Hlubina času
- Автор: Баржавель Рене
- Год: 1993
- Язык: чешский
- Год: KBM International s.r.o.
- Переводчик: Jiri Z
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Hlubina času». Краткое содержание книги:
„Říkala jsem vám, že je to jed! Rychle to vypijte! Je to dávidlo!“
Odstrčil skleničku, kterou mu podávala. Nikdy se necítil tak dobře, euforicky, odpočinutě. Jako by spal deset hodin.
„Tak když to není jed, co jí je?“
Ona. Eléa.
Byla vzhůru, oči měla otevřené, pohled upřený do prázdna, čelisti zaťaté. Celým jejím tělem probíhalo křečovité chvění. Simon ji odkryl a prohmatal jí svaly na pažích a stehnech. Byly napjaté, strnulé. Dal jí ruku před oči. Ani nemrkla. Jen obtížně nahmatal na ztvrdlém zápěstí její puls. Byl velmi silný a zrychlený.
„Co to je, doktore? Co jí je?“
„Nic,“ odpověděl tiše Simon a Eléu přikryl. „Nic. Šok…“
„Chudáček… Co můžeme udělat?“
„Nic,“ odpověděl Simon, „nic.“
Nechal si Eléinu ledovou ruku v dlaních. Začal ji hladit a jemně masírovat a pomaličku přejížděl po celé paži až k ramenu.
„Pomůžu vám,“ řekla ošetřovatelka.
Obešla postel a vzala druhou dívčinu ruku. Ale Eléa ji vyškubla.
„Nechte ji,“ řekl Simon. „Nechte nás o samotě. Nechte nás. Běžte si lehnout do svého pokoje.“
„Jste si tím jist?“
„Ano… Nechte nás…“
Ošetřovatelka vzala svoje věci. Od dveří vrhla na Simona dlouhý, podezřívavý pohled. Pak odešla. On si jí nevšímal. Hleděl na Eléu, na její křečovitě staženou tvář, na její upřené oči, v nichž se odráželo světlo ve dvou jezerech slz.
„Eléo…,“ oslovil ji potichu, „Eléo… Eléo… Jsem s vámi…“
Náhle si uvědomil, že Eléa neslyší jeho hlas, ale odosobněný hlas Překladatelky. Jeho vlastní hlas k ní přicházel do druhého ucha jen jako změť zvláštních zvuků, které se snažila neslyšet.
Opatrně vyndal z jejího ucha sluchátko. Její mikrofon zůstal přišpendlený na šatech, které visely přes opěradlo židle. Simon sundal svůj mikrofon, který nosil na svetru, a nacpal si ho do kapsy. Teď už mezi nimi nebyl žádný přístroj, žádný zprostředkovatelský hlas.
„Eléo… Jsem s vámi… Úplně sám s vámi… poprvé… možná naposled… vy mí nerozumíte… A tak vám můžu říct… Eléo, lásko moje… moje milovaná… miluji tě… lásko, lásko… chtěl bych být u tebe a na tobě… v tobě, velmi něžně… uklidnit tě, ohřát, utěšit, miluji tě… jsem jen barbar…, zaostalý divoch…, jím zvířata… a trávu a stromy… nikdy tě nebudu mít… ale miluji tě, miluji tě… Eléo, má lásko… jsi krásná… jsi krásná… jsi pták, ovoce, květina, nebeský vítr… Nikdy tě nebudu mít… já to vím, vím… ale miluji tě…“
Simonova slova k ní přicházela, dotýkala se její tváře, náruče, odhalených ňader, padala na ni jako teplé okvětní lístky, jako teplý sníh. Její dlaň v jeho ruce povolila, tvář se uvolnila, její hruď se začala zvedat klidněji, zhluboka. Viděl, jak se její víčka pomalu zavřela nad jejíma tragickýma očima a konečně vytryskly slzy.
„Eléo, Eléo, má lásko… vrať se z bolesti… vrať se ze zla… vrať se, život je tady, miluji tě… jsi krásná, nic není krásnější než ty… nahé dítě, mrak… barva, laň… vlna, list… růže, která se otvírá… vůně ryb a moře… nic není krásnější než ty… májové slunce na našich sedmikráskách… lvíče… oblé, zralé ovoce, ovoce vyhřáté sluncem… nic není krásnější než ty, Eléo, Eléo, má lásko, moje milovaná…“
Cítil, jak Eléina ruka sevřela jeho, jak se zvedla, položila se na prostěradlo, dotkla se ho, stiskla a nečekaným a nezvyklým gestem ho přitáhla k sobě, na svá nahá ňadra. Zmlkl.
Eléa promluvila.
