Skok do prázdna
- Автор: Беляев Александр Романович
- Год: 1961
- Язык: чешский
- Год: Mlad
- Переводчик: Vera Kruzikov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Skok do prázdna». Краткое содержание книги:
Skok do prázdna, který naši čtenáři dostávají do rukou, nepatří mezi tuto literární žeň. Je to dílo z doby před druhou světovou válkou, tedy z doby, kdy pokusy s raketami byly teprve v počátcích a kdy se lidem o meziplanetárních letech opravdu jen „snilo“. Ovšem právě pro tuto skutečnost čtenáře jistě více zaujme.
Alexandr Romanovič Běljajev, který je českým čtenářům již blízký (Mf vydala v r. 1958 Člověk obojživelník a Hlava prof. Dowella, v r. 1960 Člověk, který našel svou tvář, a SNDK v r. 1959 Ariel), přistoupil k zpracování tohoto námětu po hlubokém studiu prací K. E. Ciolkovského — zakladatele sovětské astronautiky.
Skok do prázdna není jedinou autorovou prací na téma meziplanetárních letů. Napsal ještě román Hvězda KEC a několik povídek. Skok do prázdna je však úspěšnější a dostalo se mu příznivého ocenění od samotného Ciolkovského.
Čtenář ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že jde o dílo dobou již překonané, hlavně pokud jde o některé technické otázky. Politicko-sociální problémy, které tvoří rámec líčení meziplanetárního letu a jeho příprav, jsou plodem Běljajevovy fantazie. Kosmická raketa, vyrobená žákem Ciolkovského — Zanderem, má spasit několik kapitalistů před hněvem pracujícího lidu, neboť na Zemi probíhá světová socialistická revoluce. Autorovi nešlo o vylíčení dobývání vesmíru. Jeho cílem bylo dát mládeži zábavnou formou základní znalosti o astronautice a to se mu podařilo. Touto svou činností navazuje spisovatel na pokrokové dílo J. Verna, který ovšem nepřekročil rámec humanismu rané buržoasie. Běljajev jako spisovatel socialistického humanismu ukazuje bezvýchodnost buržoazie tváří v tvář socialistické revoluci a nezadržitelnou sílu společenského pokroku.
Ve Skoku do prázdna se Běljajev se zdarem snaží působivě a na vědeckém podkladě vylíčit přípravu k meziplanetárním letům, setkání lidí s vesmírem a pobyt prvních, byť nedobrovolných astronautů na Venuši. Příběh se tak stal zajímavým a poutavým a ještě dnes, v době, kdy let prvního člověka do vesmíru je skutečně již otázkou nejbližší budoucnosti, překvapí čtenáře konkrétností řešených otázek.
Čtenář se tak seznámí s další Běljajevovou fantazií, který i tímto svým dílkem se snažil být agitátorem a propagátorem pokroku ve všech oblastech lidského podnikání.
Váš Ribeau“.
„Ch-ch-ch… e-e-e… pr-pr… prok-proklatě… ch-ch-ch… to je… krádež…“ Baron zrudl a pak zfialověl jako oběšenec.
„Projevuji vám soustrast k vašemu neštěstí,“ řekl Stormer snaže se vyloudit na svém obličeji upřímnost. „Vaše hoře je v jistém smyslu… i mým hořem. Koupil jsem si od vás na burze dosti velké množství akcií. Běda, platí teď méně než kdy jindy. Nezoufejte si, barone. Ještě nám zůstalo něco, s čím budeme po návratu na Zemi moci začít, a to je naše hlava. Dokud sedí na ramenou, nic není ztraceno. Začneme znovu. Člověk si nesmí nikdy zoufat. Věřím dále, že Sověty zahynou.“
„Komunismus byl zrozen kapitalismem, dělníky, dělníky zrodily stroje, stroje zrodily,“ zakrákal Schnierer. „Dokud zůstane na světě jediný stroj, nebude na Zemi klid. Stroje lidi přežijí! Pryč se stroji!
