Z archívu Sherlocka Holmese

Stackhurst stál a já klečel u mrtvého, když na nás dopadl stín a my seznali, že se k nám přidružil Ian Murdoch. Murdoch učil na Stackhurstově škole matematice a byl to vysoký, černovlasý, hubený muž povahy tak zamlklé a uzavřené, že se nikdo nemohl nazývat jeho přítelem. Vyvolával dojem, že dlí v jakési abstraktní nepozemské říši iracionálních čísel a kuželoseček a že ho k obyčejnému životu poutá máloco. Studenti na něho hleděli jako na zcela zvláštní jev a byl by se dozajista stal terčem jejich posměšků, kdyby v jeho žilách nekolovala jakási podivná cizí krev, která se neprojevovala jen očima černýma jako uhel a snědou pletí, ale i občasnými zlostnými výbuchy, které nelze popsat jiným výrazem než běsnění. Při jedné takové příležitosti chytil malého McPhersonova psíka, a protože ho nějak obtěžoval, vyhodil ho zavřeným oknem ven; za tento čin by mu byl Stackhurst jistě dal výpověď, kdyby byl neměl tak vynikající odbornou kvalifikaci. Takový byl tedy ten podivný, složitý člověk, jenž stanul vedle nás. Zdál se upřímně otřesen z pohledu, který se mu naskytl, ač incident s psíkem napovídal, že ho s mrtvým patrně nepojily zvláštní sympatie.

„Ubožák! Ubožák! Mohu něco udělat? Mohu nějak pomoci?“

„Byli jste spolu? Víte, co se přihodilo?“

„Ne, dnes jsem se opozdil. Ještě jsem na pláži nebyl. Přicházím přímo ze Štítů. Mohu nějak pomoci?“

„Můžete zajít na policejní stanici ve Fulworthu. Ohlaste ten případ co nejdříve.“

Beze slova se prudce rozběhl, a zatímco Stackhurst, zcela zdrcen tragickou událostí, setrvával u mrtvého, já jsem se ujal vyšetřování. Především jsem samozřejmě zjišťoval, kdo je na pláži. Z nejvyššího bodu stezky jsem ji mohl přehlédnout v celé rozloze a pláž byla liduprázdná, jen v dáli se několik temných postav pohybovalo směrem k vesnici Fulworth. Když jsem si tento bod ověřil, jal jsem se zvolna sestupovat po pěšině. Křídový útes tu pokrýval jíl a měkký slín, do nichž se pravidelně otiskly stejné stopy, směrující nahoru i dolů. Touto stezkou nikdo jiný od rána nesestoupil. Na jednom místě jsem pozoroval otisk otevřené ruky. Prsty mířily proti svahu, a to mohlo znamenat jen jediné: ubohý McPherson při vzestupu upadl. Byly tam také kulaté prolákliny, které napovídaly, že několikrát sklesl na kolena. V místech, kde pěšinka dole končila, se prostíralo dosti velké jezírko, jež tam po sobě zanechalo moře při odlivu. U tohoto jezírka se McPherson svlékl, neboť tam na kameni ještě ležel jeho ručník. Byl suchý a složený, což mohlo znamenat, že se nakonec do vody ani neponořil. Jak jsem si prohlížel pobřežní oblázky, přišel jsem párkrát na nevelké písčiny, kde zůstaly otisky jeho plátěnek a také jeho bosých nohou. Bosé stopy dokazovaly, že se chystal vykoupat, ale podle ručníku se dalo soudit, že se k tomu nedostal.