Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
Pochopil jsem ovšem okamžitě dalekosáhlé důsledky tohoto zjištění. Bylo očividné, že obětí je někdo z pokrevního příbuzenstva, a to velice blízkého. Začal jsem s ní rozprávět o její rodině a vzpomínáte si, že nám hned sdělila několik nesmírně cenných údajů.
Předně jsme se dozvěděli, že se její sestra jmenuje Sarah a že až donedávna sídlila na téže adrese, takže už bylo jasné, jak k omylu došlo a komu byla zásilka určena. Pak jsme se dozvěděli o onom stevardovi, který si vzal třetí sestru, a doslechli jsme se, že kdysi bývali se slečnou Sarah velcí přátelé, že se dokonce ona odstěhovala do Liverpoolu, aby měla Brownerovy po ruce, ale pak došlo k nějaké rozepři, která je navzájem odcizila. Vinou této rozepře došlo na několik měsíců k přerušení všech styků, takže kdyby byl chtěl Browner poslat nějaký balíček slečně Sarah, byl by jí ho asi poslal na její starou adresu.
A nyní se celá záležitost začala podivuhodně vyjasňovat. Dozvěděli jsme se o existenci tohoto stevarda, člověka impulsívního a vášnivého – uvědomte si, že dal výpověď z mnohem lepšího místa, jen aby mohl být častěji s manželkou –, který se občas neubránil pití. Měli jsme důvodné podezření, že jeho žena byla zavražděna a že spolu s ní byl ještě zavražděn nějaký muž – patrně námořník. Člověka ovšem hned napadne, že motivem tohoto zločinu byla nejspíš žárlivost. A proč poslal vrah důkazy svého činu slečně Sarah Cushingové? Pravděpodobně proto, že za svého pobytu v Liverpoolu nějakým způsobem zavinila události, jež vedly k zločinu. Všimněte si, že lodi na této lince zastavují v Belfastu, Dublinu a Waterfordu; předpokládáme-li tedy, že Browner spáchal ten čin a hned se nalodil na svůj parník, na 1. máj, pak by měl v Belfastu první příležitost odeslat svůj hrůzný balíček.
V tomto stadiu existovala ovšem ještě druhá možnost, a třebaže jsem ji pokládal za velmi nepravděpodobnou, rozhodl jsem se ověřit si ji, než budu postupovat dále. Nevyslyšený milenec mohl zabít manžele Brownerovy a mužské ucho mohlo patřit manželovi. Proti tomuto předpokladu vyvstávaly vážné námitky, ale vyloučit se nedal. Poslal jsem proto telegram příteli Algarovi z liverpoolského policejního sboru a požádal jsem ho, aby zjistil, zda je paní Brownerová doma a zda Browner odjel na 1. máji. Pak jsme se rozjeli do Wallingtonu navštívit slečnu Sarah.
Byl jsem předtím zvědav, do jaké míry se i na jejích uších projevuje rodinná podoba. Mohla nám ovšem sdělit velice důležité informace, ale nedělal jsem si velké naděje, že by se k tomu odhodlala. Musela o té záležitosti slyšet už včera, jelikož se o tom vykládalo po celém Croydonu, a ona jediná věděla, komu byl balíček určen. Kdyby byla chtěla přispět k tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, pravděpodobně by se už obrátila na policii. Rozhodně však bylo naší povinnosti ji vyhledat, a tak jsme se za ní vypravili. Zjistili jsme, že zpráva o zásilce – vždyť se roznemohla toho dne – na ni zapůsobila tak, že dostala mozkovou horečku. Bylo nad slunce jasnější, že pochopila dokonale toto poselství, ale stejně jasné, že budeme muset nějaký čas vyčkat, než bude s to přispět k vyšetřování.
My jsme však na jejím přispění nebyli vlastně závislí. Odpověď nás očekávala na policejní stanici, kam ji na mou žádost Algar poslal. A obsahovala velmi výmluvné informace. Dům paní Brownerové je už přes tři dny zavřen a sousedé se domnívají, že odjela na jih navštívit příbuzné. V kanceláři lodní společnosti Algar zjistil, že Browner odjel na lodi 1. máj, a podle mých propočtů by tato loď měla přistát na Temži zítra k večeru. Až připluje, bude už na ni čekat ten nedovtipný, ale rázný Lestrade, a já nepochybuji, že nám všechny detaily doplní.“
A Sherlock Holmes nebyl ve svém očekávání zklamán. Dva dny nato dostal objemnou obálku, která obsahovala pár řádků od detektiva a dokument v rozsahu několika strojem psaných listů.
„Lestrade ho dostal,“ řekl Holmes a vzhlédl. „Snad vás bude zajímat, co o tom píše.
Milý pane Holmesi,
v souhlase se záměrem, který jsme pojali, abychom si ověřili svou domněnku (co říkáte tomu množnému číslu, Watsone?), jsem včera v 18 hodin zašel do Albertova doku a nastoupil na paroloď 1. máj, patřící Parní zásilkové společnosti Liverpool – Dublin – Londýn. Zjistil jsem, že mezi muži posádky je stevard jménem James Browner a že si během plavby počínal tak nevídaným způsobem, až byl kapitán nucen zprostit ho jeho povinností. Sestoupil jsem za ním do podpalubí: seděl na truhle před svým lůžkem, držel si hlavu v dlaních a pohupoval se sem a tam. Je to veliký, statný chlap, hladce vyholený a velmi snědý – ten typ jako Oudridge, který nám pomáhal v té záležitosti s falešným prádlem. Vyskočil, když slyšel, proč přicházím, a já už zvedal píšťalku k ústům, abych přivolal dva říční policisty, kteří čekali za rohem, ale on zřejmě nemá bojovného ducha a pokojně vztáhl ruce a nechal si nasadit pouta. Přivedli jsme ho do vězení a jeho truhlu jsme vzali s sebou, jelikož jsme se domnívali, že tam třeba bude nějaký usvědčující předmět, ale krom dlouhého ostrého nože, jaký mívá u sebe většina námořníků, jsme se namáhali nadarmo. Ukázalo se však, že žádné důkazy nebudeme potřebovat, neboť když byl Browner předveden před inspektora, požádal, aby mohl učinit výpověď, kterou přesně podle jeho slov zapsal náš stenograf. Dali jsme to opsat s třemi kopiemi, z nichž vám jednu posílám. Ukázalo se, jak jsem od začátku předpokládal, že šlo o zcela jednoduchý případ, ale jsem vám velmi zavázán, že jste mi při vyšetřování pomáhal. Přátelsky Vás zdraví