Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Děti Světla.“ Elain to vyslovila jako nadávku. „Myslím, že jsme našly tu tvou bouři a Hurinovy potíže.“
Verin zastavila a položila Hurinovi ruku na paži, aby mu zabránila tasit meč. Egwain zastavila koně, kteří nesli nosítka, těsně za kyprou Aes Sedai.
„Mluvit budu já, děti,“ řekla Aes Sedai mírně a shrnula si kapuci, takže byly vidět její prošedivělé vlasy. Egwain si nebyla jistá, jak je Verin vlastně stará, určitě by mohla být její babičkou, ale šedivé vlasy byly jediným znakem vysokého stáří. „A ať uděláte cokoliv, nenechte se od nich rozčílit.“
Verin se tvářila stejně klidně, jako mluvila, ale Egwain měla dojem, že Aes Sedai zvažuje vzdálenost k Tar Valonu. Vrcholky věží již byly vidět, také vysoký most klenoucí se přes řeku k ostrovu, který byl dost vysoký, aby pod ním podpluly obchodní lodi křižující řeku.
Jsou sice na dohled, pomyslela si Egwain, ale příliš daleko, aby to bylo k něčemu dobré.
Na chvíli byla přesvědčená, že je chtějí blížící se bělokabátníci napadnout, ale jejich vůdce zvedl ruku a jezdci přitáhli otěže, takže zastavili asi čtyřicet kroků před nimi tak rychle, že zvířili prach.
Nyneiva si pro sebe rozzlobeně bručela a Elain seděla vzpřímená a hrdá, jako by chtěla bělokabátníkům vyhubovat za špatné chování. Hurin stále svíral jílec meče. Byl zřejmě připraven vrhnout se mezi ženy a bělokabátníky bez ohledu na to, co Verin říkala. Verin zamávala rukou před obličejem, aby zahnala prach. Jezdci v bílých pláštích se rozestoupili do půlkruhu a odhodlaně jim zahradili cestu.
Kyrysy a kónické přilbice měli vyleštěné do vysokého lesku a dokonce i kroužky na pažích se jim třpytily. Každý muž měl na prsou zlatý sluneční kotouč s paprsky. Někteří založili šípy na tětivy, ale luky zatím nezvedli, jen je drželi připravené. Jejich vůdce byl mladý muž, ale přesto měl na plášti pod slunečním kotoučem již dva zlaté uzly vysoké hodnosti.
„Dvě tarvalonské čarodějnice, nemýlím-li se?“ prohodil s napjatým úsměvem. Z očí mu svítila nadutost, jako by věděl něco, co ony, příliš hloupé, nemohly znát. „A dvě hlupačky a párek hlídacích psů, jeden nemocný a jeden starý.“ Hurin se naježil, ale Verin ho zarazila. „Odkud přijíždíte?“ chtěl vědět bělokabátník.
„Přijíždíme od západu,“ odpověděla mu mírně Verin. „Uhněte nám z cesty a nechte nás jet dál. Děti Světla tady nemají žádné pravomoce.“
„Děti mají pravomoc všude tam, kde je Světlo, čarodějnice, a kde Světlo není, tam ho přineseme. Odpovídej na otázky! Nebo tě snad budu muset vzít do našeho tábora před tazatele?“
Mat si další odklad nemohl dovolit, muselo se mu dostat pomoci v Bílé věži. A co bylo důležitější – Egwain sebou při tom pomyšlení trhla – mnohem důležitější bylo, že nesměli dopustit, aby do rukou bělokabátníků padl obsah rance.
„Odpověděla jsem ti,“ řekla Verin stále klidně, „a mnohem zdvořileji, než sis zasloužil. Opravdu si myslíš, že nás dokážete zastavit?“ Někteří bělokabátníci zvedli luky, jako by pronesla hrozbu, ale ona mluvila dál, aniž zvedla hlas. „V některých zemích snad můžete lidem vyhrožovat, ale ne tady, ne na dohled Tar Valonu. To si pravdu myslíte, že byste na tomhle místě dokázali odvléci Aes Sedai?“
Důstojník si neklidně poposedl, jako by náhle zapochyboval, jestli by se snad neměl držet zpátky. Pak se ohlédl na své muže – buď aby si připomněl jejich podporu, nebo si uvědomil, že ho pozorují – a sebral se. „Já se vašich temných způsobů nebojím. Odpověz mně, nebo se budeš zodpovídat tazatelům.“ Ale neznělo to stejně hrozivě jako předtím.
