Koruna z mečů

Když procházela přes otevřené prostranství obklopené provazy uvázanými ke kůlům zaraženým do země, v temnotě se zableskla stříbrná čára světla, potom se otočila a průchod se otevřel. Nebylo to však skutečné světlo, protože nevrhalo stín. Zastavila se vedle rohového sloupku a dívala se. Nikdo od okolních ohňů ani nevzhlédl. Již na to byli zvyklí. Z průchodu vyběhlo asi tucet nebo víc sester, dvakrát tolik sluhů a značný počet strážců, vraceli se se zprávami a proutěnými klíckami s holuby z holubníků v Salidaru, vzdušnou čarou dobrých pět set mil na jihozápad.

Začali se rozbíhat, ještě než se průchod zavřel, náklad nesli přísedícím, svým adžah a pár i do svých stanů. Většinou s nimi v noci bývala Siuan. Málokdy důvěřovala někomu natolik, aby nosil zprávy určené pro ni, i když většina byla zakódovaná nebo zašifrovaná. Občas to vypadalo, že ve světě je víc špehů než Aes Sedai, ačkoliv většina sítí byla díky okolnostem vážně okleštěná. Většina agentů nejrůznějších adžah se asi držela při zemi, dokud se „potíže“ v Bílé věži neuklidní, a hodně špehů jednotlivých sester nemělo ponětí, kde je právě žena, jíž sloužili.

Několik strážců si Egwain všimlo a předvedlo opatrné poklony, prokazovali úctu hodnou štóly. Sestry se na ni možná dívaly úkosem, ale sněmovna ji pozvedla na amyrlin a gaidinové víc nepotřebovali. Hodně sluhů se také klanělo. Žádná Aes Sedai spěchající z průchodu se jejím směrem ani nepodívala. Možná že si jí nevšimly. Možná.

Jistým způsobem to, že se stále dokázaly spojit se svými špehy, bylo jedním z Moghedieniných „darů". Sestry dostatečně silné, aby udělaly průchod, byly všechny v Salidaru dost dlouho, aby ho dobře poznaly. Ty, které dokázaly otevřít dostatečně velký průchod, odtamtud dokázaly vycestovat téměř kamkoliv a přistát přímo na místě. Ale snažit se cestovat do Salidaru znamenalo, strávit půlku každé noci učením nově ohrazeného plácku, pro některé víc, kdykoliv se utábořili. Egwain se snažila z Moghedien vypáčit, jak se dostat z místa, které dobře neznala, na místo, které znala. Klouzání sice bylo pomalejší než cestování a nebylo to jedno ze ztracených nadání – nikdy nikdo o něm neslyšel – takže i samotný název byl přičítán Egwain. Každý, kdo dokázal cestovat, dokázal klouzat, takže každou noc sestry odklouzaly do Salidaru, zkontrolovaly holubníky, kolik holubů se vrátilo tam, kde se vyklubali, a pak odcestovaly zpátky.

Ten pohled ji měl potěšit – vzbouřené Aes Sedai získaly nadání, jež Bílá věž považovala za ztracené navždy, a taky se učily novým věcem, a až všechno skončí, tyto schopnosti jim pomůžou zbavit Elaidu amyrlinina stolce – nicméně místo radosti cítila Egwain trpkost. To, že ji přehlížely, s tím nemělo nic společného, alespoň ne moc. Jak šla dál, ohně hořely stále dál od sebe a poté se vytratily. Všude kolem ní stály tmavé vozy, většina měla plachtu nataženou přes železné obruče, a stany v měsíčním světle bledě zářily. Dál se všude do okolních kopců šplhaly táborové ohně vojáků, hvězdy přinesené na zem. Mlčení z Caemlynu jí stahovalo vnitřnosti do uzlu, ať už si ostatní sestry myslely, co chtěly.