Ledová země [The Icebound Land - cs]

„Halte,“ zvolal, „podívejte na to.“

Halt zpomalil Abelarda, zastavil a otočil se. Z hradní věže stoupal úzký proužek šedivého kouře a viděli, že zesiluje a černá. Slabě k nim doléhal křik Filemonových lidí sbíhajících se hasit oheň.

„Připadá mi to,“ zadumaně pronesl Halt, „jako kdyby nějaká neopatrná osoba nechala ve sklepení na hromadě olejem politých hadrů ležet hořící pochodeň.“

Horác se na něj zazubil. „A to všechno poznáte jen tak od oka, viďte?“

Halt s kamennou tváří přikývl.

„My hraničáři jsme obdařeni tajuplnou mocí pronikavého vnímání,“ odvětil. „A já soudím, že bez tohohle hradu bude v Galice líp, co ty na to?“

Věž vlastně obýval pouze hradní pán. Ozbrojenci a služebnictvo bydleli v jiných částech hradu a měli dost času na to, aby ohni zabránili rozšířit se tak daleko. Hlavní hradní věž, která sloužila Deparnieuxovi jako hlavní stan, však byla odsouzena ke zkáze. A tak to bylo správné. Řadu let byl Montsombre sídlem ukrutností a hrůzy a Halt ho nehodlal nechat neporušený a umožnit tak Filemonovi, aby mohl navázat na způsoby svého bývalého pána.

„Kamenné zdi samozřejmě neshoří,“ poznamenal Horác s nádechem zklamání v hlase.

„Ne,“ souhlasil Halt. „Ale dřevěné podlahy, trámy a nosníky ano. A stropy a schodiště prohoří a zhroutí se. A žár poškodí i zdi. Nedivil bych se, kdyby se některé z nich prostě zřítily.“

„To je dobře,“ řekl Horác a v té jediné větě bylo obsažené naprosté uspokojení.

Oba se otočili zády ke vzpomínce na Deparnieuxe. Pobídli koně a malý průvod se dal do pohybu vpřed. Cuk se držel těsně za oběma jezdci.

„A teď pojedeme najít Willa,“ řekl Halt.