Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se ta žena s přízvukem, jakým hovořila amyrlin. Šedé vlasy měla silně nakadeřené a visely jí po stranách obličeje. Tři zástěry měla v odstínech zelené, ta horní byla vždy o trochu tmavší než ta pod ní, i když i ta svrchní byla hodně světlá.
„Já,“ začala Nyneiva, „potřebuju něco na zkažený žaludek. – A jedna moje společnice možná taky. Totiž, jestli jsme sem přišly správně?“
„Ty nejsi Tairenka,“ řekla ta žena. „Měla jsem to poznat podle šatů, než jsi promluvila. Mně říkají máma Guenna. Taky mi říkají moudrá žena, ale jsem dost stará, abych věděla, že slova spáry neutěsní. Pojď dál, dám ti něco na ten žaludek.“
V kuchyni bylo útulno, i když nebyla nijak velká, na stěnách visely měděné hrnce a od stropu sušené bylinky a klobásy. Několik vysokých kredencí ze světlého dřeva mělo na dvířkách vyřezávanou jakousi vysokou trávu. Stůl byl vydrhnutý skoro doběla a na zadních stranách opěradel židlí byly vyřezávané květiny. Na kamenné pícce bublal hrnec s nějakou po rybách vonící polévkou a z konvice s hubičkou právě začala stoupat pára. V kamenném krbu nehořel oheň, za což byla Egwain vděčná, protože z pece stoupalo dost tepla, i když si toho máma Guenna zřejmě vůbec nevšímala. Na krbové římse stály talíře a další byly úhledně naskládané do polic po obou stranách krbu. Podlaha vypadala, že ji někdo právě zametl.
Máma Guenna za nimi zavřela dveře, a když vykročila ke kredenci, Nyneiva řekla: „Jaký mi dáš čaj? Řebříček? Nebo hadinec?“
„Kéž bych měla něco z toho.“ Máma Guenna se chvíli přehrabovala v přihrádkách a pak vyndala kameninovou nádobu. „Poslední dobou vůbec nemám čas sbírat bylinky, tak ti uvařím listí proskurníku.“
„Ten neznám,“ přiznala pomalu Nyneiva.
„Má skoro stejné účinky jako řebříček, ale chuť má nedobrou, že ho někteří nemají rádi.“ Velká žena nasypala usušené a nalámané lístky do modrého čajníku a ten zanesla k peci, aby do něj mohla nalít vroucí vodu. „Takže ty znáš řemeslo? Sedněte si.“ Ukázala ke stolu rukou, v níž držela dva modré šálky, které sundala z římsy. „Posaďte se, a promluvíme si. Která z vás dvou taky nemá v pořádku žaludek?"
„Mně je dobře,“ prohlásila nedbale Egwain, když si sedala na židli. „Tobě je snad špatně, Carylo?“ Dědička zavrtěla hlavou s náznakem podráždění.
„To je jedno.“ Šedovlasá žena nalila šálek tmavé tekutiny Nyneivě a pak se posadila naproti ní ke stolu. „Udělala jsem dost pro dvě, ale proskurníkový čaj vydrží déle než slaneček. A čím je vylouhovanější, tím lépe účinkuje, ale taky je víc hořký. Je to závod mezi tím, kolik toho potřebuješ, aby se ti uklidnil žaludek, a tím, co snese tvůj jazyk. Napij se, děvče.“ Po chvíli nalila i do druhého šálku a usrkla. „Vidíš? Nekousne tě to.“
Nyneiva zvedla svůj šálek a při prvním ochutnání se zaškaredila. Když však šálek pokládala, už se tvářila vyrovnaně. „Je to jenom trošku hořký. Pověz, mámo Guenno, budeme muset ten déšť a bláto snášet ještě dlouho?“
Starší žena se zamračila a podělila svou nechutí všechny tři návštěvnice, než se zase vrátila k Nyneivě. „Já nejsem hledačka větru Mořského národa, děvče,“ řekla tiše. „A kdybych uměla předpovídat počasí, radši bych měla v břiše pilouna, než abych to přiznala. Obránci berou takové věci skoro jako práci Aes Sedai. Takže, znáš naše řemeslo, nebo ne? Vypadáš, jako bys byla dlouho na cestě. Co je proti únavě?“ vyštěkla náhle.
„Čaj ze zázvoru,“ odtušila zcela klidně Nyneiva, „nebo kořen andělíky. Když už se tak ptáš, co bys použila na usnadnění porodu?“
Máma Guenna si odfrkla. „Horké ručníky, dítě, a možná bych jí dala trochu bílého fenyklu, kdyby byl ten porod zvlášť těžký. Žena toho víc nepotřebuje, snad jen laskavou ruku. To tě nenapadne nic, co by nevěděla obyčejná venkovská hospodyně? Co dáš na srdeční bolest? Tu, která zabíjí?“
„Květ náprstníku v prášku pod jazyk,“ odvětila stroze Nyneiva. „A když má žena bodavou bolest v břiše a plive krev, co pak uděláš?"
Usadily se, jako by jedna druhou zkoušela, a přehazovaly si otázky a odpovědi stále rychleji. Občas se to zadrhlo, když jedna z žen mluvila o rostlině, kterou ta druhá znala pod jiným jménem, ale pak zase nabraly rychlost a přely se o tom, jaké mají výhody výluhy a odvary, hojivé masti a teplé obklady, a kdy je jedno lepší než druhé. Pomalu se všechny otázky začaly sunout k bylinkám a kořínkům, které jedna znala a druhá ne, jak se snažily něco dozvědět. Egwain začínala být podrážděná.
„Když mu dáš kostival,“ říkala máma Guenna, „zavážeš zlomenou končetinu ručníkem namočeným ve vodě, v které jsi povařila modrou kozí bradu – jenom tu modrou, nezapomeň!" – Nyneiva netrpělivě kývla – „a co nejteplejší snese. Jeden díl modré kozí brady na deset dílů vody, ne slabší. A ručníky musíš měnit, jakmile se z nich přestane kouřit, a tak to budeš dělat celý den. Kost pak sroste dvakrát rychleji, než když použiješ jenom kostival, a bude dvakrát silnější.“
„Budu si to pamatovat,“ řekla Nyneiva. „Mluvilas o tom, že používáš kořen ostropysku na bolení očí. Nikdy jsem neslyšela –“
To už Egwain nevydržela. „Maryim,“ skočila jí do řeči, „opravdu si myslíš, že tyhle věci budeš ještě někdy potřebovat? Už nejsi vědma, nebo jsi na to zapomněla?“
„Na nic jsem nezapomněla,“ odsekla ostře Nyneiva. „Pamatuju se na dobu, kdy ses sama taky ochotně učila novým věcem.“
„Mámo Guenno,“ ozvala se Elain zdvořile, „co uděláš, aby se dvě ženy přestaly hádat?“
Šedovlasá kořenářka stiskla rty a zamračila se na stolní desku. „Obvykle, ať už se jedná o muže nebo ženy, jim řeknu, aby se od sebe drželi dál. To je nejlepší a nejsnazší.“
„Obvykle?“ pokračovala Elain. „A co když musejí zůstat spolu. Řekněme, že jsou sestry.“
„Znám způsob, jak rozhádané zastavit,“ vykládala velká žena pomalu. „Sice to není nic, co bych lidem právě nutila, ale někteří za mnou přicházejí.“ Egwain měla dojem, že se jí koutky úst maličko zvedly v náznaku úsměvu. „Od každé ženy si vyžádám stříbrnou marku. Od mužů dvě, protože nadělají větší poprask. Někteří jsou ochotní koupit cokoliv, pokud je to dost drahé.“
„A jaká je ta léčba?“ vyzvídala Elain.
„Řeknu jim, že musejí přivést toho druhého sem, toho, s kým se hádají. Oba pak čekají, že toho druhého umlčím.“ Egwain proti své vůli pozorně poslouchala. Všimla si, že Nyneiva kořenářku také napjatě sleduje. „Když mi zaplatí,“ pokračovala máma Guenna, a zaťala mohutnou pěst, „odvedu je dozadu, nacpu jim hlavu do sudu s dešťovou vodou a držím jim ji tam tak dlouho, dokud neslíbí, že se přestanou hádat.“
Elain vyprskla smíchy.
„Myslím, že bych něco podobného udělala sama,“ prohlásila Nyneiva hlasem, který byl až příliš lhostejný. Egwain doufala, že se netváří stejně jako bývalá vědma.
„To by mě nijak nepřekvapilo.“ Máma Guenna se teď usmívala zcela bez zábran. „Pak jim řeknu, že jestli uslyším, že se zase hádají, udělám to zadarmo, ale použiju řeku. Je úžasné, jak často tato léčba zabírá. A taky je úžasné, co to udělalo s mou pověstí. Z nějakého důvodu nikdo z těch, které takhle vyléčím, neprozradí ostatním podrobnosti, takže o ni někdo žádá každých pár měsíců. Zřejmě je to stejné, jako když uděláš tu hloupost, že sníš bahníka, to taky nikomu nevykládáš. Ale nevěřím, že by některá z vás chtěla utratit stříbrnou marku.“