Magický prazdroj [Sourcery - cs]

Všude ve městě se postupně rozsvěcovala světla, ale několik posledních pramínků sluneční záře svítilo na cestu skupinkám chrličů, které si navzájem pomáhaly v dlouhém výstupu nahoru pod střechy.

Knihovník je pozoroval z otevřených dveří a s filozofickou bohorovností se škrábal. Pak se obrátil, vešel dovnitř a noc zavřel venku.

V knihovně bylo teplo. V knihovně bylo stále teplo, protože přebytek magie, který měl na svědomí světélkování, současně mírně přihříval vzduch.

Knihovník se spokojeně rozhlédl po svém království a naposled obešel regály s podřimujícími svazky. Pak si odtáhl pokrývku do útulného soukromí pod svým stolem, dal si poslední banán na dobrou noc a klidně usnul.

Ticho pomalu obsadilo celou knihovnu. Nehlučně zaplavilo i zbytky olámaného, špinavého a přižehnutého klobouku, který knihovník nedlouho předtím téměř obřadně uložil do výklenku ve zdi. Není důležité, jak daleko se mág zaběhne, pro svůj klobouk se vždycky vrátí.

Ticho naplnilo Univerzitu stejně, jako voda plní jámu. Noc se rozlila po Zeměploše, podobná řídkým švestkovým povidlům nebo snad borůvkové marmeládě.

Ale bude ráno. Vždycky bude další nové ráno.