Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Nyneiva přitakala, jako by si tím nebyla zcela jistá, a Ailhuin si přivázala ty špalíčky k botám – dřeváky jim říkala – a odchvátala. Egwain se za ní dívala oknem z kuchyně, jak prochází kolem koní a zahýbá do uličky.
„Učíš se, jak být Aes Sedai, Maryim," podotkla, když se otočila od okna. „Už manipuluješ lidmi stejně jako Moirain.“ Nyneiva zbělela ve tváři.
Elain přešla kuchyní a vlepila Egwain políček. Egwain to tak šokovalo, že se nevzmohla na slovo. „Zašla jsi příliš daleko,“ prohlásila zlatovlasá žena. „Příliš daleko. Musíme zůstat spolu, jinak bychom určitě zahynuly! Ty jsi snad Ailhuin prozradila své pravé jméno? Nyneiva jí řekla, co mohla, abychom našly ty temné družky, a už to bylo dost velké riziko, spojit nás s temnými družkami. Řekla jí, že jsou nebezpečné a vražedkyně. Chtěla bys snad, aby řekla černé adžah? V Tearu? Riskovala bys všechno a spolehla se, že si tohle Ailhuin nechá pro sebe?“
Egwain si opatrně zamnula tvář. Elain měla vskutku pádnou ruku. „Nemusí se mi to líbit.“
„Já vím,“ povzdechla si Elain. „Mně také ne. Ale my přesto musíme."
Egwain znovu vyhlédla z okna na koně. Vím, že musíme. Ale nemusí se mi to líbit.
49
Bouře nad Tearem
Možná měla Elain pravdu, možná opravdu zašla příliš daleko, ale nedokázala se přimět, aby se omluvila, a tak seděly mlčky. Když se Ailhuin vrátila, přivedla s sebou muže, hubeného chlapíka ve středních letech, který vypadal, jako by ho vyřezali z vyschlého dřeva. Juilin Sandar si u dveří sundal dřeváky a na kolíček si pověsil kuželovitý slamák. Na opasku přes hnědý kabátec mu visel lamač mečů, hodně podobný Hurinovu, ale s kratšími čepelemi vedle té delší, a měl hůl vysokou, jako byl sám, avšak silnou jen asi jako palec a vyrobenou z toho stejného světlého dřeva, rýhovaného a s kolénky, jaké používali vozkové při pohánění tažných volů. Nakrátko zastřižené černé vlasy měl přihlazené k lebce a jeho bystrým tmavým očím neunikla v místnosti ani myš. Egwain by se byla vsadila, že Nyneivu si prohlédl dvakrát, a přinejmenším pro ni to, že Nyneiva nijak nezareagovala, bylo příliš okaté. Bylo totiž jasné, že si toho také všimla.
Ailhuin muži pokynula, aby se posadil ke stolu. Juilin si ohrnul manžety na kabátci, postupně se všem třem ženám poklonil a posadil se s holí opřenou o rameno, aniž celou dobu pronesl jediné slovo. Ozval se teprve, když šedovlasá kořenářka uvařila do čajníku čerstvý čaj a všichni upíjeli.
„Máma Guenna mi pověděla všechno o vašem problému,“ pronesl tiše, když odložil hrneček. „Pomůžu vám, jestli ovšem budu moct, neboť vznešení páni by mě mohli brzy poslat za svými záležitostmi.“
Velká žena si odfrkla. „Juiline, kdy ses začal handrkovat jako kramář, když se snaží naúčtovat cenu hedvábí za len? Netvrď mi tu, že víš, kdy tě vznešení páni povolají, dřív, než to udělají.“
„Já to netvrdím,“ ohradil se Sandar s úsměvem, „ale vím, že se něco děje, když za noci uvidím chlapy na střechách. Jen koutkem oka, snažili se mi schovat jako bělice v rákosí – ale viděl jsem pohyb. Zatím sice nikdo neohlásil krádež, ale uvnitř hradeb pracují zloději, a na to si můžeš klidně vsadit. Dej na mě. Do konce týdne mě povolají do Kamene, protože se banda lupičů vloupala do kupeckých domů, možná dokonce do sídla nějakého urozeného pána. Obránci možná hlídkují v ulicích, ale když potřebují vystopovat zloděje, pošlou pro lovce zlodějů, a jako prvního zavolají mě. Nesnažím se tu zvednout cenu, ale ať už pro tyhle hezké slečinky udělám cokoliv, musí to být brzo.“
„Věřím, že říká pravdu,“ prohlásila Ailhuin váhavě. „Klidně by vám namluvil, že měsíc je zelený a voda bílá, kdyby si myslel, že tím na vás vyloudí hubičku, ale v ostatních záležitostech lže míň než většina mužů. Vlastně je to možná ten nejpočestnější muž, co se kdy narodil tady v Maule.“ Elain si dlaní zakryla ústa a Egwain potlačovala smích. Nyneiva seděla nehybně a očividně byla netrpělivá.
