Příběhy pilota Pirxe

Tamten se pohnul. Jeho pohyby byly plynulé a neobyčejně rychlé. Pojednou se vynořil celý, vzpřímený na balvanu, jako by ještě stále hledal tajemnou příčinu dvou výbuchů. Potom se obrátil, seskočil dolů a lehce nachýlen se rozběhl kupředu. Pirxovi chvílemi mizel z očí, ale nikdy ne déle než na několik vteřin, aby se znovu objevil na slunci v kterési z odnoží magmatického labyrintu. Přestože celou dobu běžel po dně údolí, blížil se k Pirxovi, odděloval je sotva prostor svahu; Pirx se rozhodoval, jestli by neměl vystřelit. Ale Setaur se objevoval jenom v úzkých pásech světla a opět mizel ve tmě — a protože stále musel měnit směr, neboť si vybral cestu mezi troskami, nedalo se seshora předpokládat, kde se jeho ramena a bezhlavý trup, udržující rovnováhu stejně jako člověk, vynoří v následujícím okamžiku, aby se kovově zaleskl a znovu zmizel. Vtom ohlušující klikatina proťala mozaiku zřícenin a uprostřed bloků, jimiž Setaur právě běžel, vykřesávala dlouhé chocholy jisker. Kdo to vystřelil? Pirx Mc Corka neviděl, ale ohnivá čára vedla z protější strany — zřejmě tedy kadet, ten utřinos, ten osel! Vztekle ho proklínal, protože ničeho samozřejmě nedosáhl — záda z kovu se na zlomek vteřiny mihla mnohem dál, pak zmizela nadobro. „A k tomu ke všemu ještě na něho střílel zezadu!“ pomyslil si Pirx vztekle a vůbec nechápal nesmyslnost této výčitky. Setaur se nepokoušel odpovědět palbou — proč? Snažil se ho najít — marně. Že by ho už zakryl svah? Je to možné… V tom případě se tu lze bezpečně pohybovat… Pirx se odlepil od svého balvanu, z toho místa už nic nevypátrá. Vyběhl poněkud sehnut po okraji, minul kadeta, který ležel jako na střelnici — s roztaženýma nohama, přitisknutýma ke skále, pocítil nejasnou chuť kopnout ho do zadku, směšně trčícího a ještě nafouklého příliš velkým skafandrem. Zmírnil, ale pouze aby zavolaclass="underline"

„Neopovaž se střílet, slyšíš? Polož ten laser!“

A než ho kadet, obracející se na bok, údivem zhlouplým pohledem začal hledat — protože jeho hlas sice slyšel ze sluchátek, ale bez určení směru a místa, ve kterém byl Pirx — běžel už dál; v obavě, že mrhá časem, spěchal, co jen mohl, až se ocitl naproti široké puklině, která mu neočekávaně odkryla pohled až na dno údolí.

Byl to jakýsi tektonický příkop, tak starý, že jeho břehy se drolily, pozbyly srázů a začaly se podobat horskému žlebu, rozšířenému erozí. Zaváhal. Nespatřil Setaura, ostatně asi by jej odtud ani spatřit nemohl. Pustil se tedy dále žlebem s laserem připraveným k výstřelu, i když cítil, že se dopouští šílenství; nemohl však odolat něčemu, co jej tam hnalo; říkal si, že jej chce jenom uvidět, že se zastaví na prvním místě, ze kterého by si mohl dobře prohlédnout poslední úsek strže a celý labyrint rumoviště pod ní, a dokonce snad ve chvíli, kdy stále skloněn běžel a spousty kamínků mu odletovaly pod botami, tomu i věřil; v těch vteřinách se nepozastavoval nad ničím. Byl na Měsíci, vážil tedy sotva patnáct kilogramů, ale i tak mu stále větší svah podlamoval nohy, pádil osmimetrovými skoky a brzdil, jak jen mohl, překonal už polovinu délky svahu, žleb končil mělkým výběhem — a první stopy lávového proudu, černé na odvrácené a rozpálené na jižní straně, táhly se na slunci asi sto metrů níž. „Dostal jsem se do pěkné bryndy,“ pomyslil si; do prostoru, v němž kroužil Setaur, mohl odtud skoro dosáhnout rukou. Bleskurychle se podíval vpravo i vlevo. Byl sám — rozpálený příkrý hřbet zůstal vysoko nad ním u černého nebe, předtím se mohl dívat do průsmyků mezi balvany jako z ptačí perspektivy, ale teď mu síť štěrbin mezi skalami zaclonila kamenné hradby poblíž. „To není dobré,“ pomyslil si, „co abych se už vrátil?“ Neuměl si to vysvětlit, ale věděl, že to neudělá.

Nemohl však takhle stát. O několik kroků níž ležel osamělý úlomek magmatu — s největší pravděpodobností konec jazyka, který se kdysi jako rozžhavený potok vyléval po obrovských svazích k úpatí Toricelliho kráteru — a posledním výběžkem dosáhl až téhle prohlubeniny. Když nebylo nic jiného, byl takový úkryt ještě nejlepší. Dostihl jej jediným skokem, i když mu to dlouhé měsíční plachtění, pomalý let jako ve snu, kterému ve skutečnosti nikdy nepřivykl, bylo nesmírně protivné. Schoulen za tím ostrým balvanem vyhlédl a spatřil Setaura, který se vynořil za dvěma špičatými jehlany, obešel třetí, přejel po nich kovovou paží a zastavil se. Pirx ho viděl z boku, osvětleného jen zčásti, neboť pouze pravé rameno svítilo, tmavě a sytě, jako dobře namazaná část stroje — ostatní část těla pokrýval stín. Pozvedl už laser k oku, když Setaur jakoby v náhlém vnuknutí zmizel, jako by ho kdosi odfoukl. Je tam dál a ustoupil pouze do stínu? Má tedy střelit do toho stínu? Měl ho už na mušce, ale prst na kohoutek vůbec nepřiložil. Uvolnil ruku, hlaveň klesla. Čekal. Setaur zmizel. Hned pod ním se prostíralo rumoviště s celým ďábelským labyrintem, hodiny se tam mohl schovávat — zeskelnatělá láva popraskala v geometrických a současně zvláštních tvarech.