Skok do prázdna
- Автор: Беляев Александр Романович
- Год: 1961
- Язык: чешский
- Год: Mlad
- Переводчик: Vera Kruzikov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Skok do prázdna». Краткое содержание книги:
Skok do prázdna, který naši čtenáři dostávají do rukou, nepatří mezi tuto literární žeň. Je to dílo z doby před druhou světovou válkou, tedy z doby, kdy pokusy s raketami byly teprve v počátcích a kdy se lidem o meziplanetárních letech opravdu jen „snilo“. Ovšem právě pro tuto skutečnost čtenáře jistě více zaujme.
Alexandr Romanovič Běljajev, který je českým čtenářům již blízký (Mf vydala v r. 1958 Člověk obojživelník a Hlava prof. Dowella, v r. 1960 Člověk, který našel svou tvář, a SNDK v r. 1959 Ariel), přistoupil k zpracování tohoto námětu po hlubokém studiu prací K. E. Ciolkovského — zakladatele sovětské astronautiky.
Skok do prázdna není jedinou autorovou prací na téma meziplanetárních letů. Napsal ještě román Hvězda KEC a několik povídek. Skok do prázdna je však úspěšnější a dostalo se mu příznivého ocenění od samotného Ciolkovského.
Čtenář ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že jde o dílo dobou již překonané, hlavně pokud jde o některé technické otázky. Politicko-sociální problémy, které tvoří rámec líčení meziplanetárního letu a jeho příprav, jsou plodem Běljajevovy fantazie. Kosmická raketa, vyrobená žákem Ciolkovského — Zanderem, má spasit několik kapitalistů před hněvem pracujícího lidu, neboť na Zemi probíhá světová socialistická revoluce. Autorovi nešlo o vylíčení dobývání vesmíru. Jeho cílem bylo dát mládeži zábavnou formou základní znalosti o astronautice a to se mu podařilo. Touto svou činností navazuje spisovatel na pokrokové dílo J. Verna, který ovšem nepřekročil rámec humanismu rané buržoasie. Běljajev jako spisovatel socialistického humanismu ukazuje bezvýchodnost buržoazie tváří v tvář socialistické revoluci a nezadržitelnou sílu společenského pokroku.
Ve Skoku do prázdna se Běljajev se zdarem snaží působivě a na vědeckém podkladě vylíčit přípravu k meziplanetárním letům, setkání lidí s vesmírem a pobyt prvních, byť nedobrovolných astronautů na Venuši. Příběh se tak stal zajímavým a poutavým a ještě dnes, v době, kdy let prvního člověka do vesmíru je skutečně již otázkou nejbližší budoucnosti, překvapí čtenáře konkrétností řešených otázek.
Čtenář se tak seznámí s další Běljajevovou fantazií, který i tímto svým dílkem se snažil být agitátorem a propagátorem pokroku ve všech oblastech lidského podnikání.
Čtvrtá vyhovovala. Velká, pevná, pohodlná. Vychází z ní několik postranních jeskyní, výklenků, chodeb.
„Musíme ty chodby prozkoumat, jestli v nich nežijí nějací obyvatelé,“ řekl Hans. „Winklere, rozsviť svítilnu, jdeme.“
Sotva vniklo světlo svítilny do jeskyně, vyběhlo z ní se suchým zašustěním něco, co vzdáleně připomínalo pozemskou stonožku.
Byla téměř bílá a jen trochu štíhlejší než telegrafní sloup. Gigantická stonožka proběhla neobyčejně hbitě velkou jeskyní a zmizela v postranním průchodu. Následovala ji desítka pětimetrových „dětiček“.
Ženy vykřikly a utekly od jeskyně kousek dál.
Svítilna ozářila „švába“ s chlupatými dvoumetrovými hnědými tlapami. „Šváb“ pohyboval půlmetrovými vousy a upřel na Hanse černé oči, velké jako jablko. Přitom tiše pískal. Winkler do Hanse šťouchl.
