Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Udělám, co říkáš, Verin Sedai,“ pospíšila si Egwain a Elain se k ní připojila. Nyneiva si odfrkla. Aes Sedai na ni upřela zrak, a tak nakonec kývla taky.
Ulice se otevírala na rozlehlé náměstí ve středu města a uprostřed náměstí se zvedala samotná Bílá věž, třpytící se ve slunci, až se zdálo, že se dotýká oblohy z jediného paláce plného kupolí a půvabných vížek a ostatních staveb zbudovaných na pozemku Věže. Na náměstí bylo překvapivě málo lidí. Egwain si připomněla, že do Věže lidé přicházejí pouze tehdy, pokud tam mají co dělat.
Hurin zavedl nosítka dopředu. „Verin Sedai, teď vás musím opustit.“ Jednou mrkl na Bílou věž a pak si dal práci, aby se na ni už znovu nepodíval, i když bylo těžké dívat se tu na něco jiného. Hurin pocházel ze země, kde si Aes Sedai vážili, ale jedna věc byla vážit si jich a zcela jiná být uprostřed nich.
„Cestou jsi nám velice pomohl, Hurine,“ pravila Verin, „a že to byla dlouhá cesta. Ve Věži pro tebe bude místo, kde si můžeš odpočinout, než pojedeš dál.“
Hurin důrazně zavrtěl hlavou. „Nemůžu promarnit ani den, Verin Sedai. Ani hodinu. Musím se vrátit do Shienaru a vypovědět králi Easarovi a urozenému pánu Agelmarovi pravdu o tom, co se stalo u Falme. Musím jim říct o –“ Prudce se zarazil a rozhlédl se kolem sebe. Poblíž nikdo nebyl, ale on přesto ztlumil hlas a řekl jenom: „O Randovi. Že se Drak znovu zrodil. Proti proudu musí plout nějaký lodě, a já bych chtěl být na příští, co vypluje.“
„Tedy jdi se Světlem, Hurine ze Shienaru,“ popřála mu Verin.
„Světlo sviť na vás na všechny,“ odpověděl Hurin a zvedl otěže. Na okamžik ještě zaváhal a dodaclass="underline" „Kdybyste mě někdy potřebovaly – kdykoliv – pošlete zprávu do Fal Dary a já si najdu způsob, jak za váma přijít.“ Odkašlal si, jako by byl na rozpacích, obrátil koně a odklusal za Bílou věž. Příliš brzy se jim ztratil z dohledu.
Nyneiva vyčerpaně zavrtěla hlavou. „Muži! Vždycky řeknou pošlete pro nás, až nás budete potřebovat, jenže když nějakýho opravdu potřebujete, potřebujete ho hned.“
„Tam, kam jedeme teď, nám žádný muž nepomůže,“ podotkla suše Verin. „Pamatuj. Buď zticha.“
Egwain mrzelo, že Hurin odešel. Sice na žádnou z nich skoro nepromluvil, bavil se jedině s Matem, a Verin měla pravdu. Byl to jenom muž, a když došlo na něco takového, jako bylo to, čemu budou možná muset čelit ve Věži, byl vlastně bezmocný jako nemluvně. A přesto s jeho odchodem odešel vlastně jeden z nich, a ona bude vždycky přesvědčená, že je užitečné mít kolem sebe muže s mečem. A byl také spojením s Randem a Perrinem. Teď mám spoustu vlastních starostí. Rand a Perrin to budou muset zvládnout s Moirain, která na ně snad dá pozor. A Min bude určitě dávat pozor na Randa, pomyslela si, a hned pocítila bodnutí žárlivosti, kterou se snažila potlačit. Téměř se jí to povedlo.
S povzdechem uchopila otěže vedoucího koně. Mat ležel zabalený až po bradu a skoro chroptěl. Brzy, řekla si Egwain v duchu. Brzy tě vyléčí. A pak zjistíme, co nás čeká. Přála si, aby je Verin přestala strašit. Přála si, aby nebyla tolik přesvědčená, že Verin má dobrý důvod je strašit.
Verin je malou boční brankou, kterou hlídali dva strážní, provedla na pozemek Věže. Aes Sedai se v otevřené brance zastavila, stáhla si kapuci, sklonila se ze sedla a tiše pohovořila s jedním ze strážných. Ten sebou trhl a překvapeně se podíval na Egwain a ostatní. Pak vyhrkclass="underline" „Jak velíš, Aes Sedai,“ a rozběhl se k Věži. Ještě než domluvil, Verin už projížděla brankou. Jela, jako by nikam nespěchala.