Pryč s technikou!“
Cestující se pohádali, v duchu si postesknili a rozešli se do svých kajut.
Za několik dní nařídil Zander cestujícím, aby nastávající noc strávili v hydroamortizátorech, protože hodlá opakovat pokusy s novým reaktivním motorem poháněným energií atomového jádra.
Tentokrát měli cestující při zrychlení letu rakety dosti nepříjemné pocity. Bez ohledu na to, že Zander zrychloval pohyb postupně, velice opatrně, „v malých dávkách“, jak později vysvětloval, všichni cestující po každé, když Zander spustil svůj nový „atomový motor“, zakoušeli v celém těle nanejvýš tíživé pocity. Ani voda stabilizátoru příliš nepomáhala — srdce tlouklo pomalu, vědomí se kalilo — možná proto, že se krev přelévala z jedné části mozku do druhé. Samotný Zander se tohoto zatemnění vědomí obával ze všeho nejvíc. Kdyby docela ztratil vědomí, všichni by nevyhnutelně zahynuli. A proto po každé, když cítil, že ztrácí vědomí, motor vypínal, leže ve svém „hrobě“.
Raketa se pohybovala v prostoru už rychlostí téměř sto tisíc kilometrů za vteřinu — to je třetina rychlosti světla.
Zander zvítězil nad prostorem. Nyní se „archa“ mohla dostat daleko za hranice sluneční soustavy. Zanderovým cílem bylo dosáhnout maximálních rychlostí, blížících se rychlosti světla.
Neodhodlal se však přesto odletět příliš daleko od Slunce — zdroje života a tepla pro lidi i skleník. Na vzdálenost deseti miliard kilometrů — za dráhou Pluta — by Slunce vypadalo jako jasná hvězda, ale skleníku by to nepomohlo. Venuše, Země, Mars zůstaly vzadu.
Raketa přeťala pásmo asteroidů, dráhy Jupitera a Saturna. Saturn se svými kruhy a devíti měsíci byl teď „arše“ dosti blízko a cestující mohli pozorovat tento div sluneční soustavy. Kola Saturnu se skládala, jak také pozemští astronomové předpokládali, z množství těles kroužících kolem planety, a „měsíce“ Saturnu byly pouze největší tělesa z těchto nesčetných družic. Hanse Saturn tak zaujal, že se Zandera zeptal, jestli by se nedalo sestoupit na povrch planety.
Oblaka zahalující Saturn svědčila o tom, že tam je atmosféra. Síla tíže na této planetě, bez ohledu na to, že Saturn byl 720krát větší než Země, se příliš nelišila od zemské. Saturn je však tak daleko od Slunce, že dostává téměř stokrát méně světla a tepla než Země.
„Pro pozemské obyvatele je to jaksi málo,“ odpověděl Zander.
Hans se nevzdávaclass="underline" „Saturn dostává stokrát méně světla a tepla, a přesto se jeho atmosféra neproměnila v led, o čemž svědčí oblaka. Planeta má tedy ještě velké zásoby vnitřního tepla.“
Všichni cestující měli však proti vystoupení na Saturnu námitky: kromě toho, že je takové přistání spojeno s rizikem, každé zastavení na cestě zpomaluje běh času na Zemi.
Otázku rozhodla spektrální analýza, kterou provedl Zander: atmosféru na Saturnu tvořil metan a čpavek… A raketová loď nechala za sebou obrovské nebeské těleso s jeho neobvyklými kruhy.
Jen dále, kupředu! Dráhy Uranu, Neptunu, Pluta… konec sluneční soustavy. Zander orientoval svůj let na Polárku. Při neobvyklé rychlosti lodi musel určovat velikost této rychlosti optickou metodou: podle změn spektra Polárky se určovala rychlost letu a tedy i vzdálenost, kterou uletěli.
VII
Jak si lady Hintonová udělala ostudu
Za několik „dní“ si cestující všimli podivného jevu: „v noci“ se často na chvilku probouzeli a pak znovu usínali. „Ve dne“ zase na několik minut okamžitě usínali. Doktor Thecker usoudil, že to je reakce organismu na neobvyklé podmínky života v raketě.