„Neměli bychom raději odejít? Na Venuši není zřejmě ani jedno doupě prázdné.“
Ve všech koutech jeskyně se ve tmě cosi hýbalo, šramotilo.
Sypaly se drobné kamínky. Z postranních jeskyní se ozvaly zvuky, připomínající koňské kašlání a těžké kravské oddychování.
„Ano,“ souhlasil Hans. „První noc budeme muset strávit na dešti.
Je to sice těžké, ale zato bezpečné. A zítra se pustíme do vystěhování všech stonohých obyvatel.“
Noc byla na štěstí mimořádně tichá. Jen v dáli hučel neumlkající příboj. Úmorné dusno, vedro. Vzduch byl hustý a tak těžký, že se špatně dýchalo. Hlava se točila. Sopečné záře plápolaly. Noc byla horká, purpurová…
Hans spí lehce. Naslouchá sebemenšímu šramotu a zvukům. V mozku se probouzejí pradávné instinkty pračlověka, na kterého v noci číhalo tisíceré nebezpečí… Přimhouřenýma očima vidí světlo.
Pootevírá víčka… Ve vzduchu se vznášejí oslnivě jasné balónky.
Noční tma rodí další a další balónky velikosti jablka, melounu.
Najednou jeden balónek s ohlušujícím praskotem pukl. Všichni se probudili, vykřikli. Hra třpytících se balónků pokračuje. Jako by si jimi pohazoval někdo neviditelný.
„Co je to?…“
„Zřejmě kulové blesky,“ řekl Thecker. „Vzduch tu je příliš nasycen elektřinou.“
Písek suše praská, jako by ho někdo přesypával, třebaže nehybně leží. Od hlavní pušek odskakují s tichým praskotem modré jiskry.
Jako se v ochlazeném, vlhkostí přesyceném vzduchu srážejí páry, tak se v této elektřinou přesycené atmosféře tvoří jiskry a kulové blesky.
Hans pozvedl ruku, roztáhl prsty a na koncích se objevily jiskřičky.
Krásné, ale děsivé! Vlasy na hlavě stojí a praskají, jako by je česal neviditelný kaučukový hřeben.
V horách tečou proudy rozžhavené lávy. Postupně stydne a hoří matným, temně rudým plamenem.
Ve vzduchu létají tiše celé roje velkého hmyzu. Nad nimi stejně tiše krouží jako černé pokrývky ve vzdušném víru noční dravci — možná zdejší „netopýři“. Vše je neznámé, neobyčejné, všechno svou nezvyklostí děsí…
V horách se ozval křik… Jako by to křičel člověk. Odpovídá mu zvířecí řev v lesích, na druhé straně zálivu…
Kulové blesky zmizely. Odlétl hmyz, odlétli ptáci. Svítá…
Baron vzdychá, lady Hintonová rovněž. Stormer hlasitě zívá.
Spánek opouští víčka. Nikomu se nechce spát… Hans a Winkler tiše rozmlouvají, plánují, jak vystěhují „nečisté“.
Za svítání se pustili do práce.
Zatarasili vchody do malých jeskyň i všechny skuliny a otvory — zazdili netvory. Ale z velkých postranních jeskyní začali obyvatele vykuřovat. Uprostřed největší jeskyně vykopali jámu, naplnili ji naftou a zapálili. Cestující upozornili, aby vylezli trochu výš na skály, protože ze všech štěrbin ihned polezou „vystěhovalci“.
A skutečně — lezli. Švábi, velcí jako ovce. Stonožky se zploštělými hlavami, jako mají hadi a s klepety, hrbatí pavouci, čtyřnozí skokani, žlutí jako jantar, průsvitní, s očima, jako mají teleskopické ryby, a hadi…
Vylezli velcí netvoři, rozlezli se do sousedních jeskyň, pak lezla drobotina, modrošedé svinky, velké jako králík; červení červi, valící se jako kolo, „ryby“ s velkou tlamou, lezoucí po ploutvích a kolébající se jako lachtani… Zdálo se, že tento průvod nemá konce, jako by patřil k nočním hrůzám. Jak obrovské množství tvůrčích záměrů přírody! Kolik zkoušek, pokusů! Jaká nevyčerpatelná fantasie v hledání nejlepších tvarů, nejlépe pro život uzpůsobených!..