Egwain ji následovala s nosítky a cestou si vyměnila pohled s Nyneivou a Elain. Moc ráda by věděla, co Verin tomu muži vlastně řekla.
Za bránou stála strážnice z šedého kamene ve tvaru šesticípé hvězdy položené na bok. Ve dveřích postávala skupinka strážných. Když Verin projížděla kolem, zmlkli a poklonili se jí.
Tahle část pozemků připomínala zámecký park; – všude rostly stromy a trnité keře a vedly tudy široké chodníčky vysypané štěrkem. Mezi stromy byla vidět další stavení, a nade vším se tyčila samotná Věž.
Cesta je zavedla ke stájím mezi stromy, odkud již vybíhali štolbové v kožených kazajkách, aby převzali koně. Na rozkaz Aes Sedai někteří odvázali nosítka a jemně je položili na zem. Koně odvedli do stáje. Verin vzala kožený vak, který měl Mat položený v nohách, a bezstarostně si ho zastrčila pod paži.
Nyneiva se zastavila a protáhla si záda. Potom se zamračila na Aes Sedai: „Říkalas, že mu zbývá tak pár hodin. To chceš jistě jenom –“
Verin zvedla ruku, ale Egwain nepoznala, jestli Nyneivu zarazilo to gesto, nebo skřípění kroků na štěrku.
Ve chvilce se objevila Sheriam Sedai následovaná třemi přijatými novickami, které měly bílé šaty lemované barvami všech sedmi adžah od modrého po červené, a dvěma drsnými muži v hrubých šatech dělníků. Správkyně novicek byla žena s náběhem k tloušťce, s vysedlými lícními kostmi typickými pro lidi pocházející ze Saldeie. Ohnivě rudé vlasy a jasné, mírně zešikmené zelené oči ještě přidávaly půvabu její hladkým lícím. Všechny si klidně prohlédla, ale rty měla pevně stisknuté.
„Takže jsi přivedla zpátky tři uprchlice, Verin. S tím, co se stalo, bych si skoro přála, abys to nebyla udělala.“
„My jsme ne –“ začala Egwain, avšak Verin ji uťala ostrým: „Mlč!“ Verin se na ni podívala – i na druhé dvě ženy – jako by je sama naléhavost v jejím pohledu dokázala umlčet.
Egwain si byla jistá, že přinejmenším na ni to fungovalo. Ještě nikdy neviděla, že by se Verin zlobila. Nyneiva zkřížila ruce na prsou a cosi si mumlala, ale nahlas neřekla nic. Tři přijaté novicky za Sheriam také nic neříkaly, ale Egwain měla dojem, že se jim vytahují uši, jak pozorně poslouchaly.
Když si byla Verin konečně jistá, že Egwain i ostatní budou mlčet, obrátila se zpátky k Sheriam. „Toho chlapce musíme odnést někam do ústraní. Je nemocný, a je to velice nebezpečné. Nebezpečné pro něho i pro ostatní.“
„Řekli mi, že budeš mít s sebou nosítka.“ Sheriam pokynula oběma mužům a jednomu cosi tiše nakázala. Nosítka byla rychle odnesena pryč.
Egwain otevřela ústa, aby řekla, že pomoc potřebuje hned, ale Verinin pohled, když na ni Aes Sedai rozzuřeně mrkla, ji zase umlčel. Nyneiva se tahala za cop tak silně, že si málem rvala vlasy.
„Předpokládám,“ začala Verin, „že teď už celá Věž ví, že jsme se vrátily?“
„Ti, kdo to ještě neví,“ řekla jí Sheriam, „se to zanedlouho dozvědí také. Příchody a odchody jsou hlavním námětem hovorů a klepů. Dokonce i před Falme, i dávno před válkou v Cairhienu. Tys to chtěla uchovat v tajnosti?“
Verin teď vzala kožený vak do náručí. „Musím vidět amyrlin. Okamžitě.“
„A co tyhle tři?“
Verin se na Egwain a její přítelkyně zamračila a zamyslela se. „Ty musí být drženy stranou, dokud je nebude chtít vidět amyrlin. Jestli je bude chtít vidět. Musí se na ně dohlédnout. Jejich pokoje budou, myslím, stačit. Cely nebudou potřeba. A nikomu o tom ani slovo.“
Verin sice mluvila k Sheriam, ale Egwain věděla, že její poslední slova byla připomínkou jí a ostatním. Nyneiva se mračila a tak se trhala za cop, jako by chtěla někoho praštit. Elain měla modré oči doširoka otevřené a byla ještě bledší než obvykle. Egwain si nebyla jistá, jestli sama cítí hněv, strach či starosti. Něco z toho to bylo určitě.