„A možná, že se z nás nakonec stanou lidé, kteří vůbec nespí?“ zeptal se Blotton.
„To nemyslím,“ odpověděl doktor.
Tento rozhovor přerušily podivné zvuky, které vypadaly jako malé výbuchy; zvuky doléhaly z kuchyně. Hned za nimi se ozvaly výkřiky kuchaře.
„Jackovi zase vybuchl nějaký kotel na horkou vodu,“ řekl Stormer.
Tentokrát však „nevybudil“ žádný čajník a nebyl to ani výbuch, který vyvolal kuchařův výkřik.
Stál nad otevřenou krabicí konzerv a čichal k ní.
„Co se stalo, Jacku?“ zeptal se Zander. Kuchař mu podal konzervu.
„Střílí. Je cítit. Úplně zkažené konzervy.“
„Asi jsi náhodou vzal špatnou konzervu. Vezmi druhou.“
Ale s druhou, s třetí a se čtvrtou se opakovalo totéž. Jakmile Jack konzervu prořízl, ozval se lehký výbuch a z otvoru vylítla s pěnou a plynem šťáva.
Situace dostávala vážný charakter. Konzervy tvořily hlavní zásoby výživy. Zander Jackovi nařídil, aby přinesl několik neotevřených konzerv do společenské místnosti. Pak tam zavolal všechny cestující a nařídil Jackovi, aby konzervy otevíral.
„Vybuchovaly“ jedna po druhé.
Na každé konzervě byla modrá nálepka s nápisem:
TOVÁRNA NA VÝROBU KONZERV HINTONOVÁ LONDÝN
«Majitelka «továrny byla zaražená. A podrážděný Stormer s hrubostí jemu vlastní přistrčil každou novou „vybuchlou“ konzervu Hintonové téměř až k nosu a říkaclass="underline" „Čichněte si. Jak se vám to líbí? Vaše výroba, lady…“
„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ pravila lady Hintonová. „Mé konzervy byly známé svou dobrou kvalitou a kupovaly se hodně nejen v Anglii, ale i v mnoha evropských státech…“
„Nedal bych za ně ani cent!“ nepřestával Stormer. „Myslím, že ani na Venuši za ně nic nedají. Ale čím se uráčíte nás živit?…“
„Počkejte,“ ožila najednou lady Hintonová po usilovném přemýšlení. „Vzpomněla jsem si. Mé továrny vyráběly mimo jiné dva druhy konzerv. První druh — se zelenou nálepkou, a druhý s modrou. Modré — ty opravdu… Dodávaly se do různých úřadů, prodávaly se za nižší cenu…“
„No, to je něco jiného,“ pokračoval Stormer, „jsem také obchodník. Ale proč jste, u čerta, promiňte mi ten výraz, pro „archu“ podstrčila konzervy s modrými nálepkami? Chtěla jste nás všechny otrávit, či co?“
Lady Hintonová se vzpřímila. To už bylo příliš. Jak se nějaký kupčík odvažuje mluvit s ní takovým tónem!
„Prosím, abyste volil výrazy opatrněji. Nezapomínejte, kdo jsem, a nezapomeňte, že cestuji s vámi a sdílím tedy osud všech. Nemůžete mě tudíž podezírat, že jsem měla v úmyslu otrávit sama sebe. Tady došlo zřejmě k osudnému omylu. Ale kde, kdy a jak, to nemohu pochopit. Nemusím vás ujišťovat, že jsem dala příkaz, aby byl do Stormer-city pro» archu «dopraven nejlepší druh. Velká část byla vyrobena na zvláštní objednávku. Můj inženýr říkal, že továrna dosud nikdy nevyrobila lepší konzervy. Možná že se zásilky konzerv pomíchaly při nakládání? Ano, ano. Vzpomínám si, že v době, kdy se posílaly konzervy do Stormer-city, expedovala moje továrna velkou zásilku pro… jeden úřad…“