Rytirka Natal [cs]

„Dobře si tady žijete, přiznávám. Báňa, šaty, kolem města nemáte hradby…“

Bobrec se podíval na svou ženu. Usmáli se na sebe a potom vévoda řekclass="underline"

„Víš, Natálko, samozřejmě, že náš život není úplně bezoblačný… Bylo by nádherné, kdyby na zemi žili jenom světci, ale to zatím není. Stávají se různé věci. I lidé bývají různí… Nicméně se snažíme…“

„A víte co? Vysvětlete mi,“ řekla trošičku namazaná Natálie hlasitě a rozhodně, „kdo z nás je blíž Starým? Šťastná Impérie, nebo vy? To znamená, kdo je šťastnější? Tohle mě hněte…“

Bobrec rozhodil rukama:

„Tohle posoudit nemohu. Jeden 'Starý sedí vedle tebe.“

Kapitán seděl a mlčel. Soustředěně přemýšlel. Měl napjatou tvář, která ztratila všechnu bezstarostnost.

„Hergot, ta Natynka,“ řekl nakonec, „někdy se trefí přesně na ohryzek. Podle mě je nutné položit otázku úplně jinak. I když je to pro mě bolestné, tak nemohu připustit, že podobat se Starým, tedy nám, znamená být šťastnější. Kdybych si měl vybrat, tak bych nechtěl žít v té vaší Šťastné Impérii, ale tady. A co ty?“

„Tam je moje vlast,“ řekla Natálie. „Tam…“

„Hosti moji drazí!“ vykřikl Bobrec. „Musím se přiznat, že nezvládám učené rozhovory. Jsem prostý pohraničník a nic víc. Ale až přijde můj bratr… Je to vědec, budoucí astronom, tak ten se stýká s chytrými myšlenkami. S ním se o takových věcech bavte. A my se budeme po báni zabývat normálními věcmi,“ mávl rukou nad stolem.

Bouchly dveře a někdo od prahu vesele zakřičeclass="underline"

„Vévodo, neřvi tolik! Vyplašíš všechny nepřátele!“

„Jedno ucho spí a druhé je ve službě!“ Bobrec se nadzdvihl. „Tohle je můj učený bratříček, který vbrzku díru do nebe prokouká, všechny hvězdy spočítá a do knih zapíše.“

Bratr byl opravdu o něco mladší, ale vzrůstem si s vévodou nezadal. Ani v ramenou neustupoval staršímu bratrovi. Jenom obličej měl hubenější a oči ho zradily. Patřily člověku, který je zvyklý hodně a dlouho číst. Natálie takové oči znala. Měli je sečtělí lidé v Impérii. Pravda, ti je měli smutnější, možná proto, že v Impérii bylo knih tak málo, že se někteří snažili psát svoje vlastní.

„Hvězdopravec Jelizar,“ řekl Bobrec mladší. „Jak vám říkají už vím. Co na mě vyvaluješ oči bratříčku? Tvoji koňáci mají ženy a přátele. A ženy sousedky. Přes pět ulic se vypráví, že kněžna Natálie zabila draka a o ulici dál se povídá, že všechny kanálníky zahnala do Kanálu a přikázala jim tam sedět, dokud nenaberou rozum. Což lidi berou. Pravda, moc tomu nevěřím. S Kanálem to není tak jednoduché. Tam se ještě budeme muset moc namáhat… Je to tak co kněžno?“

„Jo,“ řekla Natálie a dívala se mu přímo do očí, „ještě si s nimi užijete.“ Podíval se na Olgu a ta na něj. Jejich pohledy se srazily, až to zajiskřilo. „Tak ke stolu!“ staral se Bobrec starší.

Natálii se zdálo, že se k svému mladšímu bratru chová s úctou. Zřejmě k tomu měl důvod.

„Neotravuje vás to ještě u stolu?“ zeptal se Jelizar klidně a jistě. „Kdybys je alespoň provedl po městě… Co vy na to?“

„Samozřejmě půjdeme,“ vyskočila Olga dřív, než se kdokoli stačil ozvat. V šesti šli širokými ulicemi i uličkami. Lampy plály na sloupech jasným a klidným plamenem bez dýmu a sazí. Tu a tam bylo slyšet písně. Některé i smutné. Nicméně srovnání s ulicemi Šťastné Impérie nedopadalo pro ni dobře. Určitě by se setkali s ukňouranými výstupy opilých řemeslníků, nebo se zdrženlivější bitkou vyšší společnosti, cinkotem mečů souboje.

„Není co srovnávat,“ pomyslela si Natálie. „Je tady daleko klidněji. Okamžitě se to dá vycítit.“

Úkosem se podívala přes rameno. Olga s Jelizarem se mírně opozdili a o něčem si potichu vyprávěli. Chovali se jako staří dobří známí. Natálie, v lehkém alkoholovém rozjaření, po nich chtěla hodit nějakou jedovatost, ale Kapitánova dlaň jí stiskla prsty. Ztichla a sklonila hlavu. Vzpomněla si, že život je strašně složitý. A největší složitost kráčí vedle ní a drží ji za ruku.

Vyšli na rozlehlé náměstí zalité rudým světlem úplňku. Stály zde čtyři mistrovsky vytesané kamenné postavy. Jedna byla vyšší, než ostatní. Zobrazovala člověka se zachmuřenou tváří. Gesto jedné ruky vyjadřovalo rozhodnost a odpor. Ostatní stáli volně, se svěšenýma rukama, v klidných a mírumilovných pózách, jako kdyby odpočívali po těžkých a obtížných činech. Jejich tváře, jak si Natálie všimla, byly spíš smutné. Jejich vlasy pokrývaly věnce z žitných klasů, které nebyly kamenné, ale opravdové. Před nimi na malé kamenné desce hořel nízký, jasně červený oheň.