Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

namluvit, že jeho postavy skutečně

žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty: einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.

Když poprvé vstoupila do Tomášova bytu, začaly jí kručet vnitřnosti. Není divu,

neobědvala ani nevečeřela, jen před polednem snědla na nástupišti sendvič, než

nasedla do vlaku. Soustředila se na svou odvážnou cestu a na jídlo zapomněla. Ale kdo nemyslí na své tělo, stane se o to snadněji jeho obětí. Bylo strašné

stát před Tomášem a slyšet mluvit nahlas své útroby. Chtělo se jí plakat. Naštěstí ji Tomáš objal po deseti vteřinách a ona mohla na hlasy břicha zapomenout.

—2. --Tereza se tedy zrodila ze situace, která brutálně odhaluje nesmiřitelnou dualitu těla a duše, základní lidskou zkušenost.

Kdysi dávno člověk poslouchal udiveně, jak se v jeho hrudi ozývá zvuk pravidelných úderů a netušil, co to je. Nemohl považovat sám sebe za totožného s něčím tak cizím a neznámým, jako je tělo. Tělo byla klec a uvnitř ní bylo něco, co se dívalo, poslouchalo, bálo se, přemýšlelo a divilo; to něco, ten zbytek, co zůstal po odečtení těla, to byla duše.

Dnes ovšem tělo není neznámé: víme, že to, co tluče v hrudi, je srdce a že nos je zakončením hadice, která čouhá ven z těla, aby přiváděla kyslík do plic. Tvář

není než jakási palubní deska, do níž vyúsťují všechny mechanismy těla: zažívání, vidění, slyšení, dýchání, myšlení.

Od té doby, co na něm umí všechno pojmenovat, tělo znepokojuje člověka méně. Víme už také, že duše není než činnost šedé hmoty mozku. Dualita těla a duše se zahalila vědeckými termíny a můžeme se j í vesele smát jako staromódnímu předsudku.

Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.

—3. --Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.

K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své j á. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se j í, že vidí svou duši, která se j í dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyj ádření své povahy.

Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v jej í tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se j í

to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.

---4. --Nejenom že byla matce fyzicky podobná, ale zdá se mi chvílemi, že její život byl jen prodloužením matčina života, asi tak jako běh koule na kulečníku je jen prodloužením pohybu hráčovy ruky.

Kde a kdy začal ten pohyb, který se později změnil v život Terezy?

Snad ve chvíli, kdy Terezin dědeček, pražský obchodník, začal zbožňovat nahlas krásu své dcery, Tereziny matky. Byly jí tehdy tři nebo čtyři roky a on jí

vyprávěl o tom, že se podobá obrazu Rafaelovy madony. Čtyřletá Terezina matka si to dobře zapamatovala a když seděla později v gymnasiu v lavici, místo aby poslouchala učitele, myslila na to, kterým obrazům se podobá. Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší

rodiny, šestý j í recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. Ale všichni stejně klečeli a měli úplně stejné mozoly na kolenou.

Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál

pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se j í nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat. Tak se narodila Tereza. Nespočetná rodina se sjela ze všech koutů vlasti, skláněla se nad kočárkem a šišlala. Terezina matka nešišlala. Mlčela. Myslila na ostatních osm nápadníků a všichni se jí zdáli být lepší než ten devátý. Stejně jako její dcera i Terezina matka se ráda dívala do zrcadla. Jednoho dne zjistila, že má kolem očí plno vrásek a řekla si, že jej í manželství je nesmysl. Potkala nemužného muže, který měl za sebou několik defraudací a dvě rozvedená

manželství. Nenáviděla milence, kteří mají na kolenou mozoly. Měla zuřivou chuť kleknout si sama. Padla na kolena před defraudantem a odešla od manžela i od Terezy.

Z nejmužnějšího muže se stal nejsmutnější muž. Byl tak smutný, že mu bylo všechno jedno. Říkal všude nahlas, co si myslí, a komunistická policie šokována jeho nehoráznými výroky ho zatkla, odsoudila a uvěznila. Terezu vyhnali ze zapečetěného bytu za matkou.