Řekla francouzsky:
„Simone, já ti rozumím…“
Chvilku bylo ticho. Pak dodala:
„Jsem Paikanova…“
A z jejích zavřených očí dál tekly slzy.
ROZUMÍŠ mi, pochopila jsi, možná, že ne všechna slova, ale dost na to, abys věděla, jak moc, moc tě miluji. Miluji tě, lásko, lásko, ta slova ve vašem jazyku nemají smysl, ale tys pochopila, víš, co jsem jimi chtěl říci, co jsem ti chtěl říci a pokud ti nepřinesla zapomenutí a mír, přinesla ti dost lásky na to, abys začala plakat. Porozuměla jsi. Jak je to možné? Nepočítal jsem, nikdo z nás nepočítal s výjimečným nadáním tvé inteligence. Věřili jsme, že stojíme v čele lidského pokroku, že jsme nejvyvinutější, nejbystřejší, nejschopnější! Že jsme mimořádně skvělý výsledek vývoje! Po nás přijdou jistě dokonalejší bytosti, ale před námi? To přece není možné! I přes všechno, co se v Gondawě uskutečnilo a co jsi nám ukázala, nám ani nepřišlo na mysl a ani nám nemohlo přijít na mysl, že byste mohli být vyšší bytosti. Váš úspěch musel být docela náhodný.
Přesvědčení, že člověk jako druh se vyvíjí s časem, vychází bezpochyby ze zmateného pojetí člověka jako individua. Člověk je nejdřív dítě, než dospěje. My, lidé dneška, jsme dospělí. Takže ti, kteří žili před námi, museli být jen děti. Ale možná právě teď nastal čas se ptát, není-li dokonalost právě v dětství, a zda dospělý člověk není jen dítě, které už začalo hnít… vy, děti lidstva, vy noví, čistí, neopotřebovaní, neúnavní, nepopsaní, nepoškození, nevyčerpaní, vy, kteří jste zneužili vaši inteligenci…
Už týdny posloucháš věty v neznámém jazyce, v mém jazyce, pronášené mým hlasem, který k tobě promlouval od rána do večera, od chvíle, kdy ses probudila, a dokonce i když jsi spala, protože slova, která jsem ti říkal, to byl způsob, jak být blíž tobě, má lásko, moje milovaná.
A v druhém uchu jsi slyšela stejné věty v překladu, smysl těch slov k tobě přicházel ve stejném okamžiku jako ta druhá slova a tvoje úžasná inteligence, vědomá, podvědomá a já nevím ještě jaká, je srovnávala, třídila i překládala, chápala.
Rozumělas mi…
Já také, já také, má lásko, jsem porozuměl, věděl jsem…
Jsi Paikanova…
LUKOS skončil práci. Překladatelka spolykala, asimilovala a přeložila do sedmnácti jazyků Zoranovo pojednání. Ale po rozhodnutí Rady a naslouchajíc impulsům daných Lukosem, uchovala, překlad v paměti, aby ho mohla, vytisknout nebo odvysílat, až ho na ní budou požadovat. Překlady do francouzštiny a angličtiny zapsala na magnetické filmy. A ty čekaly ve skříni, až nastane okamžik celosvětového vysílání.
Jeho hodina se přiblížila. Novináři požádali, aby mohli navštívit Překladatelku a popsat svým čtenářům a posluchačům ten zázračný mozek, který vyluštil tajemství nejstarší lidské vědy:
V nepřítomnosti Lukose a Hoi-Toa, kteří pokračovali v práci ve Vajíčku na vyhodnocování fotografických zvětšenin, do bludiště stroje je zavedl Lukosůy zástupce, inženýr Mourad. Hoover trval na tom, že je doprovodí a Leonovová doprovázela Hoovera. Ten občas bral její drobnou ruku do své tlapy, nebo zase ona propletla své křehké prsty s jeho obrovitými prsty. A kráčeli spolu chodbami a sály Překladatelky, ruku v ruce, jako dva milenci z Gondawy.
„Tady je technické zařízení,“ řekl Mourad, „které dovoluje zapsat překlady na film. Na této obrazovce se objeví linky textu, napsané světelným písmem. Tahle TV kamera je snímá, analyzuje a transformuje v elektromagnetické značky, které zapisuje na film. Jak vidíte, je to velmi jednoduché a pracuje to na principu videozáznamu. Daleko složitější je způsob, jakým Překladatelka tvoří světelné písmo. Je to…“
Mourad mluvil jen, turecky a japonsky. Hoover rozdal novinářům sluchátka do uší, aby každý mohl poslouchat vysvětlení ve svém jazyce. A tak Luis Deville slyšel francouzsky: