Velké Hledání

V tenké vrstvě červeného vosku pod podpisem byla otištěna pečeť s vycházejícím sluncem Cairhienu a pět hvězd rodu Riatinů.

„Obránce Dračí stěny, moje stará babičko,“ zachraptěl Domon. „Ten tedy má určitě právo říkat si tak dál.“

Podrobně si prohlédl pečetě a podpis, přidržuje si dokument u lampy a téměř se otíraje nosem o pergamen, ale na pečetích nedokázal najít chybu, a co se týkalo podpisu, stejně neměl ponětí, jak vypadá Galldrianův rukopis. Pokud to však nepodepsal sám král, tak to byl podle Domona někdo, kdo udělal dobrou napodobeninu Galldrianovy škrábanice. Na každý pád v tom nebyl žádný skutečný rozdíl. V Tearu by takový dopis v rukou Illiánce okamžitě znamenal pro dotyčného konec. Nebo v Mayene, kde měl Tear také silný vliv. Žádná válka nyní nebyla a muži ze všech přístavů připlouvali a odplouvali volně, ale v Tearu Illiánce milovali jen málo, což platilo i obráceně. Zvláště s takovouto záminkou.

Na chvíli ho napadlo, že pergamen prostě strčí do lampy – bylo nebezpečné mít ho u sebe, v Tearu, v Illianu i kdekoliv jinde – ale nakonec ho pečlivě zastrčil do tajné přihrádky za stolem, která byla zakrytá panelem, jejž dokázal otevřít jenom on.

„Co mi patří, jo?“

Sbíral staré věci, pokud je mohl mít na palubě. Co si nemohl koupit, protože to bylo příliš drahé nebo příliš velké, sbíral tak, že si to prohlédl a zapamatoval. Všechny ty pozůstatky na minulé časy, divy, které byly roztroušené po světě a poprvé ho přitáhly na loď, když byl ještě malý chlapec. V Maradonu na své poslední plavbě přidal ke své sbírce další čtyři kousky, a tehdy ho právě začali pronásledovat temní druzi. A také trolloci, aspoň na čas. Doslechl se, že Bílý Most lehl popelem právě ve chvíli, kdy odtamtud odplouval, a vykládalo se nejen o trollocich, ale i o myrddraalech. To všechno, dáno dohromady, ho poprvé přesvědčilo, že si nic nenamlouvá, a to vyvolalo jeho ostražitost – když mu nabídli tu první podivnou cestu, příliš mnoho peněz za prostou plavbu do Tearu, a důvod k plavbě byl také příliš chabý.

Zalovil v truhlici a vyložil na stůl to, co koupil v Maradonu. Světelná tyč, pozůstatek z věku pověstí, aspoň se to říkalo. Rozhodně už nikdo nevěděl, jak se vyrábějí. Tato byla drahá a vzácnější než poctivý soudce. Vypadala jako obyčejná skleněná tyčka, silnější než palec a o něco kratší než loket, ale když ji člověk držel v dlani, zářila jasněji než lucerna. Světelné tyče byly křehké jako sklo. Málem přišel o Spršku v plamenech, které způsobila první světelná tyč, co měl. V Maradonu dále koupil malou, věkem ztmavlou slonovinovou sošku muže držícího meč. Ten chlapík, co ji prodával, tvrdil, že pokud ji držíte dost dlouho, tak zteplá. Domon to nikdy nezkusil a ani na ni nenechal sáhnout nikoho z posádky, ale byla stará, a to Domonovi stačilo. Lebka kočky velká jako lví a tak stará, že se změnila v kámen. Ale žádný lev nikdy neměl tesáky, skoro kly, dlouhé čtvrt sáhu. A poslední věc, kterou koupil, silný kotouč o velikosti lidské ruky, zpolovice bílý a zpolovice černý, kteréžto barvy oddělovala vlnovka. Kramář v Maradonu říkal, že je to z věku pověstí, a myslel si, že lže, ale Domon smlouval jen málo, než kruh koupil, protože poznal to, co nepoznal kramář. Starobylý znak Aes Sedai, který pocházel ještě z doby před Rozbitím světa. Nebylo právě bezpečné ho mít, ale ani to nebyla věc, jakou si člověk, kterého přitahují staré časy, mohl odpustit.