Pes baskervillský

„To je odpověď na mou ranní depeši. Lestrade je podle mého názoru dnes nejlepší z úředních detektivů a je možné, že budeme potřebovat jeho přispění. A nyní, Watsone, nemůžeme myslím učinit nic užitečnějšího než navštívit vaši známou, paní Lauru Lyonsovou.“

Jeho bitevní plán se mi začínal rýsovat. Používá baroneta k tomu, aby přesvědčil Stapletona, že jsme opravdu pryč, zatímco se ve skutečnosti vrátíme právě včas, kdy nás asi bude třeba. Zmíní-li se sir Henry Stapletonovům o telegramu z Londýna, rozptýlí tím zajisté všechny jejich případné pochybnosti. Měl jsem dojem, že už vidím síť, jak se zatahuje kolem té naší dravé štiky.

Paní Laura Lyonsová byla ve své kanceláři a Sherlock Holmes zahájil hovor s otevřeností a přímostí, která ji notné ohromila.

„Vyšetřuji okolnosti, za nichž zemřel sir Charles Baskerville,“ řekl. „Zde můj přítel, doktor Watson, mne informoval o tom, co jste mu sdělila, a také o tom, co jste v této věci zatajila.“

„Co jsem zatajila?“ opáčila vzdorovité.

„Přiznala jste, že jste požádala sira Charlese, aby byl v deset večer u branky v tisové aleji. Víme, že to bylo místo i hodina jeho smrti. Zatajila jste, jaká souvislost je mezi jeho smrti a vaší schůzkou.“

„Není žádné souvislosti.“

„V tom případě by věru muselo jít o mimořádnou shodu okolností, leč mám za to, že se nám přece jenom podaří nějakou souvislost prokázat. Mluvím s vámi, paní Lyonsová, naprosto otevřeně. Podle našeho názoru byl sir Charles zavražděn – a může se stát, že do vyšetřování bude zapleten nejen váš přítel Stapleton, ale i jeho manželka!“

Paní Lyonsová vyskočila z křesla. „Jeho manželka!“ zvolala.

„Není to už žádné tajemství. Osoba, která se zde vydává za jeho sestru, je ve skutečnosti jeho manželka.“

Paní Lyonsová opět usedla. Držela se křečovitě opěradel křesla a viděl jsem, jak její zaťaté růžové nehty zbělely.

„Jeho manželka?“ opakovala. „Jeho manželka! Není přece ženatý!“ Sherlock Holmes pokrčil rameny.

„Dokažte mi to! Dokažte mi to! A jestli to můžete dokázat ...!“ Divoké zablýsknutí jejích očí řeklo víc, než by uměla vyjádřit slova.

„Předpokládal jsem, že budete chtít důkazy, a zařídil jsem se podle toho,“ řekl Holmes a vytáhl z kapsy několik papírů. „Zde je fotografie té dvojice, pořízená v Yorku před čtyřmi lety. Na rubu snímku jsou označeni jako ,pán a paní Vandeleurovi’, nebude vám však zatěžko poznat pana Stapletona – a také jeho domnělou sestru, znáte-li ji od vidění. Zde jsou tři písemné výpovědi hodnověrných svědků. Všichni podávají popis manželů Vandeleurových, někdejších majitelů soukromé školy U svatého Olivera. Přečtěte si ty výpovědi a povězte mi, můžete-li o totožnosti té dvojice ještě pochybovat.“

Přelétla listiny a pak zvedla hlavu a podívala se na nás. Hleděli jsme do nehybné, zkamenělé tváře zoufalé ženy.

„Pane Holmesi,“ řekla, „tento muž mi nabídl sňatek za podmínky, že dosáhnu rozvodu. Lhal mi, padouch, vším možným způsobem. Jakživ mi neřekl jediného pravdivého slova. A proč – proč? Domnívala jsem se, že všechno činí pro mé dobro. Ale nyní vidím, že jsem nikdy nebyla nic jiného než nástroj v jeho rukou. Proč bych mu stála ve slově, když on mně nikdy ve slově nestál? Proč bych ho měla chránit před důsledky jeho vlastní hanebnosti? Ptejte se mě, co vám libo, nic před vámi nezatajím. Jedno vám mohu předem odpřisáhnout: když jsem psala onen dopis, ve snu mi nenapadlo, že by mohl ohrozit starého pána, jenž byl mým nejlaskavějším přítelem.“

„Naprosto vám věřím, madame,“ řekl Sherlock Holmes. „Jistě by vám bylo bolestné a trapné vyprávět o oněch událostech a snad vám to mohu ulehčit. Snad bude lépe, povím-li já vám, co se událo, a vy mě můžete opravit, dopustím-li se podstatného omylu. Podnět k odesláni dopisu vyšel od Stapletona?“

„Nadiktoval mi jej.“

„Stapleton – tak předpokládám – vám vnukl myšlenku, že byste od sira Charlese dostala peníze potřebné na soudní poplatky spojené s rozvodovým řízením.“