Verin otevřela ústa, jako by hodlala pokračovat v jalovém hovoru, ale než mohla promluvit, skočila jí do řeči Elain a v hlase se jí ozýval rozkazovačný tón. „Jsem Elain, dědička Andoru. Jestli okamžitě neustoupíte, budeš se za to muset zodpovídat královně Morgase, bělokabátníku!“ Verin rozzlobeně zasyčela.
Bělokabátník se na okamžik zarazil, ale pak se zasmál. „To si myslíš, ano? Možná zjistíš, že Morgasa už čarodějnice tolik nemiluje, děvče. Kdybych jim tě sebral a vrátil tě domů, poděkovala by mi za to. Pan kapitán Eamon Valda si s tebou velice rád popovídá, dědičko Andoru.“ Zvedl ruku, snad aby ukázal Elain cestu, nebo dal pokyn svým mužům, to Egwain nepoznala. Někteří bělokabátníci zvedli otěže.
Už není čas čekat, řekla si Egwain. Nenechám se znovu uvázat! Otevřela se jediné síle. Bylo to prosté cvičení, a po dlouhé praxi jí to šlo mnohem rychleji, než když se o totéž pokusila poprvé. Ve vteřince měla prázdnou hlavu, prázdnou až na jediné růžové poupě plující v prázdnotě. Byla tím poupětem, otevírajícím se světlu, otevírajícím se saidaru, ženské polovici pravého zdroje. Jediná síla ji zaplavila, až hrozilo, že ji smete. Bylo to jako být naplněná světlem, Světlem, jako být jedno se Světlem, nádherná extáze. Bojovala, aby ji to nepřemohlo, a soustředila se na zemi před koněm důstojníka. Malý kousek země. Nechtěla nikoho zabít. Mě nedostanete!
Muž stále ještě zvedal ruku. S hromovým zaburácením ze země před ním vylétl do vzduchu gejzír hlíny a kamení až vysoko nad jeho hlavu. Jeho kůň se se zařičením vzepjal a muž spadl jako pytel hrušek.
Než dopadl na zem, Egwain se zaměřila na ostatní bělokabátníky, a země před nimi začala také vybuchovat. Bela odtančila do strany, ale Egwain kobylku řídila otěžemi i koleny, aniž by si to pořádně uvědomovala. Byla sice ponořená do prázdnoty, ale třetí výbuch ji přece jen překvapil, protože ho nezpůsobila ona. A další následoval. Vzdáleně si uvědomovala, že Nyneiva i Elain jsou obklopeny září, která prozrazovala, že ony také sáhly po saidaru a zahalily se do něj. Tu auru mohla spatřit pouze žena, která sama dokázala usměrňovat, ale výsledky viděli všichni. Výbuchy bělokabátníky rozehnaly na všechny strany, zasypaly je hlínou, vyděsily je a jejich koně se rozprchli.
Hurin se kolem sebe rozhlížel s otevřenými ústy a bylo jasné, že je vyděšený stejně jako sami bělokabátníci, když se snažil udržet koně nesoucí nosítka i svého vlastního na místě. Verin se tvářila ohromeně a rozzlobeně zároveň. Zuřivě hýbala rty, ale ať už říkala cokoliv, její hlas zcela zanikl v tom hrozném rachotu.
A pak už se bělokabátníci hnali pryč. Někteří v panice dokonce odhazovali luky. Řítili se, jako by měli za patami samotného Temného. Všichni až na mladého důstojníka, který se sbíral ze země. Schlíple se podíval na Verin a oči měl vytřeštěné tak, že mu bylo vidět bělmo. Jemný bílý plášť i obličej měl celé od prachu, ale zřejmě si to neuvědomoval. „Tak mě zabij, čarodějnice,“ vypravil ze sebe třesoucím se hlasem. „Do toho. Zabij mě, jako jsi zabila mého otce!“
Aes Sedai si ho nevšímala. Pozornost cele upírala na své společnice. A ty nejspíš také zapomněly na důstojníka i prchající bělokabátníky mizející bez ohlížení za stejným hřebenem, na němž se prve objevili.
Pod Verininým rozzuřeným pohledem Egwain saidar pomalu, neochotně pustila. Propustit jej bylo vždycky těžké. Záře kolem Nyneivy pohasínala ještě pomaleji. Nyneiva se silně mračila na vyzáblého důstojníka před nimi, jako by ho stále podezřívala z nějakého podvodu. Elain to, co udělala, asi dost polekalo.
„Co jste provedly,“ začala Verin, a pak se musela zarazit, aby se mohla nadechnout. Jedním pohledem zahrnula všechny tři ženy. „Co jste provedly, je ohavnost. Ohavnost! Aes Sedai nepoužívá jedinou sílu jako zbraň, pokud to není proti zplozencům Stínu nebo jako poslední možnost při obraně vlastního života. Tři přísahy –“