstojný stařec. Tiše a dlouze propíral mladého učence za to, že úplně zanedbává své povinnosti. Snažil se vyhnout jakémukoli rámusu, ale ani jeden z nich nevěděl, že mají posluchače.

Jedině starší Bobrec zkrášloval její nudu. Natálie velmi rychle pochopila, že je to duše prostá a nezávistivá. Člověk, který uměl velmi dobře své povolání a nic víc nechtěl. Co bylo daleko důležitější, nevztekal se a nezlobil na lidi, kteří mohli a uměli víc, než on. Odtud pocházela jeho úcta k bratrovi. Natálie si vzpomněla na první setkání, převlékla se do svého obvyklého oblečení a navrhla vévodovi souboj na meče. Bobrec ochotně souhlasil. Nikdo z nich nevyhrál, oba to přiznali. Poté se k ní vévoda začal chovat daleko uctivěji. Vyprávěl, že kdysi existovaly ženy, kterým se říkalo bohatýrky.

Potom i starší Bobrec odjel na pravidelnou objížďku hranic. Z nudy začala Natálie pomáhat Aleně v domě, ale skončilo to velkou ostudou. Uměla vařit jenom na ohníčku. Pokus naučit se šít a vyšívat skončil vbrzku rozpíchanými prsty. Alena, samozřejmě, zachovávala úplnou chladnokrevnost, ale její tříletý synek se díky dětské bezprostřednosti pobavil až až. Aby neklesla v jeho očích úplně, ukázala mu Natálie své brnění a zbraně. Poté se pro něj stala tou nejvyšší autoritou.

S Alenou jí to šlo daleko hůř. Natálie se nikoli bez důvodu domnívala, že se k ní vévodova žena chová s nechápavým žalem, protože tady kombinace ženy a rytířství vypadala jako věc zcela neslučitelná s normálním životem. Vzpomínky na bohatýrky počítala spíš k legendám. Čím víc o tom všem přemýšlela, tím víc Natálie začala přemýšlet o svých vlastních dětech. Jenže to se ukázalo být tak složitým a mučivým tématem, že se jí z toho v hlavě udělal úplný galimatyáš.

Kapitán se objevil, když nebyla v právě nejlepším rozpoložení. Vstala od okna a šla mu vstříc. Usmála se na něj. V jejím úsměvu byla radost, ale i chlad. Vycítil to, a proto se na ni tázavě podívaclass="underline"

„Stalo se něco, Natálko?“

„Vzhledem k tomu, že se k ženám nehodí pláč a skandály… Jinak bych…“ řekla Natálie a snažila se nevybuchnout. „Já už takhle dál nemůžu. Ty to nechápeš? Takhle se mnou nemůžeš zacházet! Jestli jsem ustoupila od některých kánonů a pravidel, tak si nemysli, že jsem se stala podřízeným tvorem slabého pohlaví. Nikdy jím nebudu. Tak je to…“

Kapitán ji objal a šeptl do ucha:

„Natynko, čím jsem tě naštval?“

Nepokusila se vysvobodit:

„Vypadá to tak, že jsi strašně nadšený, že ses dostal na místo, které je uspořádané podle tvého…“

„Přesně tak. Přesně tak, Natálko. A ty by ses na mém místě neradovala, ani trošinku?“ odstrčil ji o kousek od sebe a podíval se jí do očí. „Na mém místě? Do očí se mi dívejte, kněžno! A odpovězte mi čestně, dokud vás nekousnu do ucha. Říká se, že je to bolestivé. Kde máte ucho?“

„Ještě to tak!“ Natálie šikovně uhnula. Opírala se mu dlaněmi o hrudník, ale podráždění zmizelo. Uměl legrací hasit jiskérky nedorozumění, které se čas od času mezi nimi rozhořívaly.

„Její modré oči jednoznačně dokazovaly, že buď v nejbližším okamžiku řekne nějakou drzost, nebo se rozpláče,“ řekl Kapitán. „Plakat nebudeš, to ti nesedí,“ opřel se o opěradlo těžkého křesla. „V tom případě čekám na drzosti! Ale s rozumem a v klidu!“

„Zatím je celý náš společný život jedno velké putování,“ řekla Natálie a sedla si na parapet tváří k tomu tolik podivnému a přitom toužebně očekávanému člověku. „Ale někdy to cestování skončí… A potom si budeme muset něco vybrat, nějak se usadit.“

„Natálko, vůbec jsem nepochyboval, že jsi chytrá holka,“ řekl Kapitán bez jakéhokoli úsměvu. „Často se trefíš přímo na kořen věci. Samozřejmě, že se budeme muset nějak rozhodnout. Moje místo je tady. Nějak se mi ta vaše Šťastná Impérie nepozdává. A vůbec to není kvůli tomu, že se tam prohodila pohlaví. Tady… Tady toho sice dost zapomněli, ale něco podstatného tu zachovali…“

„Podle mě je tady nuda.“

„No, máš pravdu. Tady se v ulicích s rapíry nepobíhá…“ došel k ní, sedl si na sluncem rozehřátý parapet a objal ji kolem ramen. „Tady vůbec není žádná nuda. To se jenom zpočátku zdá, že je tu všechno pohodové perníkové chaloupky, čisťouncí chlapíci kosí obilí s písní na rtech ze zlatých polí. Jako kubáňští kozáci… Samotnému mi to tak zpočátku připadalo. Myslel jsem si, že jde o nějaký ráj na zemi… Ale velmi brzy jsem přišel na to, že i tady kypí utajené vášně,“ povzdychl si. „Z té své mušketýrské země jsi přeci odjela za vědomostmi, s tím, že všechno okamžitě pochopíš… Poslouchej mě pozorně a ulož si to do své šišulky. Dějou se tu vážné věci. Je ti jasné, že člověk není schopný chodit klidně nějakých pět set let v kruhu a donekonečna opakovat poučky dědů a pradědů, i kdyby byly sebechytřejší. Někdy ho to prostě musí přestat bavit… V tom okamžiku začínají problémy a přemýšlení o sobě a o světě. Dokonce i u vás, podle tvého vyprávění, není tak málo těch, co přemýšlejí. A co teprve tady, když jim nehrozí hořící hranice. Dá se říct, že tady je zatím klid, ale bují tady žhavé spory. Někteří v kovárnách nebo v laboratořích něco vynalézají, další by chtěli dojít na kraj světa a přeplout moře, jiným jsou nejdražší dědovské pravdy bez všech možných nových myšlenek. To jsou krajní hranice. Mezi nimi je nespočetně odstínů… Chápeš?“