Skok do prázdna
- Автор: Беляев Александр Романович
- Год: 1961
- Язык: чешский
- Год: Mlad
- Переводчик: Vera Kruzikov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Skok do prázdna». Краткое содержание книги:
Skok do prázdna, který naši čtenáři dostávají do rukou, nepatří mezi tuto literární žeň. Je to dílo z doby před druhou světovou válkou, tedy z doby, kdy pokusy s raketami byly teprve v počátcích a kdy se lidem o meziplanetárních letech opravdu jen „snilo“. Ovšem právě pro tuto skutečnost čtenáře jistě více zaujme.
Alexandr Romanovič Běljajev, který je českým čtenářům již blízký (Mf vydala v r. 1958 Člověk obojživelník a Hlava prof. Dowella, v r. 1960 Člověk, který našel svou tvář, a SNDK v r. 1959 Ariel), přistoupil k zpracování tohoto námětu po hlubokém studiu prací K. E. Ciolkovského — zakladatele sovětské astronautiky.
Skok do prázdna není jedinou autorovou prací na téma meziplanetárních letů. Napsal ještě román Hvězda KEC a několik povídek. Skok do prázdna je však úspěšnější a dostalo se mu příznivého ocenění od samotného Ciolkovského.
Čtenář ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že jde o dílo dobou již překonané, hlavně pokud jde o některé technické otázky. Politicko-sociální problémy, které tvoří rámec líčení meziplanetárního letu a jeho příprav, jsou plodem Běljajevovy fantazie. Kosmická raketa, vyrobená žákem Ciolkovského — Zanderem, má spasit několik kapitalistů před hněvem pracujícího lidu, neboť na Zemi probíhá světová socialistická revoluce. Autorovi nešlo o vylíčení dobývání vesmíru. Jeho cílem bylo dát mládeži zábavnou formou základní znalosti o astronautice a to se mu podařilo. Touto svou činností navazuje spisovatel na pokrokové dílo J. Verna, který ovšem nepřekročil rámec humanismu rané buržoasie. Běljajev jako spisovatel socialistického humanismu ukazuje bezvýchodnost buržoazie tváří v tvář socialistické revoluci a nezadržitelnou sílu společenského pokroku.
Ve Skoku do prázdna se Běljajev se zdarem snaží působivě a na vědeckém podkladě vylíčit přípravu k meziplanetárním letům, setkání lidí s vesmírem a pobyt prvních, byť nedobrovolných astronautů na Venuši. Příběh se tak stal zajímavým a poutavým a ještě dnes, v době, kdy let prvního člověka do vesmíru je skutečně již otázkou nejbližší budoucnosti, překvapí čtenáře konkrétností řešených otázek.
Čtenář se tak seznámí s další Běljajevovou fantazií, který i tímto svým dílkem se snažil být agitátorem a propagátorem pokroku ve všech oblastech lidského podnikání.
Zanderův údiv vzrostl, když spatřil za Stormerem Maréchala a za ním Blottona. V průchode se rýsovala ještě postava Pinche. Ať byl Pinch sebemenší, nebylo už pro něho v kabině místo. Zatím však Stormer naléhavě žádal, aby se v kabině umístil i jeho tajemník.
Zander pokrčil rameny a jal se umisťovat. Zvýšil nejdříve přívod kyslíku do kabiny, pak zastavil otáčivý pohyb rakety. Odstředivá síla se zmenšila. Toto neočekávané zmenšení okamžitě způsobilo, že se všechna tělesa v raketě dostala do stavu téměř úplné beztíže. Zander nevěděl, že lady Hintonová, která se právě neopatrně pohnula v křesle, se vznesla do vzduchu, Ellen se octla u stropu a malý Max Thecker odplul z rukou své matky. V raketě nastal zmatek. Zander rychle všechny tlampačem uklidnil a omluvil se za znepokojení, které způsobil. „Doufám, že to je pouze na pár minut,“ řekl a pohlédl přitom významně na Stormera, čímž dal návštěvníkům najevo, že ho nesmí příliš zdržovat.
