Temná strana slunce [The Dark Side of the Sun - cs]

Dom přemýšlel, co je na nich vlastně tak poutavého. To ovšem ve chvíli, kdy byly Hvězdy vzdáleny ještě nějakých dvacet SL a byli k němu natočeny bokem.

Pak se přiblížila creapiijská převozní loď.

Představte si žloutkový věneček o průměru pět miliónů kilometrů. Pak si představte další. A ty dva spojte.

Řetězové hvězdy. A kolem nich se potácí Mínos — planeta vytvořená tisíci asteroidů, přitažených napříč světelnými roky a zformovaných do podoby světa. To byla další hříčka Žoliků — mínóský labyrint.

Přepravní kabina byla prázdná, s výjimkou tvarově přizpůsobivých sedadel a obrazovky. Zvenčí vypadala obrovská, několikrát větší, než průměrná dopravní loď, a až překvapivě aerodynamická. Dom věděl, že většinu hmoty tvoří ochranné stínění, spolu s motorem dost velkým a silným na to, aby zvedl loď od povrchu i navzdory drtící přitažlivosti slunce. Aerodynamické tvary však pro něj zůstávaly záhadou.

Nakonec pochopil. I slunce mají atmosféru.

Na obrazovce se rychle zvětšovaly zářící spojené kruhy, až jejich vnější okraje přesáhly formát obrazovky. Domovi nijak nepomohlo, když si znovu a znovu opakoval, že je to jen obraz… obraz něčeho, co bylo přístroji a clonami zastíněno natolik, že se to jevilo jen jako oslnivě zářící. Všechny instinkty se mu snažily dokázat, že se řítí do nitra hvězdy.

„Jsme zrozeni ze slunce a naše cesta k němu je krátká,“ citoval naprosto nevhodně Isaac. Dom se uvolnil a zasmál se. Měl dojem, že slyší tlumené dunění, ne nepodobné hukotu slunečních protuberancí. To bylo samozřejmě nemožné. On si prostě jenom namlouval, že něco takového slyší. Samozřejmě, že to bylo nemožné.

Nakonec zmizely všechny orientační body a obrazovka se změnila na oslnivě bílý obdélník. Hrsh-Hgn se třásl s instinktivní hrůzou všech phnobů, kteří nesnášeli přímé slunce. Dom si představil, jak se loď nad žhnoucím mořem bez obzoru blíží k pevnině, a svou představivost vypnul ve chvíli, kdy mu začala ukazovat všechny ty malé mechanické součástky lodi, které by se mohly porouchat.

Když se objevil vor, zdálo se, že je s ním něco velmi v nepořádku.

Umělci a oko představivosti většinou zpodobňovali vor jen pár metrů od mola, jaké používají lovci dagonů, někdy i s postavami creapiiů nonšalantně klouzajícími po palubě. Vor byl samozřejmě otevřený k nebi a něco jako žlutý oceán leželo hluboko pod ním. Jenže ani Vyšší řády tady nedokázaly přežít bez ochrany, snad jen na nejbližších Popelových hvězdách, a vor užívaný na Řetězových byl jeden z prvních slunečních vorů vůbec. Byla to jednoduše řečeno matná polokoule, která se vznášela plochou stranou dolů v něčem, co na obrazovce vypadalo jako řídká mlha.