![Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/0/2/planeta-t-download.jpg)
Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“
„Fratev před chvíli oznámil, že atomové reaktory i další neporušené zařízení atomové elektrárny je již uloženo ve Vlaštovce. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“
Neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny popohánělo osadníky Paprsku. Za necelou hodinu byla již Vlaštovka připravena ke startu. Na pokyn Molodinové zapjal Wroclawski motory a letadlo zamířilo k planetě.
Sotva obletěli neosvětlenou polokouli, objevil se pod nimi průplav.
„Za chvíli bude noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. „Červená Proxima, která za chvíli vyjde, se nevyrovná ani svitu našeho Měsíce …“
Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.
Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.
„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je tu ústí řeky! Doufejme, že je to naše Naděje.“ Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:
„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře …“
Wroclawski přišlápl nožní páku. Letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny, porostlé pralesy…
Slunce se schovalo za temnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…
Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.
„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal radostně McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi, kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“
„Ano,“ ozvalo se v přijímači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály — mám pravdu?“
„Úplnou — a levý břeh se zvedá pozvolna a je pokryt hustým křovím …“
„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi sto padesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám …“
„Jsme doma — huráá!“ vykřikl Fratev.
Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…
„Snad se Gruber zmýlil v odhadu, plujme Ještě dál …“
Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…
„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco zvláštního leskne!“
Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.
„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev a již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila zadržet ho. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.
„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostně. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.
Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídící kabině.
„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů …“
„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekyry a zbraně! Okolí musíme prohledat ještě za světla!“
Wroclawski rychle rozdal výzbroj a sám se jako záloha postavil ke dveřím s raketovou puškou v ruce.
Vědci odvážně vstoupili do houštin. Do čela výpravy se postavil Fratev s Čan-suem, za nimi postupoval McHardy s Molodinovou. První dva strojními pilkami a sekyrami odstraňovali s cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ni jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…
Fratevova sekyra zazvonila pojednou o něco kovového a do šera zasvítilo několik jisker. Rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.
„At jsem, nevím co… tady jsou!“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.
Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku — a než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Se stejnou vřelostí objímal Kraus Čan-sua.
„Kde to jsme? Kam nás ty záhadné příšery zanesly?“ ptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.
„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na tom místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu …“
„To není možné! Jak jsme daleko od ústí Naděje?“
„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“
„Nedělejte si ze mne blázna,“ rozhořčeně zvolal Gruber. „V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny …“
Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“
„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“
Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně za sebou běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.
„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“
„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit?“ usmála se Molodinová. „Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech! Podhoubí na listech silně připomíná naše houby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasna objeví přes noc.“ Při pohledu na zapadající slunce se však zarazila.
„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Halo, nastupovat!“
Vlaštovka se rozjela po hladině moře…
Navrátilovi i ostatním vědcům podlamovala se již únavou kolena.
„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.
„Také se mi zdá,“ souhlasil Cahén. „Do rána tu přece stát nebudeme. Pojďte si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit …“Vědci slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Svozilová se ohlédla.
„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu. Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Jeho dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se šinul přímo k akademikovi.
„Má sice dvanáct noh a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní!“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se obludě ztratíme …“
Avšak celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi travou a drobnými rostlinami, takže ji bylo možno lehce přehlédnout. Možnost záchrany slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.