„Tak. A teď můžete, pánové, zaujmout místa v celé kubatuře naší malé místnosti. Vstupte, mister Pinchi.“
Pinch, který ani nečekal na toto pozvání, proklouzl do kabiny.
Nevstoupil, ale vletěl a zaujal rychle nejvhodnější místo k pozorování, vylétnuv pomocí vějíře ke stropu.
Ostatní se usadili kolem Zandera.
„Co si račte přát?“ zeptal se Zander.
„Jde o důležitou věc,“ začal Stormer jako zástupce deputace.
„Neletíme v» arše «první den, ale až doposud nemáme, až na sira Henry Blottona, nejmenší ponětí o tom, jak letíme, proč letíme, zkrátka — o celé té mechanice. Už pouhá zvídavost nás nutí obrátit se na vás s prosbou, abyste nám vysvětlil základní principy meziplanetárních letů a dal nám některé praktické instrukce, jak řídit naši» archu«…“
„Zvídavost je výborná věc,“ odpověděl podezíravě Zander a s určitou dávkou ironie dodaclass="underline" „Jen mě poněkud udivuje, že se tato zvídavost dostavila teprve teď, a k tomu u všech najednou.“
„Ano, ale…“ zrozpačitěl Stormer. „Už dávno jsme….Ale teď jsme právě ve společenské místnosti debatovali a…“ Vzpamatoval se po Zanderových neočekávaných slovech a pokračovaclass="underline" „Nejde jenom o zvídavost. Může se stát ledacos, zvláště s námi, kteří letíme do nekonečna, tak říkajíc… Bůh je všemohoucí, jak se říká, můžeme-li to vůbec aplikovat na nás…“
„Ano, otázku prostorového postavení boha je dosti těžké řešit pomocí souřadnic,“ odpověděl Zander. Tato ironie se Stormera dosti nemile dotkla.
„Chtěl jsem jenom říci,“ řekl celý zrudlý, což vždy předcházelo výbuchu hněvu, „že jste právě tak smrtelní jako každý z nás. Na to nepotřebujeme vaše souřadnice.“
„Axioma,“ přikývl Zander. „Poslouchám.“
„Nuže tedy. Představte si, že by vás nějaká nešťastná náhoda vyřadila z práce. Zemřel byste, zahynul. Nebylo by vás. Co se s námi se všemi stane? Zůstaneme jako ovce bez pastýře. Sir Henry má sice v řízení rakety praktické znalosti, ale astronavigaci, jak sám říkal — není-liž pravda, sire? — nerozumí ani za mák. Kdo zbývá?
Winkler…“
„Podívejte se,“ odpověděl Zander, „vůbec nehodlám hned tak zemřít. Ale stane-li se to, je tu i Hans, který za tu dobu získal hodně vědomostí. Už teď se Winklerovi téměř vyrovná. Neustále usilovně pracuje.“
Stormer si vyměnil pohled s Maréchalem. Kam tenhle Zander míří? Proč toho kluka Hanse vyznamenává? Nebo uhádl jejich tajné plány… Nebo…
„Jsem velice rád, že se v naší»arše «objevil ještě jeden kompetentní člověk. Ale to přesto ještě není východisko…“
„Oni se také mohou stát obětí nešťastné náhody?“ zeptal se Zander, odděluje s důrazem každé slovo.
To už byla provokace. Ne, s Zanderem nelze právě tak počítat jako s Winklerem a Hansem. Kapitán stojí nepokrytě na jejich straně.
To je ale zatracená komplikace! Kdyby se to všechno stalo na Zemi… Stormer se dosud nesetkal s člověkem, který by se nedal koupit za zlato. Ale tady? Jakou cenu mohou mít tady hory zlata?