Sandar se na Ailhuin sice mračil, ale pak se zřejmě rozhodl, že přejde, co říkala. Usmál se na Nyneivu. „Připouštím, že mě tyhle zlodějky zajímají. Znám pár zlodějek i tlupy zlodějů, ale ještě nikdy jsem neslyšel o tlupě zlodějek. A mámě Guenně jsem dlužnej.“ Znovu si pozorně prohlédl Nyneivu.
„Co si počítáš?“ zeptala se ostře.
„Za navrácení ukradeného zboží,“ odvětil rázně, „žádám desetinu ceny toho, co získám zpátky. – Za hledání lidí žádám stříbrnou marku za každou nalezenou osobu. Máma Guenna říkala, že ty ukradené věci nemají velkou cenu, jen pro vás, slečinko, tak navrhuju, abys cenu stanovila ty.“ Znovu se usmál. Měl velice bílé zuby. „Vůbec bych si od vás peníze nevzal, jenže bratrstvu by se to asi nelíbilo. Vezmu si teda co nejmíň. Tak měďák nebo dva, víc ne.“
„Znám jednoho chytače zlodějů,“ řekla mu Elain. „Ze Shienaru. Je to velice vážený muž. A ten nosí meč stejně jako lamač mečů. Proč ne ty?“
Sandar se na okamžik zatvářil překvapeně a pak znepokojeně, že se nechal vyvést z míry. Nepochopil její narážku, nebo se rozhodl si jí nevšímat. „Ty nejsi Tairenka. O Shienaru jsem slyšel, slečinko, příběhy o trollocích a o tom, že tam je úplně každý muž válečník.“ Jeho úsměv naznačoval, že to jsou povídačky leda tak pro děti.
„Ty příběhy jsou pravdivé,“ ozvala se Egwain. „Ve většině věcí. Já v Shienaru byla.“
Sandar na ni mrkl, ale pak pokračoval. „Já nejsem urozený pán ani bohatý kupec, dokonce ani voják. Obránci cizince příliš neobtěžují, když mají meče – leda by tu, samozřejmě, chtěli zůstat dýl – ale mě by strčili do kobky pod Kamenem. Máme na to zákony, slečinko.“ Nepřítomně pohladil rukou hůl. „Vedu si ale stejně dobře i bez meče.“ Znovu zaostřil úsměv na Nyneivu. „A teď, kdybys mi popsala ty věci –“
Zarazil se, když Nyneiva položila na stůl váček a odpočítala mu třináct stříbrných marek. Egwain měla dojem, že vybrala nejlehčí mince, většinou tairenské, jen jednu andorskou. Amyrlin jim dala hodně zlata, ale ani to nevydrží věčně.
Nyneiva si váček zamyšleně prohlédla, než utáhla tkanice a vrátila jej do kapsáře. „Máš za úkol najít třináct žen, mistře Sandare, a až je najdeš, dostaneš jednou tolik stříbra. Najdi je, a my si naše věci vyzvedneme samy.“
„To bych udělal sám za míň,“ namítl Sandar. „A odměna navíc není nutná. Počítám si, co chci já. Nemusíš se bát, že bych se nechal uplatit.“
„Toho se opravdu nemusíš bát,“ připojila se Ailhuin. „Říkala jsem, že je počestný. Jenom mu nevěřte, až vám bude chtít namluvit, že vás miluje.“ Sandar se na ni otevřeně zamračil.
„Já platím, mistře Sandare,“ prohlásila pevně Nyneiva, „tak já taky rozhoduju, co kupuju. Najdeš ty ženy a nic víc?“ Počkala, dokud váhavě nekývl, než pokračovala. „Možná jsou spolu, možná taky ne. První je z Tarabonu. Je o něco vyšší než já, oči má tmavé a medové vlasy nosí spletené do spousty copánků, jak je zvykem v Tarabonu. Někteří muži ji považují za krásku, ale ona by to jako poklonu nebrala. Má sobeckou a trucovitou pusu. Druhá pochází z Kandoru. Má dlouhé černé vlasy s bílým pramenem nad levým uchem a...“
Neprozradila žádná jména a Sandar se na ně neptal. Jména se dala snadno změnit. Teď, když šlo o obchod, se přestal usmívat. Pozorně poslouchal, když mu Nyneiva popisovala oněch třináct žen, a když skončila, Egwain si byla jistá, že by jejich popis dokázal odříkat slovo od slova.