Když Egwain a Nyneiva vyšly před amyrlininu pracovnu, byly chodby až na občasnou služebnou, spěchající po své práci, prázdné. Egwain byla vděčná i za přítomnost služebných. Síně jí náhle přes všechny ty nástěnné koberce a sochy připadaly jako jeskyně. Nebezpečné jeskyně.
Nyneiva šla cílevědomě a znovu se znepokojeně popotahovala za cop a Egwain musela přidat do kroku, aby jí stačila. Nechtěla tu zůstat sama.
„Jestli tu černé adžah pořád jsou, Nyneivo, a jestli mají třeba nejmenší podezření, co děláme... Doufám, žes to nemyslela vážně, když jsi říkala, že se budeme chovat, jako bychom už tři přísahy složily. Já se nehodlám nechat zabít, ne jestli jim v tom budu moct zabránit díky usměrňování.“
„Jestli tu některé z nich zůstaly, Egwain, tak poznají, co děláme, jakmile nás uvidí.“ Přes to, co říkala, mluvila zamyšleně. „Nebo v nás přinejmenším budou vidět hrozbu, a to je pro tyhle ženský skoro stejný.“
„Jak by v nás mohly vidět hrozbu? Někdo, komu můžeš nařizovat, co má dělat, tě přece nemůže ohrožovat. Rozhodně ne někdo, kdo musí drhnout hrnce a třikrát denně obracet rožně. Proto nás amyrlin poslala pracovat do kuchyně. Aspoň částečně.“
„Možná si to amyrlin pořádně nepromyslela,“ utrousila nepřítomně Nyneiva. „Nebo možná ano, a má pro nás v plánu něco jinýho, než tvrdí. Mysli, Egwain. Liandrin by se nás nesnažila dostat z cesty, kdyby si nemyslela, že ji nějak ohrožujeme. Sice si neumím představit jakým způsobem, ale taky mi není jasný, jak by se to mohlo změnit. Jestli tu ještě nějaký černý adžah zůstaly, tak nás taky budou pokládat za hrozbu, ať už nás budou z něčeho podezírat nebo ne.“
Egwain polkla. „To mě nenapadlo. Světlo, chtěla bych být neviditelná. Nyneivo, jestli po nás půjdou, budu raději riskovat, že mě utiší, než abych se nechala zabít, nebo něco ještě horšího, nějakou temnou družkou. A nevěřím, že ty by ses od nich taky nechala chytit, ať už jsi amyrlin navykládala cokoliv.“
„Myslela jsem to vážně.“ Na okamžik se Nyneiva probrala ze zamyšlení a zpomalila. Kolem rychle prošla světlovlasá novicka s podnosem. „Myslela jsem vážně každý slovo, Egwain,“ pokračovala Nyneiva, když byla novicka z doslechu. „Existují i jiný způsoby, jak se bránit. Kdyby ne, tak by zabili každou Aes Sedai ve chvíli, kdy by vytáhla paty z Věže. Jenom musíme přijít na to, jak to udělat, a pak to použít.“
„Já už pár způsobů znám, a ty taky.“
„Ty jsou nebezpečný.“ Egwain otevřela ústa, aby řekla, že nebezpečné jsou pouze pro toho, kdo by je napadl, ale Nyneiva ji nenechala promluvit. „Mohly by se ti začít líbit až moc. Když jsem ráno vypustila na ty bělokabátníky všechen svůj hněv... moc se mi to líbilo. Je to hrozně nebezpečný.“ Zachvěla se a znovu přidala do kroku. Egwain popoběhla, aby jí stačila.
„Mluvíš jako Sheriam. Tos nikdy nedělala. Vždycky jsi tlačila na všechna omezení, který ti uložily. Proč bys je teď měla dodržovat, když bys je mohla ignorovat, abys zůstala naživu?“
„K čemu by mi bylo, kdyby mě vyhodily z Bílé věže? I kdyby mě třeba neutišily, k čemu by mi to bylo?“ Nyneiva ztišila hlas, jako by mluvila spíš sama k sobě. „Dokážu to. Musím, jestli tu mám zůstat dost dlouho, abych se něco naučila, a já se musím učit, jestli mám –“ Náhle si uvědomila, že mluví nahlas. Ostře se podívala na Egwain a hlas měla pevný, když řekla: „Nech mě přemýšlet. Prosím tě, mlč a nech mě myslet.“
Egwain tedy mlčela, ale uvnitř bublaly nepoložené otázky. Jaký zvláštní důvod může Nyneiva mít k tomu, aby se naučila víc z toho, co ji mohla naučit Bílá věž? Co to chtěla udělat? Proč před ní má nějaké tajemství? Tajemství. Od té doby, co jsme přišly do Věže, jsme se naučily udržovat příliš mnoho tajemství. A amyrlin před námi taky udržuje něco v tajnosti. Světlo, co to jen chce udělat s Matem?
Nyneiva Egwain doprovodila až do obydlí novicek, nezahnula k pokojům přijatých. Arkády byly pořád prázdné a cestou po točitých rampách nepotkaly živou duši.
Když došly k Elaininým dveřím, Nyneiva se zastavila, jednou zaklepala a okamžitě otevřela dveře a strčila dovnitř hlavu. Pak nechala dveře zabouchnout a totéž udělala u Egwainina pokoje, který byl hned vedle. „Ještě tu není,“ řekla. „Potřebuju si promluvit s vámi oběma.“
Egwain ji popadla za ramena a zastavila ji. „Co –?“ Něco ji zatahalo za vlasy a štíplo ji do ucha. Před obličejem se jí mihlo cosi černého a cinklo to o zeď. Vzápětí ji Nyneiva strhla na podlahu za zábradlí.
Egwain, ležíc bezmocně na břiše, s vytřeštěným očima zírala na předmět, který ležel přede dveřmi jejího pokoje, kam spadl. Střela z kuše. Na čtyřech silných ozubech, vyrobených k proražení nepřátelského pancíře, viselo několik jejích tmavých vlasů. Egwain zvedla třesoucí se ruku a dotkla se ucha v místě, kde jí z ranky skápla kapka krve. Kdybych se právě v té chvíli nezastavila... Kdybych ne... Střela by jí bývala prošla hlavou a nejspíš by byla zabila i Nyneivu. „Krev a popel!“ vydechla. „Krev a zatracenej popel!“
