Hlubina času
- Автор: Баржавель Рене
- Год: 1993
- Язык: чешский
- Год: KBM International s.r.o.
- Переводчик: Jiri Z
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Hlubina času». Краткое содержание книги:
Někoho hledali. Když došli k Elée, řekl jeden z nich: „Hledáme Eléu, 3-19-07-91.“ Byli na Věži, a když ji našli prázdnou, informovali se v Centru počasí. Coban chtěl Eléu bez meškání vidět.
„Půjdu s ní,“ řekl jim Paikan.
Strážci neměli žádné příkazy, aby mu bránili. Vznášedlo přeletělo jako šíp jezero až k Ústům a nechalo se kolmo vtáhnout do zeleného komín a Univerzity. Pak zpomalilo a vynořilo se na Parkovišti, přiblížilo se k zemi nad prostřední dráhou a pokračovalo v letu nad ní až k bráně laboratoře, která se otevřela a hned se zas za ním zavřela.
Ulice a budovy Univerzity svou jednoduchostí kontrastovaly s bujnou vegetací zbytku města. Tady byly zdi holé, zaklenutý strop byl bez květin a listí. Žádný ornament nezdobil dveře, jejichž tvary byly různé, žádný potůček netekl podél dráhy, nad níž vznášedlo pokračovalo v letu. V dohledu nebyl nikde žádný pták, překvapená laň, motýl či bílý králík. Vládla tu přísnost abstraktního poznání. Dopravní pásy měly umělá sedadla a kovové zábradlí.
Eléa a Paikan žasli nad nezvyklým ruchem, který vládl v ulici pod nimi. Zelení strážci ve válečných oděvech, s utaženými vlasy a s maskami na hlavách, pospíchali po přeplněných drahách a nikdo se nestaral o vznášedlo, kterému byly za normálních okolností ulice zapovězeny. Nad dveřmi blikaly barevné signály, ozývalo se vyvolávání jmen a čísel, laboranti v lososově červených kombinézách spěchali po chodbách a dlouhé vlasy měli zabalené do hermetických šátků. To nebyla Studijní čtvrť, ale Pracovní a čtvrť Výzkumů. V dohledu nebyl žádný bosý student s ostříhanými vlasy.
Vznášedlo přistálo na hvězdicovité křižovatce. Jeden ze strážců zavedl Eléu do 51. laboratoře. Paikan šel za nimi.
Zavedli je do prázdné místnosti, uprostřed které stál muž v lososově červených šatech a čekal na ně. Znak Zoranovy rovnice mu zdobil levou stranu hrudi a označoval vedoucího laboratoře.
„Vy jste Eléa?“ zeptal se.
„Jsem Eléa.“
„A vy?“
„Jsem Paikan.“
„Kdo je Paikan?“
„Jsem Eléin,“ řekl Paikan.
„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa.
Muž okamžik přemýšlel.
„Paikan není pozván,“ řekl pak. „Coban chce vidět Eléu.“
„Chci vidět Cobana,“ řekl Paikan.
„Řeknu mu, že jste tady. Počkáte.“
„Půjdu s Eléou,“ řekl Paikan.
„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa.
Chvíli bylo ticho a pak muž pokračovaclass="underline"
„Oznámím to Cobanovi… Ale než ho uvidíte, musí Eléa projít generálním testem. Tady je kabina…“
Otevřel průhledné dveře. Eléa poznala běžnou kabinu, do které se všichni obyvatelé Gondawy zavírali alespoň jednou ročně, aby se seznámili se svým fyziologickým vývojem a aby v případě potřeby modifikovali svou aktivitu a potravu.
„Je to nutné?“ zeptala se.
„Je to nutné.“
Vstoupila do kabiny a posadila se na sedačku.
Dveře se za ní zavřely, kolem ní se rozsvítily přístroje, před obličejem jí zajiskřilo, analyzátory zabzučely, syntetizátor cvakl. To bylo všechno. Eléa vstala a strčila do dveří. Dveře zůstaly zavřené. Překvapeně do nich strčila silněji, ale bezvýsledně.
Znepokojeně vykřikla:
„Paikane!“
„Na druhé straně dveří vykřikl Paikan:
„Eléo!“
„Ještě jednou se pokusila otevřít a pochopila, že zavřené dveře znamenají něco strašného. Znovu vykřikla:
„Paikane! Dveře!“
Vrhl se na ně. Viděla jeho siluetu, jak tluče do průhledné hmoty. Kabina se otřásla, rozbité přístroje spadly na zem, ale dveře nepovolily.
Za Eléinými zády se stěna kabiny otevřela.
„Pojďte dál, Eléo,“ řekl Cobanův hlas.