Nezbývá než spoléhat pouze na sebe sama a na svůj důvtip…
„Tak daleko náš pesimismus nesahá, mister Zandere,“ odpověděl Stormer. „Dejme tomu, že se Winkler postaví na vaše místo a Hans na Winklerovo…“» Zatraceně, to už jsou pak zbytečné rozhovory? — řekl si. — Dopustil jsem se zřejmě taktické chyby…«A nevěděl, jak se z toho vykroutit.
„E… e…“ přišel mu na pomoc Maréchal. „Ale mmůj pes… pess… pesimismus sahá velmi daleko. Copak nemůže část cestujících zahynout při nešťastném sestupu na planetu? M-musíme být připraveni na všechno.“
„A proto si každý z nás musí osvojit potřebné znalosti,“ dodal Stormer, oddechl si ulehčeně a utřel si pleš kapesníkem.
„K čemu tolik zbytečných řečí, pánové?“ řekl Zander. „Chcete se jednoduše seznámit s principy astronautiky?…“
„A naučit se řídit» archu«…“ poznamenal Stormer.
„A naučit se řídit» archu«,“ opakoval Zander. „Výborně! Ale nemyslíte si, že to všechno můžete absolvovat, aniž opustíte tuto kabinu? Znáte dobře vyšší matematiku? Znáte astronomii, mechaniku, chemii, biologii, fysiku, elektrotechniku?…“
„Doufám, že nás neposadíte k násobilce,“ přerušil ho zlostně Stormer. „Jsme dospělí lidé a disponovali jsme milióny. Doufám, že si nemyslíte, že řídit stovku trustů, syndikátů, desítky bank, tisíce dělníků je lehčí než nějakou» archu«?“
„To si nemyslím,“ odpověděl zdrženlivě Zander. Čím víc se rozčiloval Stormer, tím více se ovládal kapitán. Vycítil, že se za touto nenadálou zvídavostí skrývá něco jiného. Podle nesouvislých rozhovorů, významných pohledů, jimiž se v poslední době cestující častovali, Zander pochopil, že v raketě dozrávají jakési události, že se strojí něco proti Winklerovi, Hansovi, a možná že i proti němu.
Nebylo na tom nic divného. Za jeho inženýrské kariéry se mu takové věci stávaly nejednou. Podnikatelé ho přijímali za velký plat, vnutili mu „pomocníka“ a když se nová výroba zavedla, Zandera bez pardonu vyhodili. Tak tomu bylo alespoň v prvních létech jeho práce, když ještě neměl jméno. Copak si ale tito naivní lidé opravdu představují, že se obejdou bez něho, bez Winklera a bez Hanse?
„To si nemyslím, mister Stormere. A nejen to, nikdy bych se neuvolil řídit vaše banky a trusty, alespoň ne bez předběžné a velmi dlouhé přípravy.“
„Nehodláme se přeškolit na inženýry astronautiky. Chceme jen získat minimální potřebné praktické znalosti…“
„Výborně. Máte je mít. Ode dneška začínají ve společenské místnosti kursy astronautiky. Jste spokojeni? Otázka je vyčerpána.
Lady Hintonová nás už jistě proklíná, vznášejíc se ve vzduchu. A naše archa za tento rozhovor odbočila už asi na tisíce kilometrů od svého kursu. Promiňte, musím se věnovat svým povinnostem.“
Zander otočil pákou a tak zvýšil výkon boční trysky. Návštěvníci spadli dolů a obsypali Zandera jako roj včel větev stromu.
Rozloučili se nepříliš přívětivě a opustili kabinu.
Prodírat se úzkými průchody po celé délce rakety bylo pro Stormera pravým utrpením. A k tomu ještě ten Zander. Jak je vyprovodil! Vlastně vyhodil! Ne, nebe rozhodně lidi kazí. Copak by mohlo k něčemu podobnému dojít na Zemi? Ó, tam by Stormer Zandera za jediné zbytečné slovo znemožnil, zničil. Ale tady si na něm nic nevezme… Raději rychle na Zemi!.. Když si ale vzpomněl, za jakých okolností ze Země prchl a co se tam teď děje, jenom tlumeně zaklel.