Электронная книга - «Pán chaosu». Краткое содержание книги:
„Sulin plní své toh, Rande al’Thore,“ řekla Aviendha důrazně. Stála vzpřímená a upřeně se mu dívala do očí, dobrá napodobenina Amys. Jenomže s každým dnem napodobovala méně a víc byla sama sebou. „Do toho tobě nic není.“
Jalani rozhodně kývla na souhlas. Nandera tam jen stála a nedbale zkoumala hrot oštěpu.
„Sulin mi dělá starosti,“ sdělil jim. „Jestli se jí něco stalo –“ Náhle si vzpomněl na výměnu, kterou vyslechl před odchodem do Shadar Logothu. Nandera obvinila Sulin, že mluví ke gai’šaince, jako by byla Far Dareis Mai, a Sulin to přiznala a řekla, že to vyřídí později. Od návratu ze Shadar Logothu Sulin neviděl, ale soudil, že se na něj zlobí a prostě nechává jiné, aby ho hlídaly. Neměl být tak zabedněný. Delší pobyt v blízkosti jakéhokoliv Aiela člověka naučil něco o ji’e’toh, a Děvy byly háklivější než kdokoliv jiný, možná kromě Kamenných psů a Černých očí. A pak tu byla Aviendha se svými pokusy obrátit ho na Aiela.
Tahle situace byla prostá, nebo aspoň tak prostá, jak prosté mohlo být něco, co se týkalo ji’e’toh. Kdyby nebyl tak zabraný do sebe, byl by si to uvědomil hned na začátku. Dokonce i správkyni střechy jste mohli každý den, co nosila gai’šainskou bílou, připomínat, kdo je – bylo to zahanbující, ale dovolené, občas dokonce podporované – a přesto pro členy devíti ze třinácti společenstev byla taková připomínka hlubokým zneuctěním, s výjimkou hrstky okolností, na něž si nedokázal vzpomenout. Far Dareis Mai rozhodně mezi těch devět patřily. Byl to jeden z několika málo způsobů, jak vyvolat toh ke gai’šainovi, ale byl považován za nejtěžší závazek ze všech. Sulin se zřejmě rozhodla ho dodržet tím, že přijme větší hanbu, alespoň v aielských očích, než způsobila. Bylo to její toh, takže bylo na ní, jak ho vyrovná, bylo na ní, jak dlouho bude dělat to, čím opovrhovala. Kdo ostatně znal cenu její cti či hloubku její povinnosti lépe než ona sama? Přesto to, co dělala, dělala hlavně proto, že jí neposkytl víc času. „Je to moje chyba,“ řekl.
Tohle neměl říkat. Jalani se na něj překvapeně podívala. Aviendha zrudla rozpaky. Neustále mu vtloukala do hlavy, že pod ji’e’toh neexistují žádné omluvy. Pokud záchrana vašeho dítěte vyvolala závazek k nepříteli na život a na smrt, zaplatili jste cenu bez odmlouvání.
Pohled, který Nandera vrhla po Aviendze, se dal shovívavě nazvat opovržlivým. „Kdybys přes den přestala snít o jeho obočí, tak bys ho učila líp.“
Aviendze rozčilením potemněla tvář, ale Nandera ukázala rukama Jalani, která zvrátila hlavu dozadu a zařehtala se, takže ruměnec na Aviendžiných tvářích ještě potemněl, tentokrát čistými rozpaky. Rand zpola čekal, že uslyší nabídku k tanci s oštěpy. No, ne tak docela. Aviendha ho učila, že ani moudré, ani jejich učednice něco takového prostě nedělají. Nepřekvapilo by ho však, kdyby dala Nandeře pěkně za uši.
Rychle promluvil, aby něčemu podobnému předešel. „Jelikož jsem příčinou, že Sulin dělá, co dělá, nemám snad k ní toh?“
Očividně bylo možné ze sebe udělat ještě většího hlupáka, než už se mu podařilo. Aviendha nějak zrudla ještě víc a Jalani se náhle začala zajímat o koberec pod svýma nohama. Dokonce i Nandera vypadala poněkud rozmrzele nad jeho nevědomostí. Mohl jste uslyšet, že máte toh, ačkoliv to bylo urážlivé, nebo vám to mohlo být připomenuto, ale ptát se znamenalo, že to nevíte. On, on věděl, že ho má. Mohl začít tím, že nařídí Sulin, aby nechala plavat tu směšnou práci služebné, aby si zase oblékla cadin’sor, a... A zabránit jí ve splnění jejího toh. Ať už by udělal cokoliv, co by ulehčilo jejímu břemeni, křížilo by se to s její ctí. S jejím toh, s její volbou. Něco v tom bylo, on ale nevěděl co. Možná by se mohl zeptat Aviendhy. Později – až nebude umírat ponížením. Z tváří všech tří žen bylo jasné, že ji pro dnešek zahanbil víc než dost. Světlo, takový zmatek.
Když přemýšlel, jestli nenajde nějakou cestu ven, uvědomil si, že stále drží dopis, který přinesla Sulin. Strčil ho do kapsy, odepjal si opasek s mečem a položil ho na Dračí žezlo. Pak pergamen vytáhl z kapsy. Kdo mu posílal zprávu po jezdci, který se ani nezastavil na snídani? Navenek na dopise nebylo nic, žádné jméno. Jenom nyní zmizelý kurýr mohl prozradit, komu je určen. Na pečeti opět nebylo nic, co by poznal, jen nějaká květina otištěná do purpurového vosku, avšak pergamen sám byl těžký, toho nejdražšího druhu. Obsah, psaný jemným krajkovým rukopisem, vyvolal zamyšlený úsměv.
Bratranče,
časy jsou choulostivé, ale cítím, že Ti musím napsat, abych Tě ujistila o své dobré vůli a vyjádřila naděje, že na oplátku Ty chováš dobrou vůli ke mně. Neboj se. Znám Tě a uznávám Tě, ale jsou tací, kteří by nelibě nesli každého, kdo by se k Tobě přihlásil, kromě přes ně. Nežádám nic, než abys v ohních svého srdce podržel mou důvěru.