PŘED Cobanen seděly dvě ženy. Jedna z nich byla Eléa. Druhá byla tmavovlasá, velmi krásná, plnějších tvarů. Eléa byla dokonale souměrná, půvab druhé ženy spočíval v její nesouměrnosti.
Zatímco Eléa protestovala a žádala, aby k ní pustili Paikana, druhá žena se odmlčela a hleděla na ni s klidem a sympatiemi.
„Počkejte, Eléo,“ řekl Coban, „počkejte, až budete vědět.“
Měl na sobě strohé lososové šaty laborantů, ale znak Zoranovy rovnice na jeho hrudi byl bílý. Přecházel sem a tam mezi ovládacími pulty a alveolními zdmi, které obsahovaly tisíce čtecích cívek. Byl bosý jako nějaký student.
Eléa zmlkla. Věděla, že je zbytečné tvrdohlavě trvat na svém.
Poslouchala.
„Vy nevíte,“ pokračoval Coban, „co se nachází na místě Gondy 1. Já vám to povím. Je to Solární zbraň. I přes mé protesty se ji Rada rozhodla použít, když na nás Enisorai zaútočí.
A Enisorai je rozhodnutý na nás zaútočit, aby zničil Solární zbraň dřív, než ji použijeme. Díky složitosti jejího zařízení a jejím rozměrům uběhne skoro půl dne od jejího spuštění do okamžiku, kdy opustí své místo v podzemí. Během tohoto půldne se bude rozhodovat o osudu lidstva. Protože jestli Zbraň vzlétne a zasáhne cíl, bude to, jako kdyby na Enisorai spadlo samo Slunce. Enisorai bude spálen, rozpustí se, rozteče… Ale celá Země utrpí zpětným otřesem. Co z nás během několika sekund zůstane? Co zůstane ze života?
Coban se odmlčel. Jeho tragický pohled přešel nad oběma ženami. Zašeptaclass="underline"
„Možná nic… už nic…“
Pokračoval v chůzi, která připomínala uvězněné zvíře, marně hledající východ.
„A jestli se Enisoranům podaří zabránit odletu Zbraně, zničí ji a nás také. Je jich desetkrát víc než nás, a jsou mnohem agresivnější. Jejich převaze nebudeme moci odolat. Naše jediná obrana bude nahnat jim strach. Jenže my jsme jim už nahnali PŘÍLIŠ MNOHO STRACHU!.. Zaútočí na nás všemi prostředky a zvítězí-li, nenechají nic z rasy a civilizace, která dokázala vyrobit Solární zbraň. Proto bylo všem obyvatelům Gondawy rozdáno Černé zrnko. Aby se „vězňové mohli sami rozhodnout, zemřou-li svýma vlastníma rukama, nebo v rukách enisorských řezníků…“
Eléa bojovně vstala.
„To je absurdní! To je strašné! To je odporné! Té válce je třeba zabránit! Proč něco neděláte, místo abyste tady fňukal? Zničte Zbraň! Leťte do Enisorai! Poslechnou vás! Jste Coban!“
Coban se před ní zastavil a vážně a s uspokojením se na ni zadíval.
„Byla jste dobře vyprána,“ řekl.
„Vybrána kým? Vybrána k čemu?“ Coban pokračovaclass="underline"
„DĚLÁM něco! Mám své zástupce v Enisorai a ti kontaktovali vědce z Obvodu vědy. Ti chápou rizika války. Kdyby mohli převzít moc, mír bude zachráněn. 4le zbývá jen málo času. Mám schůzku s prezidentem Lokanem. Pokusím se Radu přesvědčit, aby upustila od použití Solární zbraně a aby to oznámila Enisorai. Ale mám proti sobě armádu, jejíž představitelé nemyslí na nic jiného, než na to, jak zničit nepřítele. A mám proti sobě ministra Morzana, který zkonstruoval Zbraň a chtěl by VIDĚT, JAK FUNGUJE!..
Jestli se mi to nepodaří, udělám ještě něco. A proto jste byly vybrány vy dvě a tři další ženy z Gondawy. Chci ZACHRÁNIT ŽIVOT!“
„Čí život?“
„Prostě život, ŽIVOT… Jestliže Solární zbraň udeří, během několika následujících sekund, které si nikdo neumí představit, Země se rozhoupe tak, že se oceány vylijí z břehů, světadíly se rozpadnou, atmosféra dosáhne teploty, při níž se rozpouští železo a spálí všechno až do hlubin země. Nevíme, nevíme, jakých hranic tato katastrofa dosáhne. Morzan nikdy nemohl Zbraň vyzkoušet, ani její redukované vzorky. Její skutečnou sílu neznáme. Ale můžeme předpokládat jenom to nejhorší. Udělal jsem…“