Lidé seděli na kamenech bez hnutí, se zatajeným dechem. Co je to? Sen nebo blouznění vzrušené fantasie?
Bylo po bouřce. Už dávno nastal mléčný den. Elektřina ve vzduchu se vybila.
Průvod nestvůr skončil až k poledni. I nafta dohořela. Z jámy se trochu kouřilo. Winkler, Hans, Thecker a Pinch vstoupili opatrně do jeskyně. Všude ležely mrtvoly nestvůr a hmyzu. Některé se ještě kroutily, svíjely, pohybovaly vousy, trhaly nožkama — přičemž „nožka“ některého pavouka byla delší než lidská noha.
Nepříjemná práce, ale jeskyni jakž takž vyčistili, mrtvoly odvlekli trochu dál, jámu s naftou zasypali. Teď se v jeskyni dalo bydlet.
Zeny však nesouhlasily.
„Raději budu spát pod otevřeným nebem, na dešti než v jeskyni.
Člověk usne a v noci tam vlezou nové nestvůry.“
„Nevlezou,“ uklidňoval Hans. „Vykopáme kolem jeskyně jámy, naplníme je naftou a v noci je vždycky zapálíme. Všechny nestvůry se ohně bojí, nepolezou blízko.“
Ženy stále odmítaly. Když se však v noci spustil prudký liják, vstoupily do jeskyně i ony.
Když měli v pořádku obydlí, začali přemýšlet o potravě. K jídlu už neměli nic. Museli jít lovit na břeh.
„Prudký příboj,“ řekl Thecker, „musí vyhodit na břeh spoustu ryb a měkkýšů. Myslím, že se nám podaří objevit i jedlé.“
Pinch vyrobil udice.
Na lov šli Pinch, Hans, Winkler a Thecker. Ženy pověřili, aby vyrobily postele z měkkého mechu a lyšejníků. Rostlo jich tu na svazích hor spousty. Byly pružné, měkké, teplé, o nic horší než peřiny. Daly se lehko odtrhnout od země. Jen okraje měly křivé; stačilo trochu seříznout, aby to mělo nějaký tvar — a postel byla hotová. Stormera a Wheelera nechali v jeskyni, aby ženám pomohli a chránili je, vyzbrojeni puškami a noži.
Pinch své udice při lovu neupotřebil. Na břehu bylo bezpočet ryb, korýšovitých a měkkýšovitých raků. Zbývalo jen vybrat všechno, co se dosud nezkazilo. Ještě na kilometr od břehu přivítal poutníky zápach zdechlin. Podél příboje chodila hejna bezkřídlých ptáků, kteří vypadali jako pelikáni. Z dálky je bylo možno pokládat za lidi, byli asi stejně velcí, měli kolébavou chůzi a hlasitě křičeli.
Hans si všiml, že i ptáci se vyhýbali zdechlinám a vybírali čerstvé ryby, které se ještě třepetaly. Ptáci byli velmi klidní a vůbec se nebáli. Lidé k „pelikánům“ přistupovali a hladili je. Ptáci si lidi se zájmem prohlíželi. Brzy chodili ptáci a lidé vedle sebe, strkajíce se jako na trhu.
Za obrovskou stěnou příboje, který se tříštil o hradbu pobřežních skal, nebylo oceán téměř vidět. Nad hradbou příboje se jen chvílemi vztyčila obrovská hlava nějakého netvora.
Zdechliny tak páchly, že se dalo těžko dýchat.
Právě byla na břeh vyhozena ulita velká jako člun. Tu nedonesou. Tu je však druhá, velká jako podnos na čaj. Odtáhli ji stranou. Obrovská pancéřová ryba div Pinche neporazila. Dosud sebou křečovitě mlátila. Také ji odtáhli. Ta je tedy opravdu čerstvá.