Mistr a Marketka [cs]

Pokoušel se přivolat na pomoc Berlioze, dvakrát zakvílel „Míšo… Míšo…,” ale nikdo se neozval. V bytě panovalo hluboké ticho. Pohnul prsty u nohou a poznal, že leží v ponožkách, roztřesenou rukou si přejel po stehně, aby se přesvědčil, má-li na sobě kalhoty či ne, ale nic nezjistil. Nakonec pochopil, že je ponechán napospasosudu, sám a bezpomoci, a proto se rozhodl vstát, třebaže to vyžadovalo nadlidské úsilí. Prudce škubl slepenými víčky a uviděl se v zrcadle s rozježenými vlasy, opuchlým obličejem, pokrytým černým strniskem, a kalnýma očima, ve špinavé košili s límcem a kravatou, ve spodkách a ponožkách. Navíc zpozoroval vedle zrcadla neznámého muže v černém, s černým baretem na hlavě. Posadil se na posteli a vypoulil na neznámého krhavé oči. Ten první přehlušil mlčení a pronesl hlubokým hlasem s nápadně cizím přízvukem: „Dobrý den, nejmilejší Stěpane Bogdanoviči!”

Vpokoji se rozhostilo ticho a teprve po chvíli Sťopa těžce vykoktaclass="underline" „Co si přejete?”

Byl překvapen, jakcize zazněl jeho hlas. Slovo „co” vypískl diskantem, „si” zabručel basem a „přejete” mu už vůbec nevyšlo. Neznámý se přátelsky usmál, vytáhl velké zlaté cibule s briliantovým trojúhelníkem na víčku, jedenáctkrát zazvonil a řekclass="underline" „Jedenáct. Přesně hodinu čekám, až se probudíte. Pozval jste mě na deset hodin, takjsem tu!” Lotrovnahmátl kalhoty, které ležely na židli u postele, a zašeptaclass="underline" „Pardon…” Natáhl si je a chraplavě požádaclass="underline" „Vaše jméno?”

Mluvil jen s největším sebezapřením. Při každém slově jako by ho někdo bodal do mozku a způsoboval mu ďábelskou bolest. „Jakže? Vy jste dokonce zapomněl moje jméno?” usmál se host. „Promiňte…,” zasípal Sťopa a cítil, že ho kocovina obdařila novým symptomem: podlaha kolem postele se kamsi propadla a hrozilo nebezpečí, že on sám každou chvíli sletí po hlavě rovnou někam do pekla. „Drahý Stěpane Bogdanoviči,” domlouval mu návštěvníka prozíravě se usmál. „Žádný prášekvám nepomůže.

Řiďte se starou moudrou zásadou — vyrážejte klín klínem.

Vásmohou přivést k životu jedině dva kalíšky vodky a k tomu něco ostrého teplého na zajedení.” Sťopa nebyl padlý na hlavu, a přestože se cítil opravdu mizerně, došlo mu, že když byl přistižen v takovém stavu, musí s pravdou ven. „Upřímně řečeno,” spustil a sotva pletl jazykem, „včera jsem kapánek.. ” „Ani slovo!” zarazil ho neznámý a odjel v křesle stranou. Ředitel vykulil oči a uviděl na malém stolku na podnose nakrájený bílý chléb, černý lisovaný kaviár ve sklenici, talířeks nakládanými hříbky, cosi v kastrůlku a konečně vodku v baňaté karafě — památce po zlatnici. Nejvíc ho překvapilo, že karafa je orosená. Ale nebylo divu: stála v nádobě naplněné ledem. Zkrátka prostřeno bylo čistě a znalecky. Host nepřipustil, aby se Sťopovo překvapení nepříjemně rozrostlo, a obratně mu nalil půl sklenice vodky. „A co vy?” pípl Sťopa.

„Sradostí!”

Lotrovrozechvělou rukou pozvedl sklenici k ústům a neznámý narázvyprázdnil svou. Sťopa se vrhl na kaviár a zahuhlal plnými ústy: „Vy to nezajíte?”

„Díky, já piju bezzajedení,” vysvětloval host a znovu si nalil. Odklopil kastrůleka objevil v něm párky v tomatové šťávě. Zelené kruhy před očima zmizely, slova plynula lehčeji, a hlavně Lotrovse pomalu rozpomínal. Vybavil si, jakto včera táhli na chatě satirika Chustova ve Schodně, kam Chustovdopravil Sťopu taxíkem. Dokonce si vzpomněl, že když najímali taxíku Metropolu, byl s nimi ještě nějaký herec nebo kdo… s kufříkovým gramofonem. Ano, ano, bylo to na chatě! Ještě teď slyší, jakpsi vyjí při gramofonu. Záhadou zůstává dáma, kterou chtěl políbit… čertví, co to bylo zač… snad pracovala v rozhlase, nebo se plete… Postupně vyplouvaly události včerejšího dne, ale Sťopu teď nesrovnatelně víc zajímal dnešek, především, jakse neznámý chlapíkoctl v jeho ložnici a ještě k tomu s jídlem a vodkou.

To by chtělo vysvětlení. „Teď už jste si doufám vybavil moje jméno?”

Ale Lotrovse jen rozpačitě usmál a rozhodil ruce.

„Mimochodem, mám dojem, že jste pil po vodce portské. Uznejte, to se přece nedělá!” „Chci váspožádat, aby to zůstalo mezi námi,” naléhal sladce Sťopa. „Samozřejmě, samozřejmě! Ovšem za Chustova nemohu ručit.” „Copakvy neznáte Chustova?”

„Včera ve vaší kanceláři jsem to individuum zahlédl, ale stačil jediný zběžný pohled, abych poznal, že to je podfukář, chameleón, drbna a vrtichvost.” Zcela správně! usoudil v duchu Lotrov, překvapený takstručnou a přitom výstižnou charakteristikou. Ano, včerejšekse pomalu skládal z jednotlivých útržků, a přece ředitele Varieté neopouštěl zvláštní neklid. V událostech včerejšího dne totiž zela obrovská černá mezera.